Neidentifikovatelná dovolená

olleolle Komentářů: 1
upraveno 27. červen 2013 v Povídky
Tak jsem zvědav, na vaše reakce.


“Do hajzlu,” ulevil si polohlasem. Mohl mít klidně tisíc gípíesek, ale v tomhle počasí by mu byly na nic. Provazy vody se valily přes přední sklo jako vodopád a stěrače mohl mít klidně vypnuté - vyšlo by to stejně. Bolelo ho za krkem, jak shrbený mžoural do dvou sloupů žlutých světel, ztrácejících se v dešti. Snažil se alespoň držet vozovky, která víc připomínala řeku, než silnici druhé třídy. Největší obavy měl z toho, že se dostane voda do motoru - to by moc daleko nedojel.
Když vystoupil na pražském letišti a jeho kontakt mu předal klíčky od vozidla Škoda Fabia, ulevilo se mu. Čekal něco horšího. Při pohledu na vozidlo se navzdory mrzuté náladě pousmál. Omšelá Škoda bylo spolehlivé auto, na které se dalo narazit v celé Evropě - tohle však byl obyčejný vůz jen na první pohled. Druhý pohled odhalil zakalená, zdvojená a neprůstřelná okna a pancéřování, nápadně čisté inteligentní pneumatiky, a byl si jist, že ani desítky kamer, senzorů a elektroniky nejsou součástí standardní výbavy.
Jestli se však auto ve vodě “utopí” nebo ne, nevěděl. A nejen z toho ho začínala bolet hlava. Nesnášel, když šel do akce nepřipravený a s minimem informací. Byl zvyklý, že mu říkali jen to, co potřeboval vědět, ale tentokrát nevěděl ani to. Měl pouze souřadnice a čas. A i toho měl málo. Za hodinu musel urazit patnáct kilometrů, což se pomalu ukazovalo v tomhle počasí jako nemožné. Začínal si připouštět to, co už tušil delší dobu - bude na to muset šlápnout, tedy riskovat. Do hajzlu.
Jel téměř krokem, přesto málem narazil do cedule. Šlápl na brzdu, auto zastavilo na místě. Na značce byl název města, který ani nedokázal přečíst. Okolo dveří mu proplaval kotouč klacků a trávy s drny.
Vytočil volant a šlápl na to. Od kol se rozstříkla bahnitá voda až nad střechu, motor uspokojivě vrněl. Mezi větrem smýkanými přívalovými vlnami si proklestila cestu dálková světla a zahlédl kontury budov. Cesta začala stoupat a voda se teď valila proti němu. Měl pocit, že nemít vozidlo zatížené pancířem, tak ho to odnese.
Malá vesnička uprostřed lesů a polí nežila zrovna rušným životem. Pár rozsvícených oken, malé náměstí a to bylo vše. Budovy, ostatně většina, které v této zemičce zatím zahlédl, doslova zářily historií. Rád by se více porozhlédl - ale teď nebyl čas. Cesta se zaklikatila a hlavní proud vody se stočil do pole. Přeškrtnutá slátanina písmen hlásila konec vesnice a cíl se blížil. Stihne to.
Na ohmatané palubní desce se rozblikala červená tečka. Dotkl se jí, systém ověřil otisk, a pod nánosem prachu se rozbalil širokoúhlý displej. Na něm se objevil snědý obličej v černých brýlích.
“Vítám kolegu průzkumníka,” uchechtl se svým nezaměnitelně dusivým způsobem, “tváříš se, jako kdybys měl plnej kufr zelenejch potvor.”
“Nemám, jinak bych se smál jako ty. Potřebuješ něco?”
Sundal si brýle a odhalil vrásky od mžourání do slunce a smíchu. Hleděla na něj tvář člověka, který nikdy neměl pro fór daleko. Kyle však věděl, že je to určitá maska a že se za ní skrývá vypočítavý člověk.
Muž si rozepnul knoflík u kostkované košile a odhalil chlupatou hruď. “Jo, informace. Placená dovolená se mi zamlouvá, to je fakt. Ale už se začínám trošku nudit. V podstatě jezdím z místa na místo a zkouším, kde mají horší pizzu. Takhle budu mít za chvíli panděro.”
“Jo, jako celé oddělení. V akci jsou až na uklízečky snad všichni. Bohužel, mě taky nic neřekli,” odpověděl Kyle, “a panděro už stejně máš.” Chystal se zatípnout hovor, ale zadržel ho naléhavý výraz kolegy.
“Kyle,” zaváhal, jako by nevěděl, jaká zvolit slova, “jestli něco objevíš, nahlas to a zmiz.”
“Neboj, přece by mě samotného neposílali, kdybych musel skutečně zasáhnout,” zaklepal si na spánek a odbyl jeho, i když oprávněné, starosti a přerušil spojení.
V té samé vteřině dupl na brzdu. Vůz se zastavil až předními koly ve vodě. Před ním se přes cestu rozlévala kaluž o velikosti menšího jezera. Tu by neprojel. Popadl plášť přichystaný na sedadle spolujezdce, téměř vykopl dveře a vyskočil ven.
Ještě se ani nedovlékl a už byl úplně mokrý. Prudký vítr se o něj opřel, až se musel předklonit. Obíhat kaluž rozbahněným polem by bylo jako z louže do bláta, a tak se jí vrhl v ústrety.
Přebrodil se vodou, která mu v nejhlubším místě sahala až po prsa a vylezl o pár kilo těžší. Okamžitě se do něj zakousla zima. Snažil se běžet tak, aby nemusel ztěžka oddechovat, mohl běžet bez přestávky, odolal poryvům větru a zároveň viděl na gípíesku v dlani. Stroj mu však spočítal, že rychlost je nedostatečná, a tak se nasadil všechny síly do posledního sprintu.
