Zamilovat se špatně

masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 296
upraveno 9. srpen 2013 v Povídky
Tak je to tady, po delší době můj první příspěvek. Je nedokonalý, napsaný poněkud ve spěchu a v nostalgické náladě, která na mě poslední dny přichází stále častěji. Prostě a jednoduše, možná něco, co nestojí za zveřejnění, ale je to zase projev mé samotné osůbky. Tak jen do mě.



Seděla jsem tam, vedle něj, poslouchala tóny vycházející z místa, na kterém seděl. Sledovala jsem, jak se jeho prsty něžně dotýkají strun a rozechvívají je. Jak druhá ruka nechává prsty tančit po pražcích kytary, jak neomylně přitlačuje struny ke krku tak, aby každý akord vyzněl nádhernou harmonií.

Zpívala jsem s ním a on zpíval se mnou. Oba jsme byli zapálení, takže jakákoli nepřesnost se nám z mysli hned ztratila. Kolem nás na lavici seděli další a stejně jako my dodávali tónům melodičnost s kapkou vlastní originality hlasu. Všem bylo jedno, jestli umíte zpívat nebo ne. Prostě jsme žili, tak, abychom si co nejvíc užívali.

Děti už spaly, nebo aspoň měly spát, vždyť byly dvě ráno. Někdo se zvedl, aby stany zkontroloval a vrátil se s potěšující zprávou: všude klid, můžeme hrát dál. Celý tábor i jeho blízké okolí naplnily melodie Mňágy a Žďorpa, UDG a Jardy Nohavici. Všichni jsme hlasitě pěli a pokud to píseň žádala, vzali do ruky skleničky a lžičky a klacíky a prostě to, co bylo po ruce a snažili se rytmus obohatit svým uměním.

A já jsem vnímala jen jedno. Jeho. Mohl by být mým tátou. Jenže v tu chvíli, trochu opojená kolujícím rumem a atmosférou, jsem si to nepřipouštěla. Ani mě to nenapadlo.

Napil se, poslal flašku dál a zapátral v mysli po další písničce. Připravili jsme hlasivky a začali zpívat Hvězdáře. Kývali jsme se do rytmu, a protože dneska to byla poslední písnička, úsměvy na naší tváři se už nerozšiřovaly a zůstaly jen mírně zvednuté koutky úst.

Byl konec. Konec tábora, poslední noc s dětmi. Ráno jsme je vzbudili, dali jim snídani a pomohli jim s balením. Pak odjely. Všechny děti byly pryč a my jen bourali až zůstala jen prázdná louka a na chvíli prázdná i naše srdíčka. Odjeli jsme, zpátky do města na poslední, už opravdu poslední večer, který jsme mohli strávit společně.

Nikdy bych nevěřila, že mi tahle skupinka lidí, báječných, vtipných, úžasných a ještě úžasnějších, přiroste tak moc k srdci. Kořeny zapustili dost hluboko, abych na ně myslela celý rok do dalšího tábora.

Na večeři se všichni vymódili. Seděli jsme u jednoho velkého stolu, každý viděl na každého, ale já jsem ten výhled měla nejlepší. Protože seděl naproti mně. Asi se ho bojím jmenovat, to bude ono. Proto to takhle vyznívá ještě divněji. Stejně jmenovat nebudu. Osobně myslím, že vám stačí vědět, že mě je šestnáct a on by opravdu mohl být mým otcem, kdyby mě měl v osmnácti.

Po večeři jsme se odebrali do hospody a začalo pití. Ano, nemusíte to říkat nahlas, já vím, není mi osmnáct, nemám pít. Ale to bychom se pak k ničemu nedobrali. Ani nevím, jak dlouho mi trvalo vypít šest drinků. Ani nevím, v kolik že jsme se sebrali, že půjdeme spát. Každopádně jsme najednou byli spolu, u něj v bytě, protože jsem bydlela v jiným městě a potřebovala jsem u někoho přespat.

Nešli jsme spát hned. V tu chvíli, oba opojení určitou dávkou alkoholu, který koloval a pracoval, jsme si povídali a museli jsme vypadat jako puberťáci. Dva lidi, kteří se na sebe koukají, u toho se usmívají, skoro nemluví a čas plyne. Tak nějak jsme vypadali.

Byly asi čtyři, když jsme konečně šli spát. Měl skvělou postel – letiště, dvě deky, dva polštáře, obojí červené s bílými puntíky. Leželi jsme vedle sebe, koukali na sebe a mně se chtělo spát.

V mírné přiopilosti jsem si vyžádala pusu na dobrou noc. Dal mi hned dvě. To mě trochu zarazilo. Kdo dává dvě pusy?

