Sklad

masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
upraveno 13. srpen 2013 v Povídkář
Další povídka vzniklá za pomoci Povídkáře je tu.

Postava: Postřelený velikonoční zajíc
Místo: Zchátralý sklad
Téma: Nic není tak, jak se na první pohled zdá.
První věta: Všechno ve městě bylo tiché.

Všechno ve městě bylo tiché. Tedy skoro. Ze starého skladu vyřazeného zboží se ozývalo občasné zapištění a prořezávalo noční vzduch. Znělo trochu jako siréna, až na to, že nebylo vydáváno strojem, ale živou bytostí. Skoro živou.

Malý velikonoční zajíček se držel dobře. Střela jím proletěla dost rychle, aby jen rozpustila čokoládu a čistým průstřelem proletěla ven. Teď vězela zaseknutá v jednom z podpěrných trámu střechy.

Kolem zajíce postával hlouček plyšových zvířátek od krysy na klíče až po metrového lva s rozcuchanou hřívou. Z několika krabic podél stěny skladu vykukovaly propisky, tužky, kolíčky na prádlo a spousty dalších malých věcí. Ale nejvíc pozornosti si zasloužil Roman, vyřazený model na oblečení s utrženou rukou.

Stál právě nejblíže zajíci a snažil se zjistit rozsah škody na jeho čokoládovém těle.

„Sundejte z něho někdo ten alobal!“ přikázal a s uspokojením sledoval, jak se malé nůžky, jehla a pinzeta činí. Za pár vteřin už ležel všechen alobal na zemi na hromádce.

„Nějakou čokoládu přineste. Někdo se určitě kousku zbaví. A sežeňte nějakou svíčku a zapalovač. Ať jsou hned tady.“

Do minuty byli dva hledaní spolubydlící ze skladu na místě a začali pracovat. Zapalovač zapálil svíčku a Roman sebral kousek přinesené čokolády a začal ho nahřívat. Další kousek už plyšový krteček nastavil na ránu jako záplatu. Roman pečlivě kapal každou kapku rozehřáté čokolády na její okraje, dokud nedržela pevně. Jakmile byla jedna zajícova strana hotová, obrátili ho a spravili i tu druhou.

Zajíc měl teď sice o pár gramů navíc a vypadal, jako by měl dva nádory na těle, ale jinak byl spokojený. Žádná čokoládová figurka dlouho nepřežije s dírou v sobě.

„Děkuji vám, přátelé,“ uklonil se nemotorně, tak, jak mu to jen jeho nepohyblivé tělíčko dovolilo.

„Možná bysme měli najít toho, kdo vystřelil,“ ozvalo se z davu plyšáků. Roman se otočil a zahleděl se na skupinku.

„Dobrá. Krteček, Mickey Mouse a dinosauři půjdou ven na průzkum. Myši, vyberte z vás deset černých, které prošmejdí celou plochu parkoviště. Střela vletěla...ehm...“ zarazil se, jak se snažil vysledovat úhel kulky.

„Střela musela přijít odněkud ze spojnice popelnice na plasty a tohohle prvního okna,“ ukázal na jediné čtvercové okno ve skladu. Už normálně se celý plech kolem něj kroutil a snažil se jeho dřevěný rám vytlačit. Teď, když v něm byla centimetrová díra, kroutil se snad ještě víc.

Všichni zaúkolovaní se už hrnuli k díře ve dveřích. Krteček zmizel poslední.

Všichni ve skladu ztichli. Taková mise se u nich nekonala moc často. Jediná zábava a vytržení z nudného postávání, poposedávání a polehávání, bylo přijímání nových věcí. Skoro každý týden se dveře otevřely a náklaďák vyložil pár beden, krabic a spousty hloupostí. Pak většinou naložil nějaké staré krabice, které už ve skladu chvíli přebývaly a odvezl je na skládku. Jen málokdy se objevil někdo, kdo byl ochotný se věcmi prohrabovat a najít něco pro sebe užitečného.

