Velké Jablko

MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
upraveno 5. srpen 2013 v Povídky
 Vím, že sem zde spíš známý jako hnidopich a nic pořádného (nebo alespoň dokončeného) jsem zde nevyvěsil, rozhodl jsem se to změnit. Poslední dobou zažívám těžkou tvůrčí krizi a potřeboval jsem se trochu rozepsát. Takže mě při poslechu deep Jazzu mě napadla tahle šílenost. Asi se mi úplně nepodařilo vyjádřit to, co se mi honilo hlavou, ale když si to přečtete v noci (nebo alespoň při spuštěných žaluziích), pustíte si k tomu trochu noir jazzu, budete k tomu mít krapet blíž:-) Tak, tady to je, očekávám nevybíravou a tvrdou kritiku :-)

Velké Jablko

Historka o Dixonu Parkerovi

    Další zatracenej den zapíjím v dalším zatraceným baru. Né, že bych si nějak stěžoval, ale něco mi říká, že by to chtělo nějakou změnu. Každej den prosedím v prázdným a pustým kanclu, noc zase prosedím v hospodě na rohu. A dnešek není výjimkou. Na svým místě, kolem mě několik stolů volno. Nikdo totiž nechce sedět příliš blízko ožralýho chlápka s pistolí. Majitel, starej dědek s neteří jako servírkou, mě toleruje. Nakonec, v téhle části New Yorku se občas chlápek s pistolí hodí, zvlášť v téhle hodině.  Od pódia ke mně doléhá zvuk nepříliš kvalitního jazzu, který se tu snaží předvést skupinka děcek z místní vejšky. Zpěvačka, ač hlas má hezký, se tam kroutí, jako by stála u tyče v klubu jiného typu. Černej trumpetista zase prožívá své sólo trochu víc, než by bylo potřeba. Nejspíš tráví víc času sledováním starejch filmů s Armstrongem než hraním na svůj nástroj.

  Posledních několik seriózních zákazníků odchází domů. Zůstávám já a pár mě podobných individuí, co zapíjejí…vlastně nevím co zapíjejí. Už si ani nevzpomínám, co zapíjím já. Žal? Těžko. Mladá servírka mi přináší dalšího panáka vodky. Má divnou pachuť…ta vodka, ne ta servírka. Ale je silná a nakonec o to jediný mi de. Tohle mohl bejt den jako každej jinej, dopít panáka, dobelhat se k autu. Pak celou cestu doufat, aby zase nechcíplo. Pak do postele a ráno znova do tý příšerný práce, doufat, že konečně zazvoní telefon. To sem ještě netušil, co má pro mě život v plánu. Tak na život!

  Házím do sebe dalšího panáka a ta hezká mlaďoučká servírka už se žene s dalším. Asi čeká velký dýžko. Naivka. Pokouším se najít krabičku cigaret a jednu si zapálím. Po těch třech krabičkách už stejně necítím chuť, ale potřeba zapálit si je silnější než já.

„Zapálíte mi?“ ozve se najednou hlas. A byl to ten Hlas. Hlas, při kterým i ten největší tvrďák změkne, padne na kolena a prosí. Prosí, aby mohl ten Hlas poslouchat pořád dokola. Hlas, pro kterej je člověk ochotnej nejen zabít, ale i zemřít. Jaká ironie to je mi dojde až později.

  I když mi sirky leží na stole, dělám, že je hledám. Jen tak, abych si Ji mohl prohlídnout. A Ona tam trpělivě stojí, se svým dokonalým účesem, dokonalým make-upem, v dokonalých šatech a vypadá dokonale. Z Jejího pohledu usuzuju, že hledám už dost dlouho.

„Ah, tady. Tu máte,“ podám Jí krabičku sirek. S díky přijímá a usedá si naproti mně. Z krabičky vytahuje štíhlou bílou cigaretu. Způsob, jakým při tom špulí rty ve mně, probouzí nečekaný touhy. Krev mi vře v žilách. Naklání se nad popelník a zapaluje si cigaretu. V jasném světle sirky si všímám jejího výstřihu a Ona si dává setsakra záležet na tom, abych měl perfektní výhled.

  Tak fajn, tohle se dá hrát i ve dvou. Jenže mě v tuhle chvíli po půl flašce levný vodky nenapadá nic horšího než: „V týhle části města by ste neměla bejt sama, slečno.“

  Zachichotá se. „Já přeci nejsem sama. Vy jste Dixon Parker, mám pravdu?“

Kývnu. Odkud zná mý zatracený méno fakt netušim, ale je mi to fuk. Dyť můj ksicht byl před pěti rokama na všech titulkách novin v celý zemi, možná si mě pamatuje.