Zavíraly se mi oči. Zmínila jsem se o tom.

„Tak je zavři,“ slyšela jsem jen. Poslechla jsem a zavřela oči. Možná to trvalo vteřinu nebo dvě, ale určitě jsem ucítila, jak mě hladí po tváři. Ještě se mi podařilo na chvíli oči otevřít. Koutky se mu zvedly v náznaku úsměvu. Smál se hlavně očima. Vypadal, jako by mu bylo patnáct a ne čtyřiatřicet.

Probudila jsem se brzo. Vzpomínala jsem, co se stalo před několika hodinami. Tomu mě neměl vystavit. Bylo to moc krásný, aby to bylo jen kamarádský, honilo se mi hlavou. Doslova jsem cítila, jak se prvotní poblouznění a zaláskování mění v zamilování a nedokázala jsem se tomu bránit.

Ráno bylo obyčejné, dali jsme si čaj a kafe a já musela na autobus. Nabídl se, že mě doprovodí. S úsměvem jsem nabídku přijala a vyšli jsme do krásného a horkého letního rána. Na zastávku nám to trvalo něco přes pět minut, takže jsme na autobus ještě čekali.

Nechtělo se mi odjíždět, zvlášť, když to znamenalo přeorientovat se na normální realitu, vrátit se domů a znova se vrátit do toho nudného a obyčejného života. Být najednou pryč od lidí, kteří mě toho za ty dva týdny, ač se to může zdát zvláštní, hodně naučili.

Autobus si na čas nedal. Byl čas na loučení. Se všema klukama, totiž vlastně chlapama, jsem se na táboře loučila objetím a pusou. Jemu to nedalo, dal mi znova dvě pusy, sladký, s trochu pootevřenými rty, až jsem se bála, že snad opravdu chce zkusit víc.

Nasedla jsem a s jedinou slzou v očích  mu zamávala. Byl konec.

Ale možná to tak skončit nemělo. Jsem doma a teprve teď si uvědomuji, že tohle bylo víc. Každá maličkost mi ho připomíná, cokoli slyším, kamkoli se podívám a hlavně když vidím kytaru, všechno se mi vrací. Každý okamžik, který jsme strávili spolu.

S hrůzou si to začínám uvědomovat. Ano, s hrůzou, protože zamilovat se do někoho, kdo je o osmnáct let starší než vy sami v tomhle věku není zrovna nejlepší. Chodím po bytě, zatím nikdo není doma, a snažím se utřídit si myšlenky. Tak takhle to člověk cítí, už si to uvědomuji. Poprvé v životě cítím lásku, a i když je to zatím jen její náznak a začátek, snažím se ji zavrhnout.

Nadávám si. Nadávám jemu. Vždyť mé první zamilování mělo být krásné! Vím, že je, protože ten pocit vyhledávám a nechávám se jím naplňovat, ale chci, aby to mělo taky nějakou budoucnost. Tohle nemá.

Nebrečím, ale nemám k tomu daleko.Hlavně ne, když mi přijde esemeska. Doufám, že je od něj a přitom to nechci. Je od něj. Bude se mi po tobě stýskat, bylo to s tebou krásné.

Připustit si to nebo ne? Doufat a věřit v zázrak nebo poslechnout rozum a vykašlat se na to? Odepisuji hodně podobně, že se mi taky bude stýskat. Bude. Třeba se brzo uvidíme. Ne, to by nebylo úplně nejlepší.
Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.
o psaní jinak...

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
     Tak za prvé, vítám tě zpátky, Míšo. A za druhé....wááááuuu smile Znám tenhle pocit moc dobře, naposled na silvestra s kamarádkou z dětství. A jedno je na tomhle to nejhorší. Už se to opakovat nebude. Bude to totiž divný, možná až nepříjemný. Ale napsané je to hezky, konec konců, to ty umíš. Docela čumim, že to zveřejňuješ, já, když zveřejnil Múzu, tak jsem si připadal, že mi každej vidí do hlavy, bylo to docela nepříjemný, ale už to nešlo vzít zpět smile
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Taky se připojuji k opětnému přivítání, naštěstí jsme tě tu svým šťouráním neodradili...wink

    Takže. Hezky se to četlo, nakonec je to opravdu ze života, každý jsme si asi něco podobného prožili. Má to tvar, je to uzavřené, prostě taková intimní povídka, která se bude hezky číst i po letech.

    A trochu kritiky...wink Spíš mi tam vadí stylistické chyby než chyby obsahové. 