Uplynulo asi pět minut, když se zvenčí ozvalo zapištění. Na něj odpověděly dvě další. Vzápětí se do skladu vřítila jedna z malých černých myší a zamířila k Romanovi. Bleskově mu vyšplhala na rameno, stoupla si na zadní a začala mu šeptat do ucha.

Roman neměnil svůj výraz na obličeji příliš často. Zakládal si na tom, protože takhle nikdo nemohl rozeznat jeho emoce. Jako Chuck Norris, chlubil se tím občas.

Teď se mu obličej zkřivil, jak zuřivě přemýšlel. Za chvíli už myš utíkala znovu ven.

„Ihned všichni prohledat sklad, jestli tu údržbář nenechal telefon. Ale fofrem!“ zakřičel Roman pevným hlasem, který se mu ještě tichou ozvěnou vrátil zpět.

Nastalo zmatené hemžení, jak se každá věc ve skladu snažila uposlechnout jeho rozkaz.

„Tady, tady je!“ ozvalo se během několika desítek vteřin zpod jedné police. „Pomožte mi někdo!“

Do tmavé škvíry se nahrnul tucet magnetických robotů, aby pomohli svému příteli. Za několik vteřin z prachu tahali starou Nokii.

Roman už byl u nich, svou jedinou rukou ji sebral a už znovu vydával rozkazy.

„Dřevěné žirafy, otevřít dveře! Potřebuji brožurky první pomoci! Najděte číslo na záchranou službu, ale rychle.“

Ještě než stačil doříct větu, jedno křídlo dveří už bylo z půlky otevřené. Roman vyběhl ven a za ním se řítila čtyři autíčka na dálkové ovládání ovládaná opičímy plyšáky. Na kapotách vezly Příručku první pomoci pro nejmenší.

Roman se rozhlédl. Kousek od značky reservé pro vozíčkáře ve tmě svítilo dvacet očí černých myší. Přiběhl za nimi a ohlédl se. Sáhl po příručce, ale nemohl nic přečíst, protože kužel žlutého světla ze skladu k němu nedosáhl.

„Baterku!“ zakřičel do noci, aniž by si dělal starosti, jestli ho někdo neuslyší.

Konečně se podíval na osobu ležící na zemi. Šlo o mladou ženu, ležela tam v bezvědomí a bundou jí prosakovala rudá skvrna.

„Sakra, proč se ta lampa zrovna včera musela rozbít?“ zanadával si pro sebe.

Konečně slyšel, jak něco jede. Velké BMW také na ovládání se blížilo a na sedadle spolujezdce mu svítila baterka. Řídil postřelený zajíc. Jen těžko se mu dařilo hýbat páčkami, aby auto navedl správným směrem. Nemotorně zastavil pár centimetrů od Romanovy nohy. Ten už sahal po baterce a položil ji na příručku.

Rychle našel číslo na záchranou službu, naťukal tři číslice do telefonu a nechal vyzvánět.

„Záchranná služba. Jaký máte problém?“

Roman se na chvíli zarazil. Opravdu bude mluvit s člověkem?

„Dělej, ona potřebuje pomoc,“ popostrčil ho zajíc.

„Potřebujeme záchranku na ulici Čechova, sklad vyřazeného zboží. Leží tu postřelená žena v bezvědomí.“

Věděl, že by ho teď dispečerka určitě informovala o tom, co se ženou dělat a jak se jí pokusit pomoct. Ale nemohl tady zůstat. Nikdo nemohl, museli zmizet a doufat, že tohle bude stačit.

„Nemůžeme udělat víc,“ poznamenal zajíc. „Měli bysme se vrátit, zavřít a čekat.“

Roman přikývl a mávl rukou směrem ke skladu. Všichni, kteří byli venku urychleně zamířili ke dveřím, a když byli všichni uvnitř, žirafy zavřely.