„A vy?“

„Přátelé mi říkají Mona.“ Natahuje ke mně štíhlou bílou ručku. Mona. Mona. Neustále si Její jméno převaluju v hlavě. Líbí se mi, jak zní. Mona. Servírka přináší další vodku a Ona si dává se mnou. A pak vypráví. O tom, jak Ji její manžel bije, jak je nešťastná. Že přijela do Města, které nikdy nespí dělat kariéru. Nakonec skončila jako výstavní trofej nějakýho boháče a že chce utýct, ale on Ji nepustí. Všechny ty žvásty hltám, každičký slovo, který projde těmi Jejími ohnivě rudými rty. A jak ji poslouchám, ručičky hodin se přehouply přes dvanáctou. Majitel, vysloužilej polda jako já, si poklepává na hodinky. Je čas vypadnout. Ale Ona, že domů nemůže. Doufá, že najde nějakej bar s celonočním provozem a doklepe to do rána. Pak sedne na nejbližší vlak domů.

„O jednom takovým baru vím. A není to daleko,“ říkám Jí. Doufám, že chápe, kam tím mířím. Ale ano, chápe. Opustíme bar, venku už zase leje jako z konve. Než najdu klíče od svýho auta, oba promokneme až na kost. Ale zatímco já vypadám jako zmoklá slepice, Ona, ve svých dokonalých promočených šatech, s dokonalým rozmočeným make-upem stále vypadá dokonale. Nasedáme. Ulice jsou prázdné a tak to ke mně domů netrvá dlouho. Jedeme mlčky, jen z rádia, které se před lety zaseklo na stejné stanici, se linou tiché melodie jazzu. Připadám si skoro jako ve snu. Nakonec dorazíme ke mně, sjeté radiálky zapískají na mokré silnici u chodníku. Bydlím až nahoře, v desátém patře, naštěstí bydlím ve čtvrti, kde funkční výtah je samozřejmostí. Kabinka je malá, ale ani jednomu to nevadí. Stojím tak blízko, že jediné co vnímám je Její parfém smíchaný s vůní deště.

  Už ani nevím, jak jsme se dostali do bytu a do ložnice. Svědomí na mě křičí, řve a bije do všeho okolo, jen ať to nedělám. Ale já ho neslyším. Slyším jen její vzdech, když Ji popadnu do náruče.

  Probudím se o několik hodin později. Venku ještě pořád tma, na parapet stále buší kapky deště. Ona leží vedle mě, spokojeně spí. Kéž bych i já mohl. Kristepane, co sem to zase udělal? V mysli se mi promítá události několika předchozích hodin. Mezi všemi těmi hranými orgasmy z ní totiž vypadlo, že chce nechat svého muže zabít. A zjistila, že mé služby jsou mnohem efektivnější a mnohem levnější, než služby rozvodového právníka. O tom teda není sporu. Slíbil jsem Jí, že to udělám. Ještě dnes večer. Slíbil jsem Jí to, hned po tom, co mi předvedla velmi neobvyklé využití jazyka. Co sem si to já blb myslel? Ale Ona slíbila, že až se ráno probudí, bude tu na mě čekat. Navíc, těch deset tisíc, co má její chlap u sebe za to stojí. Zvednu ze země kalhoty i košili. Po několika minutách se mi podaří najít i neprůstřelnou vestu, kterou mám ještě z dob, kdy sem sloužil. Údajně se bude hodit. Ještě pistoli a teď opatrně, abych Ji nevzbudil. Oblečení je ještě pořád mokré, hlavu mám jako střep a potřeboval bych velký horký kafe, ale slib je slib. Venku nasedám do auta. Chytne hned na poprvé, jako by si přálo, abych tam byl co nejdřív.

  Není to daleko, ulice jsou prázdné. Hodiny ukazují půl čtvrté, ale obloha je černá jako uhel. I přes hustý déšť mi to nezabralo dýl, než dvacet minut. Je to krásný dům na Staten Island, s velikou zahradou. Bylo by super, bydlet na takovým místě. Ale po dnešním večeru to už tak krásný místo nebude. Vystoupím z auta, překontroluju pistoli s tlumičem. Sako si neberu, jen by mě omezovalo. Teď stejně všichni spí, chlapa s neprůstřelnou vestou a pistolí si nikdo nevšimne. A když, tak co. Dveře sou zamčený, ale klíč byl na místě, o kterým mi řekla. Odemykám, tiše, abych nikoho nevzbudil. Ale nepodařilo se.