    Třeba - Se všema klukama, totiž vlastně chlapama, - to sem vůbec nesedí. Ani slovo esemeska, nebo flaška moc do povídek nedávej, stejně jako názvy písniček a skupin. Piš všechno jako jakési neutrální a nadčasové. Vždycky počítej s tím, že se třeba něco bude číst za pár let a to už třeba Jarek Nohavica nebude populární a známý. A střídání minulého a přítomného času, to je taky dost složitá věc, použít ho tak, aby to v povídce nerušilo. A zkus vystavět jinak ten konec a použij jiná slova než -vykašlat se...wink

    Ale jinak skvělé, kdybych zapátral ve svých letitých archivech, taky bych pár takových zamilovaných povídek, psaných rozervaným srdcem našel. Zkus trochu popřemýšlet nad úpravami a bude to OK.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 729
    Pěkné, pěkné, úplně jsi ve mně ty pocity vyvolala a vrátila mě do puberty. Takových textů mám taky pár v šuplíku a obdivuju tě, že nás hnidopichy necháš brouzdat tvými pocity. :D Ne vážně, povídka je skvělá, hlavně proto, že dokáže vyvolat emoce i vzpomínky. Píšeš s lehkostí, nevyžíváš se v předlouhlých souvětích a jdeš k věci. To se mi líbí. wink

    Asi nebudu souhlasit s Jerrym - použití jmen skupin a zpěváků mi nepřijde nijak na škodu, právě naopak si člověk tu situaci dokáže líp představit a vžít se do ní. Kdo by třeba neznal Nohavicu? Myslím, že na něj se ani za pár let jen tak nezapomene. wink
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 729
    A ještě jsem se zapomněla zmínit: pozor na opakování slov. Třeba tady. 

    "Autobus si na čas nedal. Byl čas na loučení."

    Jinak nemám co vytknout. wink
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Markétko, asi jsem se špatně vyjádřil, to se mi stává poslední dobou často...laugh

    Používáním konkrétních jmen zpěváků, skupin a písniček jsem chtěl říci asi to, že kdyby si tu povídku přečetl někdo za třicet let a bude mu patnáct, zarazí ho sousloví Mňága a Žďorp, protože to bude v té době úplně neznámé. Jako kdyby třeba můj otec napsal povídku a použil třeba jména zpěváků jeho doby, takový Richard Adam, Jiří Vašíček, Rudolf Pellar...wink Ale to je samozřejmě věc názoru, asi bych použil trochu neutrálnější. 

    Tahle povídka mne vyprovokovala k tomu, abych si zase po letech našel svoje výtvory z dob kdy mi bylo šestnáct... embarassed Krásná doba a moje naivní představy...embarassed Ale hezky se to čte a vzpomíná, i když život je trochu jiný.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 296
    Děkuji všem za názory, pochvalu i za kritiku, protože ta je na konci ze všeho nejdůležitější.
    Ani jsem nečekala takové ohlasy, to se přiznám, můj původní záměr bylo napsat to a třeba zveřejnit, ať někdo vyplní svých pět minut času. Potěšili jste mě smile
    No a jinak, je až zvláštní a trochu mě to i děsí, jak jednoduše se to psalo. Ani ne půl hodinka a všechno bylo na papíře, respektive ve Wordu. Tak jsem zjistila, že to, co známe je tak jednoduché...člověk přesně zná každý detail a nemusí je vymýšlet. Jó, mít zážitků a zkušeností víc, to by se psalo....ale nebudu si stěžovat, to ne.
    Chtěla jsem vám hlavně poděkovat. Přemýšlela jsem o pokračování, zvlášť po včerejším Horáckém džbánku, ale asi to radši nechám. Zas tak moc se otvírat nechci smile

    Miku, určitý pocit otevřenosti tam je, ale nemyslím si, že by mi někdo extra viděl do hlavy. Může se to tak zdát, ale každý jsme originální, tak proč se toho bát. Vždyť to je na tom to krásné - někdo jiný něco zažije a povypráví to kamarádům...my ten příběh vezmeme a napíšeme. Je škoda strčit to jen do šuplíku wink
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.
    o psaní jinak...

  • MarketaRMarketaR Komentářů: 729
    V takových chvílích se píše jako po másle, možná proto, že to člověk tak prožívá. Když mi bylo náct, psalo se mi o tolik lehčeji než teď. Kde jsou ty doby? laugh I když... ne, stačilo jednou. Tuny básniček a povídek mi posloužily, abych se citově srovnala a hlavně vypsala. wink

    Jerry: Asi vím, jak to myslíš, ale stejně asi názor nezměním. smile Navíc, kdo ví, jestli naše povídky bude někdo za 30 let číst. laugh
  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Nádherná věc smile

    Markéta: minimálně náš spisovatelský kroužek bude laugh
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.