Za chvíli se ozvalo houkání sanitky. Venku se rozezněly hlasy, ale nikomu nešlo rozumět. Ozval se rachot nosítek. Během pěti vteřin uslyšeli, jak se dveře sanitky zabouchly. Auto s houkáním sirény ujíždělo pryč do nejbližší nemocnice.

Oknem šly vidět světla.

„Policisti teď budou vyšetřovat,“ zašeptal zajíc několika svým čokoládovým kamarádům z kolekce. „Bude zajímavý, až najdou tu kulku a bude na ní čokoláda. A mě nenajdou.“

Obrátil se směrem k Romanovi. „ Já jsem říkal, že to někdo vykřikl venku. Nebyl jsem to já.“

V průběhu dalších dní byli všichni obyvatelé skladu svědky rozsáhlého vyšetřování. Vrah byl nakonec dopaden. Žena to přežila. Ale nikdo nemohl přijít na to, kdo zavolal záchranku, ani jak se na kulku dostala čokoláda.



Pravda, trochu se mi na místo hlavní postavy vetřel Roman, ale co se dá dělat, povídka začala žít vlastním životem. Co vy na ni? smile
Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,671
    Skvělé, velice vtipné a fantazie jela viditelně naplno. Zase, asi by se tu něco našlo, co by se dalo poopravit a vylepšit, ale ani to nestojí za to. A tohle znám, že mám nápad, píšu a ono je to najednou jinak, někdo si jen tak začne žít po svém a povídka se naprosto mění.


    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Moc hezký Míšo, koukám, že povídkář ti taky svědčí. Nemám co bych k tomu dodal. Snad jen, že máš u mě bonusový bod za použití slova střela. Nikoli kulka, jak by mohl někdo napsat smile
  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 210
    Míšo, jsi prostě úžasná!

    Já vám říkám, lidi, jednou se budeme chlubit, že jsme tuhle holku znali, když ještě nebyla slavná! A vsaďte se, že bude. Protože je fakt dobrá!!!

    Míšo, smekám před tebou.
    The world needs more cowboys.
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    Jerry: Díky za pochvalu, samozřejmě drobnosti tam jsou. A že něco nevyjde podle představ? To se holt stává a i o tom je život. Překvapení musí být.

    Mike: Díky. Povídkář je vážně úžasný a myslím, že z něj teď budu tvořit často. A dávám si malé pravidlo, které hodlám dodržet - zpracovat každý nápad, i kdyby byl sebehorší. Vždyť tím se tak učíme. Střela byla použitá schválně, dala jsem na tvoji radu - kulky má pes! laugh

    Salma: Takovou pochvalu jsem teda nečekala, díky moc wink Až jednou něco vydám, i když to bude třeba vlastním nákladem, určitě tam všichni budete mít poděkování.



    Vážně, děkuji vám všem. Bez vás by to tady nešlo wink
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,671
    Chválím rád...laugh

    Nicméně za ucho mne zatahala větake konci:

    Oknem šly vidět světla.

    Ta je naprosto nelogická, ale asi jsi ji použila v tvůrčím zápalu. Ale přečetl jsem si tvou povídku ještě jednou a opět jsem se královsky bavil. Ten nápad je vynikající a zpracování taky.wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 404
    Míšo, výborný, moc jsem se bavilakiss!
  • PokrmPokrm Komentářů: 29
    Pěkná fantazie. Příjemně napsané.

    Musím se přiznat, že postřelený velikonoční zajíček mi v povídkáři vyskočil taky a já ho zbaběle zavrhl. O to víc obdivuji, že jsi na něj vymyslela takhle hezký a nenucený text.
  • lulalula Komentářů: 99
    Míšo, vážně skvělé čtení. Kupa úžasných detailů, přesně jako to mám ráda…wink

    A i když se Roman vetřel mezi hlavní postavy, (holomek jeden, nemohl si prostě pomoct, jako správný mužský musí být v centru dění) králíček to schytal, a taky si zaslouží uznání. Oba jsou hrdinové… cool
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.