„Moniko?“ ozve se hlas z horního patra budovy, „miláčku, jestli si to ty, jsem v pracovně.“

  V hlavě se mi rozezní varovný zvony. Něco je blbě, takhle to bejt nemá. Ale co. Pomalu vyjdu schody, s pistolí před sebou. Pracovna je hned naproti schodům v patře. Je to jedna z těch klasickejch místností, spousta drahýho dřeva, spousta kůže a knih, jejiž názvy sou v neznámý řeči. Za velkým drahým stolem sedí muž, ve středním věku. Zuřivě něco píše na počítači.

„Moni….kristepane, kdo ste?!“ vykřikne hrůzou.

Přiložím si prst na rty a zavrtím hlavou. Muž pochopí a ztichne. Ale tázavý, nic nechápající výraz nezmizí.

„Tohle máš za to, že se k ní nechováš hezky.“ Už už chci stisknou spoušť, ať to mám za sebou. Ale něco mě zastaví. Nechám ho promluvit.

„Netuším, o čem to mluvíte? Jak jste se sem dostal? A co po mě chcete?“

„Vaše žena mi dala klíč.“

„Moje…Monika? Nesmysl,“ vrtí hlavou.

„Už má dost vašeho chování.“

Muž se rozesmál.

„Tak nakonec někoho našla?“

Teď zase nechápu já. Ztrácím půdu pod nohama a to je zatraceně špatně. Musím se z toho dostat.

„Drahý pane, netuším, co vám moje žena napovídala, ale není to pravda. Víte, máme předmanželskou smlouvu. Když se rozvede, nedostane ani cent. Ale když zemřu…no víte, jako vdova podědí všechno, co tu vidíte.“

  Příliš mnoho informací, motá se mi z toho palice. Co teď? Ten chlap viděl můj ksicht, musím to dodělat. Třeba se mě snaží zmást. Ano, chce mě zmást.

„Chcete peníze?“ ptá sem.

„Prachy si strč někam,“ zavrčím. Jenže on mě chtěl opravu jen zmást. Zatímco mi tu vyprávěl, rukou sjel někam pod stůl a vytáhl upilovanou brokovnici.

„Kur…“ můj hlas přehluší výstřel. Než stisknu spoušť, trvá to nekonečně dlouho. Nakonec i já vystřelím, třefím přesně mezi oči. Ale to už mě nabrala ta ocelová smršť a hodila se mnou proti dveřím. O pár minut později už znova sedím v autě, jednou rukou si držím prostřelený břicho, v místech, kde měl být ve vestě titanovej plát. Ale nebyl. Vytáčím motor svý starý Crown Victorie na plno, domů mi to trvá sotva deset minut. Ignoruju červený, stejně tu nikdo není. Těch pár troubících aut nechávám daleko za sebou. Doma najedu rovnou na chodník. Výtah už tu na mě čeká, evidentně si ho někdo přivolal, ale má smůlu. Za zavírajícími se dveřmi ještě sousedka stihne vykřiknout několik peprných nadávek, ale je mi to fuk. Dveře od svýho bytu vykopnu jednou ranou, stejně je to jen překližkovej šunt.

„Mono? Mono!“ volám Její jméno. Ale nic. V bytě je ticho. Běžím do ložnice. Postel je prázdná. Možná šla do krámu. Ale v pět ráno? Ne, klíče, které sem tu pro Ni nechal, jsou stále na stole. Zatraceně! Cítím, jak ztrácím vědomí. Sakra! V obýváku stojí na stole napůl vypitá flaška whiskey. Poctivě si přihnu, abych zahnal bolest. To budou játra, napadne mě. Ironie. Poslední síly mě opouští, bezvládně padám do křesla. Z okna mám fantastický výhled. Přestalo pršet a nad New Yorkem vyšlo slunce. Ze všech těch přezdívek a básní na tohle město mě napadá jen ta jediná. Velký zasraný jablko.



  A teď do mě, psavci a psavčata, zasloužím si to!Laugh

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Dobrý!! Koukám, že jsi vyznavačem Phila Marlowa. Přečetl jsem to asi třikrát, a skoro bych asi nic nevytknul, pár chyb ve slovech, ale to nestojí za řeč. Jen jest to jaksi nedokončené, budeš pokračovat, nebo je to opravdu je takový pokus a odreagování? 

