Kenyho Štědrej večer

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,767
upraveno 1. srpen 2013 v Povídky
Tak nevím, jestli jste ho znali taky vy. Už je to pěknejch pár let… Ale mezi náma nebylo v širým okolí člověka, kterej jezdil ven, aby neznal Kenyho.

S Kenym to bylo vždycky fajn a i když vlastně stabilně nepatřil k žádný ze všech part, co se kdy udělaly, patřil vlastně ke všem. A když jsme ho v pátek odpoledne našli na perónu ve vyleštěnejch kanadách a věčně vytahaným svetru, bylo všem nad slunce jasný, že je všechno tak, jak má být a že se vandr vydaří.

Jenomže někdy v půlce toho léta se Keny přestával na tom perónu objevovat. Nejdřív to nebylo nikomu moc nápadný, protože Keny se čas od času udělal pro sebe a ztratil se někde docela sám.

Ale Kenyho jsme tam nenašli znovu a znovu a to už každýmu začalo vrtat hlavou, co že se to s ním děje.

Keny bydlel se svou ženou Žofinkou ve stařičkém domě na kopci za textilkou v malinkým podkrovním bytě, kam se s nima dva malí Kenyho synci už ani nevešli. Žofinku všichni z nás znali a dřív s náma i občas vyjela ven. Nakonec, i s Kenym se potkala poprvé na vandru někde okolo Sázavy. Vypadalo to na klid a spořádaný manželství. Když se k nám ale najednou doneslo, že Žofinka sebrala oba kluky a Kenymu se ztratila, nechtěli jsme tomu věřit. Ale bylo to tak. Keny se pak každýmu vyhýbal a s nikým se nechtěl bavit. Byl to vlastně záhadnej člověk s moc širokou, romanticky založenou duší, co skládal zvláštní, trochu smutný písničky a přehrával nám je u ohně na svou otlučenou kytaru.

Prostě, když se po něm slehla zem, začal nám chybět…



Už tři dny před Štědrým dnem chumelilo. Jediný vagón lokálky docela příjemně vytopili. Kromě nás tam, seděl už jen postarší fořt, co měl fousy jako Krakonoš a pěkná, typicky staročeská babka s obrovskou taškou a pleteným košíkem.

Byli jsme akorát čtyři. Celej zbytek pohrdnul nádherou štědrovečerního lesy okolo naší chaty na Vydřím potoce, nebo prostě chtěli tenhle večer zůstat doma. My jsme si to ale ujít nenechali. Já a Sam jezdíme takhle už třetí rok a Roba s Píďou jsme přesvědčili hned.

Vystupovali jsme v Albrechtově. Výpravčímu s obrovským, mrazem zarudlým nosem jsme popřáli šťastné a veselé. Ani se nedivil, v tomhle trampským kraji byl zvyklý na ledacos.

Všude okolo ležely závěje sněhu jako v mých starých dětských vzpomínkách. Píďa, co měl takovou vejšku, že se ani pod závorami nemusel moc shýbat, zapadával někdy až po pás.

V létě to tady okolo byla nádhera, táhnout se nahoru rozkvetlou loukou k Vydřímu potoku, ale teď se ty tři kilometry přes kopec do údolí zdály snad nekonečný.

Sam šel jako první a prošlapával cestu.

„Hele, kluci, koukněte,“ sledujeme napřaženou Samovu ruku. Dole v údolí stojí naše chata a z komína se jí táhne proužek kouře.

„Víte o někom, kdo by tu měl bejt?“ Zavrtěli jsme hlavou. Je fakt, že o klíči pod placatým kamenem na zápraží vědělo snad tisíc lidí, ale všechno to byli fajn kamarádi, kteří by dali vědět.

„No, tak si to půjdem zkontrolovat.“ A začali jsme sjíždět dolů po stráni. To nám ten Štědrej večer pěkně začíná, říkám si v duchu. Ale jsme čtyři a Sam s rukama jako lžíce od bagru vydá za Jednotku rychlýho nasazení.

Sam si dal trochu rozběh, praštil s usárnou do sněhu a chystá se rozeběhnout proti dveřím. A já najednou koukám, že vzadu za chatou stojí ozdobená borovička, kterou jsme si každej rok oklepali ze sněhu a vyparádili. Na špičce má místo staniolový hvězdy písmeno K.

Už jsem se nadechoval, abych Sama zarazil, ale to už se dveře otevírají samy. Kulíme oči. Stojí tam Keny ve svých proslulých džínách s oranžovými záplatami a vytahaným norským svetru.

Oči za brejlemi se mu blejsknou, když říká, „ to je dost, že jdete, skoro mi to už vystydlo.“ Hlas se mu přece jenom trochu zaklepal. Sam stojí tři metry před ním s napřaženým ramenem a kouká na Kenyho jak na strašidlo.

Píďa se probral první, zařval jak prvotřídní šílenec a vrhnul se na Kenyho. Ani se nám moc nebránil, když dostal pořádnou porci sněhového přivítání.

Navařil nám speciální guláš, takovej, co neuměl nikdo jinej než on. Byl ho velkej kotel a nepochopil jsem, jak to tam Keny všechno dopravil.

A tak to bylo zase jak při starým, Keny se vrátil.



Od těch Vánoc už uteklo hodně vody ve Vydřím potoce, fousy nám zešedivěly, záda se ohnula a nohy nám už přestávaly sloužit.

Ale vždycky, když je Štědrej večer, rozdaly se dárky a na stromečku svítí svíčky, pokaždé si vzpomenu na to, jak skvělej vánoční dárek nám tenkrát před lety Keny uchystal. Na ty svoje snad nejkrásnější Vánoce…
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Tak jsem si konečně našel trochu času abych si v klidu prolezl fórum a teď mě mrzí, že jsem to neudělal dřív.

    Je to moc hezké, konec konců, každý nějakého takového Kennyho známe.Wink A co ten tvůj? Je zkutečný, nebo do poslední kostičky smyšlený? Protože bych se ani moc nedivil, kdyby ta usmívající se osoba s prohnutými zády a šedivým fousem, si byl ty.Laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,767
    Díky za pochvalu, od kolegy spisovatele potěší. Wink

    Jinak bych to řekl asi takhle, že na každým šprochu je pravdy trochu... Smile A znáš to, něco je autorská licence, něco je skutečnost, něco je odposlechnuto. Ale na tohle téma bych toho napsal mnohem víc.Embarassed
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Tak napiš, mě se tenhle styl líbí. Připomíná mi to Proč bychom se netopili, ten styl vyprávění.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,767
    Inu, přiznám se, že Šmíd a Proč bychom se netopili je jakási moje učebnice a je už notně očtená...

    Něco určitě dodám, až zalovím v archivních hlubinách...laugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.