Bedřich

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
upraveno 12. červenec 2013 v Povídky
Tak jsem si řekl, že už jsem vás dlouho neobtěžoval žádným svým výtvorem. A našel jsem jednu povídku, na které bych mohl demonstrovat, jak autor vykrádá sám sebe a z jedné povídky vytvoří dvě podobné. Takže ti, kdož už četli moje povídky o setkání s pidimužíkem Ludvíkem a s dědečkem Bohem to všechno zjistí sami.
Ale vykrádat sám sebe je dovoleno... :-)
Takže tahle povídka předcházela těm dvěma už uveřejněným a byla mi inspirací. Ale přesto ji mám docela rád...

Počítač bliknul a popřál mi šťastné a veselé vánoce. Pak ještě dodal, že se těší na další vzájemnou spolupráci se mnou a v novém roce hodně zdraví. Vyťukal jsem na monitor poděkování s tím, že máme do druhého ledna oba pauzu. Na obrazovce se objevil pán v černých šatech, uklonil se a smekl buřinku. Vypnul jsem hlavní vypínač a zhoupnul se na židli.
Přišel okamžik, kdy jsem byl sám se sebou docela spokojen. Kus práce za sebou, před hodinou neobvykle přátelský rozhovor se šéfem, spojený s poděkováním za práci a příslibem rychlého postupu. V tu chvíli se mi zdálo, že problémy nejsou, a když už, dají se elegantně vyřešit.
Venku chumelilo. Konečně se zase jednou nesplní černé meteorologické předpovědi a Vánoce budou takové, jaké mají být, totiž bílé. Ulice byly plné spěchajících lidí a já se viditelně odlišoval, protože jsem nikam nechvátal a v ruce jsem si nesl jen malý kufřík. Ale všechno už bylo nakoupeno a zařízeno včas.
„ Pane inženýre, copak jste to dneska stěhovali?“ Paní Bartošová, která se v našem domě prohlásila domovnicí a jejíž činnost spočívala především v tom, být vyložená v okně v přízemí a vyhlížet. Protože už přece jen trochu přituhlo, měla přes hlavu kostkovaný vlněný šátek. Ale byla neustále bdělá a ve střehu.
Zarazil jsem se ve dveřích s klíči v ruce.
„A bylo to u nás?“
„To víte, že ano, pane inženýre. Vaše paninka u toho byla taky a všechno to zorganizovala. Však jsem jim ještě držela dveře.“ Visela mi očima na rtech, přece jen to pro ni byla senzace. Naposledy se tu něco dělo loni na podzim, když pan Bílek, těsně před tím, než se rozvedl a krátce nato odstěhoval, prošel ve tři ráno skleněnou výplní domovních dveří. Jinak asi nic, jsme slušný dům.
„Už vím, paní Bartošová, to je v pořádku.“ Ale v pořádku to nebylo a ta ženská měla jít pracovat k policii, protože mne určitě stoprocentně prokoukla.
Otevřel jsem schránku na dopisy. Vypadly z ní tři pohledy. Dva vánoční. Jeden od Honzy Duška, který mi posílá přání už asi sto let a druhý od Janiných rodičů. A ten třetí byl od Ivana z jeho výletu do Ameriky. Nalepil na něj pět různých známek a na snímku nádherný zasněžený horský štít.
„ Ty vole, já byl až nahoře, to je nádhera, kam se hrabou Krkonoše!“ přečetl jsem si.
Ve schránce se ještě něco matně zalesklo. Ten klíč bych poznal snad i potmě, nakonec, sám jsem ho své ženě předával. Ležel tam i s přívěskem, rozesmátou plyšovou opicí. Už i tahle opice ze mne začíná mít legraci.