    Tady někde, jak bych si tipnul, je tvoje parketa, taková černá detektivka. V tom jeď dál.Cool
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Nedokončené? Dyť umřel! Tohle je jen kraťas, ale musím říct, že Noir mě baví, už jako malej jsem hltal filmy s Humphrey Bogartem Smile Vlastně i Dixon je jméno hrdiny snad nejlepšího Noir filmu, In a Lonely Place (Na opuštěném místě). Mona je zase z Big Sleep Smile Nehrál jsem na nějakou originalitu, chtěl jsem to jen zkusit. Jinak díky, těch pár chybek mi bohužel uniklo, chtěl jsem to psát jakože jeho vlastními slovy, takže wordu skoro došla červená na podtrženíLaugh Bohužel, já bez opravy chyb nefunguju, nejspíš je to moje ješitnost (nebo disleksie) ale já svoje chyby nevidímLaugh
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 729
    Skvělá povídka, začetla jsem se okamžitě. Musím tě pochválit za atmosféru textu. Jakmile jsi zmínil bar a jazz, vžila jsem se do příběhu a když jsem četla, pořád mi ten jazz zněl v uších. Takže jak píše Jerry, noir je tvá parketa. ;-)

    Taky se mi hodně líbilo použití hovorového jazyka. Dodalo to textu na věrohodnosti a přirozenosti, přidalo to kouzlo atmosféře a příběh tím krásně plynul. Umíš si taky pohrát s tempem, což je super. 

    Občas jsem narazila na nějaké drobné šotky (čárky, mě/mně..), ale co příběh to nijak nenarušilo a hnidopich ve mně to přežil. :D

    Doufám, že tě tvůrčí krize brzy přejde. Byla by škoda, kdybys nepsal. ;-) 
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Páni, takový úspěch sem nečekal :-) Že se to líbí vám dvěma, to už je co říct:-) Moc děkuju! Zkusím ještě něco napsat. 

    Bohužel, ač se zdá, že Noir je moje parketa, není tomu tak. Při každým úderu do klávesnice jsem se musel pekelně soustředit, abych se udržel na stejný notě. A po několikerém přečtení vidím, že ne všude se mi to podařilo. V krátké povídce to ještě jde, ale nedovedu si představit, že bych takhle napsal něco delšího. Na druhou stranu, musím říct, že mě začala bavit první osoba přítomného času (ale Jítě ani mukCool). Na druhou stranu, v počítači mám doslova tuny deep jazzu a ta hudba je neuvěřitelně inspirativní, obzvláště v kombinaci s rainymood, takže třeba ještě něco napíšuCool
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Markéta má ve všem naprosto pravdu! Takže hurá do díla!

    Znám ta tvůrčí mukaSmile, když je nutno hlídat si každou větu, aby se uhlídalo celkové vyznění. Fakt jsem si myslel, že takový ten styl Phil Marlowe píšeš běžně do šuplíku. Ale opravdu, líbilo se mi to.

    Já jsem na chuť první osobě přišel už dávno, nestydím se za to...Laugh Připadá mi to sympatičtější a příjemnější.

    Docela bych si z takových podobných krátkých povídek dovedl představit nějakou knížku. Jen se zkus nějak odlišit od pana Marlowa...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
     Jerry, to půjde těžko. Noir je podle mě dosti striktně vymezený žánr, hrdina typu Marlowe tam prostě musí bejt. A taky svůdná femme fatale, která nakonec zradí. A spousta chlastu, cynismu a doutníků. Bez toho to není Noir Cool I když, ve zkutečnosti jde o neo-noir, protože noir "oficiálně" skončil rokem 1958, filmem Dotek zla, ale stejně Cool No hele, Markét mě do detektivky nějak navnadila, u Pustiny mi teď zbývá poslední kapitola první třetiny a to stejně musím tak tejden či dva počkat, až se mi vrátí scout z Ruska a přiveze mi čerstvé zprávy o protiletecké a protiraketové obraně Moskvy Laugh Tak zkusím hodit na papír, co jsem zatím vymyslel. Na víc podobných příběhů to asi nevidím, spíš bych Dixe přepracoval do něčeho na úrovni novely, maximálně těch 50-60 tisíc znaků, víc se současnými zkušenostmi hold neukočíruju. Sám to vidíš v Pustině, jak překročím tu hranici padesáti tisíc, jde to prudce z kopce.



