Oliver

BaraBBaraB Komentářů: 18
upraveno 19. srpen 2013 v Povídky
Ahoj, po dlouhé předlouhé době zdravím! smile

Byla jsem převálcována státnicemi, dětmi, manželem a denními povinostmi a nějak jsem si sem nenašla cestu. Ale ráda bych se zase vrátila smile

A abych nepřišla s prázdnou, jdu s povídkou smile Napsala jsem ji včera v noci a je inspirovaná mými nedávnými zážitky...takže je v ní víc reality než bych si přála...

Doufám, že se průběžně prokoušu spoustou nových textů a příspěvků a ráda se zase zapojím.

Teď už ale příjemné čtení smile



Oliver

Oliverovi bylo jedenáct, když ho umístili do dětského domova se školou. Předstupně pasťáku. Máma ho doma nechtěla. A táta si ho vzít nemohl. Neměl stálou práci a od rozvodu ani byt. Přespával u kamarádů nebo tajně na stavbách kde dělal.

V děcáku to Oliver nesnášel. Přál si jedinou věc. Vrátit se domů.

Jenže mámin přítel byl proti. Byl to vlastně on, kdo Olivera vyhodil z domu, když ho s partou chytili, jak devastuje autobusovou zastávku a chlastá přitom kradené pivo. Ale máma se ho nezastala. Jen mladší brácha brečel. Chtěl odejít s ním. Slíbil, že za ním uteče. Od otčíma za to dostal facku.

Oliver by šel za tátou. Ale ten pracoval, kdo ví kde. Tak se toulal. Většinou s partou městských grázlů, kteří si z něj dělali služku a posílali ho krást cigára. Zase ho chytili. Máma ho odmítla vzít domů a tak ho poslali do diagnosťáku. Na osm dlouhých týdnů.

Pro normální dětský domov byl shledán nevhodným. Neměl dostatečně čistý rejstřík a i v diagnosťáku se často rval. Tak putoval do dětského domova se školou. Přísný režim, omezené vycházky a spousta dalších sígrů, od kterých se mohl učit. Jen to nejhorší.

Občas v noci brečel. Ale tajně. Jednou ho přitom přistihl Robert, který s ním byl na pokoji. Oliver ho raději zmlátil, než aby to o něm ten parchant roznesl. Zlomil mu nos. Ven se pak nepodíval tři týdny.

V květnu k nim na praxi přišla Katka. Bylo jí dvaadvacet, byla pěkná, milá a nezkušená. A skoro všichni ji milovali. Některý kluci to dávali najevo jediným způsobem, jaký znali. Dělali jí naschvály a byli drzí.

Ale Oliver ne. Rád si s ní povídal. Nechovala se k němu jako k dítěti, ani jako k nepolepšitelnému hajzlovi. Byla na něj hodná, zajímaly ji jeho názory a věřila mu. Dokonce bydlela i ve stejném městě jako on. Kdysi.

Katka si Olivera oblíbila. V deníku praxe, do kolonky Zhodnoťte slabé stránky praxe,  pak uvedla, že za svou slabou stránku považuje přílišnou citovou zainteresovanost a vytvoření osobního až přátelského vztahu k některým klientům. Alespoň tak je to ve škole učili. Zachovávat odstup. Nevytvářet si citové vazby. Zůstat profesionální.

Ale ona jinak nemohla. Ty děti vypadaly ztraceně. Oliver se nechoval jako narušený psychopat. Byl to jen kluk, kterého nikdo nechtěl. Který nikam nepatřil. A tak hledal svoje místo sám. Jenže špatně a mezi špatnými lidmi. Jako spousta ostatních.

Když odcházela, chtělo se Oliverovi brečet. Ale neudělal to. Nechal si to až do postele. Šel se s ní rozloučit a do ruky jí vrazil kytku. Byly to pivoňky.

Katku květiny rozhodily a dojaly. Zapomněla na školní poučky a nabídla Oliverovi, že až bude na prázdniny doma, má se jí ozvat. Doma si dala kytku do vázy a zakázala si přemýšlet o tom, čí zahradu Oliver asi zdevastoval, aby jí mohl udělat radost.