Odemknul jsem dveře a teprve pak se mi v hlavě rozsvítila pořádná žárovka a já všechno definitivně pochopil. I když tohle mi mělo být jasné už dřív. Od vizitky na dveřích až po okno v koupelně se všechno změnilo. Ty vlastnosti, které jsem na své ženě obdivoval, totiž důslednost a smysl pro pořádek, byly tady dovedeny do absolutní dokonalosti. Mělo by mi být už dřív trochu podezřelé, že si moje žena zapisovala ceny všech trochu cennějších věcí, které jsme si kdy spolu koupili. Spojila pak pravděpodobně svoje zápisky se svou dokonalou pamětí a výsledek byl přede mnou.
Posadil jsem se na zem doprostřed obývacího pokoje. Takže byt mi zůstal. Nakonec, byl spíš můj, odpracoval jsem si na něm spoustu hodin a někde mezi jeho cihlami byly na věčné časy zazděny kapky mého potu. Nakonec, z malty, kterou jsem namíchal a odvozil kolečkem, by se postavil pěkný kus babylonské věže.
Ale teď ten byt vypadal cize a opuštěně. Konečně jsem otevřel obálku, která byla zasunutá za zrcadlo v předsíni.
„Určitě jsi poznal, že to bylo mezi námi všelijaké. Že se k sobě nehodíme, jsem věděla už dávno, ale až do dneška jsem si myslela, že se to dá nějak spravit. Nedá. Odcházím. Nenajdeš mne, i když pochybuji, že bys mne chtěl někdy hledat. Musím si všechno v klidu rozmyslet. Někdy se ti ozvu.“
Konec, bez oslovení, bez podpisu. Četl jsem těch pár slov několikrát.
Upustil jsem ten papír na zem a vydal se na prohlídku svého poloprázdného bytu. Samotného mne zajímalo, jestli se mi objeví nějaká myšlenka, co teď. Neobjevila se.
Odpoledne Štědrého dne mne zastihlo v rozvrzaném křesílku u starého černobílého televizoru. Kromě stromečku, připraveného na balkoně zmizel nejen kapr z vany, ale i dost podstatný díl zásob z ledničky. I přes to všechno jsem musel svoji ženu obdivovat, že to všechno dokázala zorganizovat za tu dobu, co jsem byl v práci.
A tak jsem musel sáhnout k improvizaci, jako za dob, kdy tenhle byt byl docela čerstvý. Za stromeček mi posloužil můj letitý kaktus, ozdobený dvěma skleněnými koulemi. A mou štědrovečerní večeří budiž několik dní starý chleba a pomazánka z olejovek. Když už jsou ty Vánoce, ryba musí být. Jen násilím jsem se přinutil nemyslet na svoji ženu. Vím, že byla vždy prakticky založená a nyní, řečeno vojenskou terminologií – ustoupila do předem připravených pozic.
Venku padal těžký mokrý sníh s deštěm a nad městem se vytvořila docela solidní smogová poklička. Prostě den, kdy nemá cenu ani vytáhnout paty z domova. Zkusil jsem to a půl hodiny se toulal soumrakem ve sněhové břečce, potkával svátečně naladěné lidi, spěchající s taškami plnými dárků ke svým blízkým. Vzdal jsem to, protože mi stejně každý roh připomínal, jak jsme tu chodívali s mojí ženou.
V televizi se mne snažili pobavit, jak mohli, ale na pohádku o Sedmeru krkavců jsem neměl tu správnou sváteční náladu. A taky, ten televizor už měl svá nejlepší léta dávno za sebou a podle toho vypadal i jeho obraz. Bylo mi jasné, že do budoucna budu muset investovat do domácí kultury.
Vypnul jsem ji a na tranzistorovém rádiu si naladil Bayern4. Hráli Mozarta a ten mne vždycky uklidňoval.
Otevřel jsem si okno. Venku přituhlo, přestalo chumelit a na obloze začaly vyskakovat hvězdy. Naproti v domě svítila všechna okna obývacích pokojů a začínaly tam sváteční večeře.