    DOTAZ:  co si myslíte o té hovorové řeči? V krátké povídce to může být fajn, ale co v delším díle. Mě třeba přišel naprosto otřesný překlad Noční Hlídky a následujících knih, kde to překladatel psal "těžkou pražáčtinou" a ve druhé knize už jsem z toho měl hrůzu. A zase, když budu často střídat způsob vyprávění, (jednou spisovně, jednou nespisovně) nebude to ještě horší? Mě totiž napadlo, že bych tak mohl oddělit ty jeho dva stavy, kdy je střízlivý a kdy je zase zťatej pod obrazCool
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 729
    Tak si, Miku, vymysli svůj vlastní žánr - neo-noir a piš si po svém. Psaní přece nemá nějak striktně dané hranice. ;-)

    A když jsem tě navnadila na detektivku, můžeš se do té soutěže od Albatrosu pustit taky. Rozhodně je to výzva. :D

    A co se dotazu týče, tu hovorovou řeč bych nechala, jak je. Myslím, že střídáním spisovné a hovorové řeči by to dílko ztratilo soudržnost i tu atmosféru, co se mi tolik líbila. Jinak Noční hlídku jsem taky kdysi četla a šlo to ztuha. Nevím ale, jestli to bylo tím jazykem, nebo stylem autora. ;-)
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    No, oni Rusové píší dosti zvláštně, ne každý to pochopí a ne každému to sedne. Jako celek se mi to moc líbilo, i když ke konci už to taky nebylo vono.

      Dobrá, dám na tvoji radu a zůstanu u té hovorové řeči. Stejně mi to tak přijde lepší, jen se v tom hůř hledají chyby. A na Albatros si netroufám, je to pro děti...a já neumím psát pro děti :-) To přenechám profíků, jako jsi ty. Já zůstanu u literatury pro dospělé :-)
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 729
    To máš pravdu, ruskou literaturu jsem studovala a někdy bylo dost těžké se začíst. Je to asi tou větší mírou filozofování, nevím. :)

    Na hledání chyb jsou stejně někdy potřeba druzí, protože člověk své vlastní chyby nevidí. ;-)

    Profík? Haha, kéžby. :D 
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Větší míra filozofování? Haha, to je moc krásný způsob, jak říct, že jsou většinu času zťatí pod obraz. laugh
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 729
    No, nevím, jak ty, ale moje největší filozofický momenty přichází právě s "kapkou" alkoholu. :D
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    No já jsem na tom úplně stejně. Koukám, že to bude krásnej sraz, plnej filozofů laugh Ale náhodou, nedávno vyšel v Reflexu super článek o nejslavnějších českých pijácích. A hrozně se mi tam líbil jeden výrok: V opilosti nikdo nikdy nic pořádného nenapsal ani nenamaloval. Jenže bez ní obvykle na nic pořádného nepřišel. laugh Takže, asi tak.cool
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Jo, tak tady ta hovorová řeč má svoje opodstatnění, ale to už ti musí dát cit, kde ji použít. Jsou věci, kde to je jak pěst na oko. laugh A střídání spisovného a hovorového jazyka, myslím, že by to za experiment stálo. 

    Ale kdybys to Jablko opravdu trochu roztáhl, bylo by to ku prospěchu, myslím, že to je námět na větší dílo. 
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Bojím se, že to nebude na delší dílo, maximálně tak součást něčeho většího. Ale tu detektivku si musím řádně promyslet, abych se přiznal, není to taková sranda, vymyslet smysluplnou zápletku smile
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 729
    Taky se mi zdá, že Velké Jablko byla spíš taková jednohubka, ale pokud by se přidalo víc postav a děje, proč ne? :) Jinak na noir detektivku se těším. Poslední dobou jsem detektivům přišla na chuť. :) Ale jak píšeš, vymyslet to není žádná sranda. Všechno musí klapat, každičkej detail, a navíc kdo je hlavní padouch musíš úspěšně před čtenářem tajit a pak ho na konci překvapit. Asi na to nemám dostatečnou inteligenci, stěží jsem poskládala zápletku detektivky pro děti. :D Každopádně přeju hodně štěstí, kreativních myšlenek a pokud bude třeba i nějakou tu vyšší míru filozofování. :D
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Děkuju, i tobě přeju hodně stěstí. S tou inteligencí si hlavu nelam, upřímně říkám, že jsem ještě nikdy nepotkal tak chytrou blondýnucool

    Mám doma Johny Walker Black Label, dost na to, abych se vžil do role hlavního hrdiny laugh Myslím, že na srazu budu mít už kousek k nahlédnutí smile
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Tak jsem objevila Velký jablko. Super. Moc se mi líbilo smile
    A klidně bych četla dál.

    První osoba prima, hovorový jazyk taky.


  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Jéé, děkuji smile
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.