Na začátku prázdnin odjela se svým klukem na dva týdny do Alp. Chodila po horách a myslela si, že dokáže změnit svět. K lepšímu. Po návratu se od rodičů dozvěděla, že se tu obden stavoval nějaký kluk v ušpiněné mikině a ptal se po ní. Oliver.

Nechal jí doma vzkaz s adresou. Přes prázdniny byl u táty. Ale každých čtrnáct dní musel do domova. Všechny děti jezdily na povinný týdenní „tábor“. Taková pojistka proti tomu, aby přes prázdniny naprosto zvlčily.

Byla trochu nervózní, když se vypravila na adresu, kterou jí Oliver nechal.

Dům stál na konci města, trochu stranou od ostatních. Patřil staršímu vdovci, který se dal po manželčině smrti na pití. Od pohřbu jen vysedával v hospodě, kde si našel nové přátele. Alkoholiky, notorické hráče a pár ukrajinců, kteří pracovali pro místní stavební firmu a právě hledali ubytování. Tak je vzal k sobě.

Z domu se postupně stalo místo, kde se scházela celá ukrajinská komunita. A momentálně tam, jak se ukázalo, bydlel i Oliverův otec.

Nebyl to špatný chlap. Jen měl smůlu. Potom, co ho žena vyhodila, si nedokázal udržet práci ani byt. Ale o Olivera měl zájem. Chtěl si ho vzít k sobě. Jenže sociálka potřebuje důkaz, že se o kluka dokáže postarat. A tím bydlení v chátrajícím a vlhkostí prolezlém baráku s pěti ukrajinci a notorickým alkoholikem není.

Oliver ji přivítal s nadšeným úsměvem. Hned ji představil tátovi a vzal ji do stodoly, aby jí ukázal koťata.

Vyprávěl jí o tom, že si ho máma na prázdniny nemohla vzít, ale táta si naštěstí našel bydlení a tak mohl jít k němu. Byl rád, protože v domově o prázdninách zůstali jen dva kluci. Chtěl jít k mámě alespoň na návštěvu, vidět bráchu, ale nebyla doma. Odjela s otčímem a bráchou do Chorvatska na dovolenou.

Katce se chtělo brečet. Z lítosti i vzteku. Vzteku na ženskou, která pošle svoje dítě do děcáku, protože nepadlo do oka jejímu příteli a pak si ho odmítne vzít domů i na prázdniny, protože má moc práce. Ve skutečnosti se ale odjede rekreovat k moři.

Oliver se ale nezlobil. Mluvil o ní vždycky hezky. Potřeboval věřit, že ho má ráda. Potřeboval ji omlouvat a obhajovat. Protože připustit si, že ho vlastní máma nechce, bolí. Víc, než si jakýkoli jedenáctiletý kluk zaslouží.

Pozvala ho na zmrzlinu. Chtěla mu udělat radost. A taky se sama cítit o něco líp. Pěkně alibisticky uchlácholená vědomím, že pro to ztracené dítě něco udělala. Jedna zmrzlina. Jak ubohá náhražka mateřské lásky a vlastního domova.

Ukrajinští sousedi je viděli odcházet. Začali na Katku pokřikovat, ať si dá bacha. Že ten mladej, je pořádnej průšvihář. Že to není žádnej svatoušek. Oliverův táta tam jen stál. Kluka se nezastal, ale aspoň ho nepokořoval dalšími urážkami.

Když se společně procházeli městem, v rukou kornoutky se zmrzlinou, vypadal Oliver jako normální kluk. Člověk by jen těžko věřil, že je to malý zloděj a rváč.

Jen tak mezi řečí jí pověděl, že má za dva týdny narozeniny. Bude mu dvanáct. Právě v té době bude na povinném táboře. Když se ho zeptala, co by si k narozeninám přál, odpověděl prostě.

„Chtěl bych se vrátit domů.“

To mu splnit nemohla. Ale přála si, aby mu mohla ukázat i jiný svět než je ten, mezi partou ukrajinských dělníků a alkoholiků. Kde je naprostou normou mít v krvi přes tři promile, když k ránu jdete spát. Kde se místo „mám tě rád“ říká, „nepřekážej kluku“. A kde každý týden zahřívá chlapům postel jiná ženská.