A najednou jsem uslyšel nenápadné, jakoby nesmělé zaklepání na balkonové dveře. Zarazil jsem se. Ještě před pěti minutami jsem na balkoně byl a bylo tam zaručeně prázdno. Zaklepání se ozvalo ještě jednou a o poznání víc netrpělivě.
Na balkonu u dveří se choulila malá postavička. Dědeček v dlouhém tmavém kabátu s ohrnutým límcem a na hlavě klobouk se širokou střechou. A pod ním jasné, až nebesky modré oči. Jinak měl obličej obrostlý dlouhými bílými vousy. V jedné ruce držel malý stříbrný zvoneček a ve druhé silný ohmataný notes, přetažený zavařovací gumičkou. Celým svým zjevem nejvíc připomínal bezdomovce, ale usmíval se na mne docela přívětivě.
Jenže pak mne napadlo, jak se vlastně dostal na můj balkon ve druhém patře. Když jsem se podíval dolů, na jeho obstarožní, pečlivě vyleštěné boty, neviděl jsem okolo ani jedinou šlápotu ve sněhu. Takhle se asi padá z nebe, napadlo mne.
„ Promiňte, že ruším,“ promluvil ten dědeček. „Nebudu vás dlouho zdržovat.“ Stál jsem asi tak, že by podle mne mohl Matyáš Braun vytesat další sochu do galerie v Kuksu a dát jí název Tupost.
Polknul jsem.
„Kdo jste?“
„Já vám to řeknu, ale stejně mi to nebudete věřit. Víte, někdo mi říká Bůh, někdo Osud, někdo Příroda nebo Náhoda. A přitom se jmenuji docela obyčejně, Bedřich. Jenže, kdo ví. Ale ono je to snad i lepší, že se lidé modlí k Bohu a ne k Bedřichovi. A vezměte si začátek Bible. Země byla nesličná a pustá, jen Bedřich se vznášel nad vodami. Hloupé, že?“
Dědeček vypadal docela spokojeně a naprosto neškodně. Takhle asi nevyhlížejí uprchlí chovanci psychiatrických léčeben.
„Ne, nebojte se, já nejsem blázen,“ snad mi četli myšlenky. „ Fakt je, že bych vám tu mohl dokázat, kdo jsem, třeba udělat nějaký luxusní zázrak. Co takhle rozsvítit znovu Betlémskou hvězdu, to není problém… Ale dokážu i maličkosti. Třeba jen u vás osobně. Máte problémy se zády a na dálku používáte docela silné brýle. Takže dávejte pozor.“
Třikrát zacinkal stříbrným zvonečkem a já v tu chvíli ucítil zřetelnou úlevu v bederní části páteře. A najednou jsem uviděl i tváře lidí, kteří večeřeli za okny v protějším domě.
Dědeček Bedřich se spokojeně usmíval. „ Ještě jste měl i počínající ledvinový kámen, tak ten jsem vám taky odstranil. Už je to v pořádku.“
Tak jsem uvěřil.
„Pojďte dál,"zval jsem ho do pokoje, protože až teď jsem si uvědomil, že pořád ještě stojíme mezi balkonovými dveřmi a dovnitř proniká syrový chlad.
„Ale ne, moc děkuji, ještě bych vám tam našlapal a zouvat se mi nechce, přece jen celé dny na nohou, moc mi nevoní… Ale jestli chcete, pojďte na chvíli sem, ke mně a nebojte se, zima vám nebude.“
Přezul jsem se a pak jsme stáli spolu na balkoně, opřeni o zábradlí a koukali na svítící město.
„Proč jste vlastně přišel zrovna za mnou? Já přece ve vás nevěřím,“ zeptal jsem se ho. Bylo mi vedle něj opravdu teplo a připadalo mi najednou docela normální, že se ve svém bytě na Štědrý večer bavím s úplně cizím člověkem, který o sobě prohlašuje, že je Bůh.