Občas ho vzala na výlet, pozvala domů na večeři a na tábor mu k narozeninám poslala fotbalový míč a přáníčko. Víc udělat nemohla. Vlastně to po ní ani nikdo nechtěl. Ale ona si to stejně vyčítala.

Došlo jí, že nemůže spasit svět. A že ve škole se za ty roky o skutečné práci s problémovými dětmi naučila míň, než co jí za pár týdnů naučil Oliver.

Tyhle děti potřebují hranice, řád a disciplínu. Ale potřebují taky lásku a porozumění. A to je často ta jediná věc, která je dělí od propasti.

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Báro, Bájo, Bájuško, ty ses nám vrátila. A s takovouhle bombou. Je to nádhera, nevím, jestli se to k podobnému dílu hodí, ale čte se to krásně. Něco mi říká, že Katka se ve zkutečnosti jmenuje jinak, viď? smile

      Jen škoda toho většího počtu krátkých vět v rychlém sledu za sebou. Ale předpokládám, že to z hlavy lezlo rovnou na papír, takže se to dá pochopit. 

    Tak tě vítám zpátky na našem novém fóru, doufám, že tě tu teď uvidíme častěji. Mimochodem, v pátek je třídenní sraz v Krkonoších, popadni prcky a manžela a doražte taky smile
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Jsem moc ráda, že jsi zase tadylaugh...

    Nějakou dobu jsem hned po škole pracovala v rehabilitačním zařízení, kde pravidelně "doplňovali stav pacientů" malými prcky z děcáku. Málem jsem v té době jedno nešťastné dítko adoptovala - člověku to opravdu trhá srdce, pokud k tomu nezíská aspoň jakýs takýs odstup, takže povídce rozumím wink


  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Dobrý, viditelně nám tu roste zdravá konkurence. Zajímavé téma, zase něco trochu jiného, než tu píšeme my ostatní.

    A jak je mým místním zvykem, můžu kritizovat? Jenom malinko...wink

    Mike má pravdu, je tu spousta krátkých a úsečných vět. Je to taková povídka-nepovídka, připadá mi to jako jakýsi popis události, ale chybí mi tu nějaká tvůrčí invence. Je vidět, že tu promlouváš ze své vlastní zkušenosti. A potom, skoro tu chybí přímá řeč, to je to správné koření každého díla. Takže by bylo ku prospěchu, spojit některé věty v jednu delší, přidat pár dialogů a trochu vypilovat, dát tomu formu povídky.

    Ale to téma je natolik silné, že by si vylepšení určitě zasloužilo.cool
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • BaraBBaraB Komentářů: 18
    Děkuju za milá slova i podnětnou kritiku smile

    Je zajímavé, jak to vidí každý jinak. Dva další lidé, kterým jsem to dávala číst zase naopak krátké a úsečné věty oceňovali smile Vím, že podobně píše Boučková. Tedy ne že bych se k ní chtěla přirovnávat smile

    Nicméně je pravda, že je to takové neobroušené smile Ráda bych se k tématu někdy vrátila. I na větší ploše. Takže tohle beru trochu jako jeho konzervaci Ale momentálně nemám kapacitu to rozpracovávat, jelikož jsem zjistila, že se strašně nechávám ovlivnit atmosférou toho, co právě píšu, i v reálném životě. A takové mírně depresivnější téma mě stačilo rozhodit na pár dní i po třech stránkách. Doma by se mnou bylo k nevydržení, kdybych z toho chtěla udělat třeba knihu laugh

    Takže se teď  zabývám psaním spíše optimističtěji laděných věcí smile
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Krátké a úsečné věty mají samozřejmě svoje opodstatnění, ale ne v celé povídce. Trochu by to chtělo prostřídat rytmus.

    I tohle znám, že píšu a zároveň se ztotožňuji s hrdinou a někdy musím na čas přestat.

    Nicméně, sem s optimisticky laděnou věcí!!laugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.