„ To já přece vím. Třeba mi to nebudete věřit, ale mně jsou milejší ti lidé, kteří moje desatero dodržují jen tak v podvědomí. Nesnáším lidi, kteří se ke mně každou neděli modlí, pak se mým lidem vyzpovídají z hříchů, vylezou ven a dál kradou jako straky. Vy jste fajn, o vás v záznamech nemám nic špatného. Máte teď trable, ale to není problém, to dáme do pořádku,“ uculoval se dědeček Bedřich a já mu přikyvoval.
„To desatero přikázání jste opravdu vymyslel? Zeptal jsem se ho. Přikývnul a zahihňal se nádherným stařeckým smíchem.
„Byla to tenkrát docela legrace. Já se nad tím mořil docela dlouho, pak jsem těch přikázání sepsal skoro dvakrát tolik, zase jsem v tom musel škrtat. A pak jsem si sehnal Mojžíše, protože byl z Izraelitů nejchytřejší. Pane inženýre, ten kdyby žil dnes, byl by z něj nejmíň ministr. Dali jsme si pracovní schůzku na kopci, říkali mu Sinaj. Bylo to s ním fajn, popovídali jsme si skoro celé odpoledne. Prošli jsme si bod po bodu, vyjasnili si nějaké nesrovnalosti a bylo to, vydrželo to až dodnes. A pak jsem udělal trochu blesků a kouře, aby to vypadalo nějak majestátně. Ale stejně to nakonec v bibli popsali úplně jinak. Jo, já bych mohl vyprávět. Ono třeba s Adamem a s Evou to bylo docela jinak a úplně obráceně. A s Kainem a Ábelem taky. Víte, on ten Ábel byl kriminálník a já jsem docela fandil Kainovi. Už jsem toho měl na Ábela tolik, že každý pořádný soudce v Americe by mu dal elektrické křeslo. Pak jsme to v knize Genesis museli upravit, aby to tak netlouklo do očí.“
Zasmáli jsme se. Bylo mi s ním dobře, šířil okolo sebe pohodu a klid.
„To víte, pane inženýre, několikrát jsem za tu dobu musel pustit trochu hrůzy, ale jinak mám lidi docela rád, kdo by si nepochválil svoji práci, že?“
„A proč jste přišel za mnou?“ zeptal jsem se. Ťuknul se ukazováčkem do čela.
„Vidíte, docela jsem zapomněl, asi už stárnu. Rozpovídám se a pak nestíhám svoji práci. Víte, to je tak. Já vždycky, když se tady dole slaví narození mého syna a všichni mají být šťastní, zavřu svoji kancelář a aspoň jednou v roce přináším některým lidem štěstí i já. Moc toho nestihnu, ale alespoň pár dobrých skutků... Taky jsem si vzpomněl na vás. Víte, ono se říká, že Bůh je všemohoucí, ale nevěřte tomu. Kdyby to byla pravda, zrušil bych slzy a smutek, ale na to jsem krátký i já. Někdy vám mám takový divný pocit, že je ještě někdo nade mnou…“ Ukázal prstem na tmavé nebe.
„No, necháme toho. Jsem rád, že jsem vás poznal osobně. A samozřejmě vám pomůžu. Ne, tak ne,“ řekl rychle, když viděl, že se nadechuji k otázce.
„S vaší ženou to nemá nic společného, nakonec, leccos na ni víme. Ale to se vás už netýká. No nic, budu muset zase dál, ať ještě něco stihnu.“
Podal mi ruku. Pak dvakrát cinknul zvonečkem a zapnul si horní knoflík u kabátu. Někde nade mnou to hvízdlo a já byl na tom balkonu sám. Jen dvě šlápoty ve sněhu vedle mne ukazovaly, že se mi to nezdálo. Taky se do mne v té chvíli dala pořádná zima, jako by ten příjemný pocit tepla zmizel s dědečkem Bedřichem.
Tak jsem raději zavřel balkonové dveře a přitisknul čelo na chladné okenní sklo. Ano, říká se, že Vánoce jsou dny zázraků a splněných přání, ale tohle už snad bylo příliš. Dědeček, který se jmenuje Bedřich, prohlašuje se za Boha a na Štědrý večer se mi objeví na balkoně.
Pustil jsem si zase rádio, hráli koledy a v setmělém bytě byla pohoda.
V předsíni zazvonil zvonek. Zarazil jsem se. Nikoho jsem dnes nezval a ani nečekal. Jedině snad, že by pokračoval tenhle Večer zázraků a za dveřmi stojí třeba Anděl strážný s planoucím mečem, nebo čert s vidlemi a kopytem. Asi by mne dnes už nic nemohlo překvapit.
Otevřel jsem. Za dveřmi nebyl ani anděl, ani čert.
Nikdy jsem si nevšimnul, že bych měl tak sympatickou sousedku. Věděl jsem o ní jen to, že se jmenuje Bílková, je o něco mladší než já a bydlí o patro výš, má sedmiletou dceru a je čerstvě rozvedená, protože její manžel byl doslova chodící nádrž na alkoholické nápoje. Občas jsme se potkali na chodbě a jednou jsem u nich byl, když jsme sepisovali petici za to, aby jeden z nájemníků buď svého obludného psa, který celé noci proštěkal, prodal, nebo se s ním odstěhoval někam k lesu.
Stojí za dveřmi, oblečená v dlouhých, tmavě modrých šatech, přes čelo šmouhu a na tváři stopy slz, rozmazávajících oční stíny.
„Co se vám stalo,“ptám se. Jejej, to jí to sluší…
„Promiňte, že vás ruším, ale nevyznáte se trochu v elektrice? Já zkusila zastrčit zásuvku od svíček na stromečku do zásuvky a teď nesvítíme v celém bytě. Nevím, co s tím, tak jsem si myslela, že třeba vy byste mohl…“ Dívala se na mne tak smutně, že se nedalo odmítnout.
„Neomlouvejte se, stejně jsem doma sám. Uvidíme, co se s tím dá dělat.“ Z krabice ve skříni jsem si vzal šroubovák se zkoušečkou a vyšli jsme spolu o patro výš.
Její dcera man nás čekala s rozsvícenou svíčkou v předsíni. Podala mi vážně ruku. Byla přesnou kopií své matky, dokonce byla oblečená ve stejně střižených modrých šatech.
V tmavém obývacím pokoji byl ve vzduchu jasně zřetelný zápach spálené izolace. Zapojil jsem vypadlý pojistkový jistič na chodbě a když se v bytě rozsvítilo, bylo to jasné na první pohled, stačilo se podívat na ožehnutou zásuvku vedle vánočního stromku.
A pak už jsme jen seděli a povídali si. Malá Ivana si mi za chvíli sedla na klín, pak začala předvádět, co všechno dostala k Vánocům a velké Ivaně se brzy vrátila dobrá vánoční nálada a odlesky elektrických vánočních svíček barvily její vlasy do tmavě bronzova. Najednou jsem se začal cítit docela fajn, tak správně svátečně.
A na dědečka Bedřicha jsem skoro zapomněl. Ale když jsme se pak všichni tři šli podívat z balkonu na večerní město, zdálo se mi, jako kdybych odněkud shora, z černé hvězdnaté oblohy uslyšel jemné zacinkání, přesně takové, jako když zazvoníte malinkým stříbrným zvonečkem…


Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Tak tahleta je vážně super! Společně se skřítkem a osobním ďáblíkem patří nepochybně do TOP 5! Ta první s bohem byla také hezká, ale u téhle mám takový ten pocit celistvosti. Znáš to, když něco dočteš a máš pocit, že už nebylo třeba říct víc.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Díky za uznání, potěší to. Ale všechno je psáno spíš pro příjemný pocit z tvoření, nekladu si nějaké vysoké umělecké ambice.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.