Po třech kilometrech běhu v oslepujícím dešti (naštěstí po silnici) ho začínalo pálit v plicích, alespoň se však zahřál. Po několika minutách se na mokrém displeji rozblikalo znamení. Stihl to, a včas.
Asi půl kilometru od něj po cestě svítily dvě žluté tečky, připomínající oči číhající šelmy. Byla to však jen okna vzdáleného domu. Jinak zde bylo pusto. Pole poskytovala větru rozmach, který se tříštil až o vzdálené siluety temného lesa. Hvězdy nesvítily, ani měsíc nebyl přes mraky vidět. Kyle se pokusil nevnímat otravnou migrénu, odmyslet si nezvykle špatné podvečerní počasí a představit si, jaké by to tu bylo za slunného dne. Usoudil, že by tu bylo krásně.
Určený časový limit uběhl a nic zvláštního se nestalo. Až na to, že promrzl na kost a cítil se jako naprostý pitomec. V pořadí to bylo páté místo ve střední Evropě, které během tří dnů navštívil. Zbytečně. Alespoň nemusel lézt po horách jako v Západním Rakousku.
Před další cestou mu zbývaly necelé dva dny. Alespoň si bude moci odpočinout a vychutnat si v klidu teplé jídlo. Ta myšlenka mu dodala energii. Neustálé cestování a jídlo za pochodu byl jeho život, občas však zatoužil po poctivé stravě. Rozhodl se, že zkusí štěstí a poprosí u nejbližšího domu, ale to už volným klusem stoupal po asfaltce.
V některých zemích si musel dávat pozor, aby neprozradil svou příslušnost a vydávat se za někoho jiného - někde by ho za to čekala ignorace, nevraživé pohledy nebo i hůř. Tady v centru Evropy se nemusel ničeho obávat, přesto ho mile překvapilo, že ona světla patřila malé roubené hospůdce a ne civilnímu domu. Vše se tím zjednodušilo. Vystoupal po třech schodech z půlených borových klád a zastavil se pod stříškou ve tvaru obráceného Vé, aby se oklepal.
Vstoupil a skučící vítr nechal za sebou. Uvnitř ho uvítalo teplo, vlastně skoro přetopeno. To mohl jen uvítat. Vyklepal si z krátkých vlasů vodu a rozhlédl se. Interiér vypadal přesně, jak očekával. Pár oprýskaných stolů přehozených reklamními ubrusy, pár zaprášených polic s rádoby starobylou výzdobou ve formě cibulákového porcelánu a zvířecích lebek a pár zatvrzelých štamgastů, kterým ani počasí nezabránilo v požívání jejich oblíbeného nápoje.
Kyle se posadil ke stolu v rohu a zároveň tak, aby viděl na bar v čele řady stolů a vchodové dveře / jediný východ. Bíle omítnuté stěny opticky zvětšovaly a zesvětlovaly místnost, přesto zde panovalo pološero. To mu vyhovovalo. Chtěl se v klidu najíst, vyspat se v měkké posteli a nebýt rušen.
Mokrý kabát nechal okapat na žebřinách nad topením. Na čisté podlaze nadělal blátivé stopy, ale s tím se nedalo nic dělat.
Otřásla jím zima. Alespoň, že návleky ze syntetických vláken, které měl místo ponožek, plnily svou funkci a nohy měl v teple. I přes to, a skutečnost, že denně plnil organismus vitamíny a jinými posilujícími látkami, cítil jistou malátnost.
Onemocnět nepřicházelo v úvahu. Cítil, že ať je cíl agentury jakýkoli, už jsou blízko. Laskavost mateřské společnosti nebyla vlastní, aby tolika agentům platila dovolenou. Navíc na to zatraceně chtěl přijít. Chtěl být u toho, až uvidí to, co si drtivá většina populace ani nebude umět představit. I když se o tom nebude smět s nikým podělit, (i své ženě musí lhát) stojí to za to.
Momentálně se však cítil jako bezdomovec, který se plazí smradlavou stokou pro láhev piva, a když se k ní konečně dostane, zjistí nejenom, že je prázdná, ale že jí dokonce ani nemůže vrátit za zálohu.
A že musí zamaskovat všechny stopy o tom, že tu láhev našel.
A nikdy o tom s nikým nemluvit.
Rozhodl se, že změní způsob přemýšlení. Buď se může litovat, nebo si může užít placenou dovolenou, jako jeho požitkářský kolega.
Nezaměnitelný zvuk cinknutí mikrovlnky mu připomněl, že má hlad. Z chodby naproti baru se vyřítila servírka a cupitavými kroky dobrzdila u stolu dvou mužů, kam rychle položila horké talíře. Vůně se šířila rychleji, než jedovatý plyn. Dívku následoval malý rozložitý muž, který, když ho spatřil, k němu mrštně vyrazil. Vytasil notýsek a pronesl pár odměřených slov. Řeč připomínala němčinu a pro Kyla byla těžko srozumitelná. Stačilo mu však rozpoznat pár slov (jistojistě slyšel slovo „počasí“) a z gest a mimiky poznal spolehlivě, o čem hostinský mluví. Pozdravil a lámanou češtinou vysvětlil, že chce jídlo a postel. A jedno proslavené pivo.
Hostinský něco zahučel a odešel za bar. Cestou se zastavil u mladé servírky a prohodil s ní pár vět. Jeho dcera, rozeznal z jejich vystupování. Otočila se a vyrazila k němu.
Dívka prošla stínem vrženým dřevěným dvoukolákem, který visel u vysokého stropu a vstoupila do žlutého světla žárovek na nástěnném svícnu. Jakmile Kyle spatřil ty naivní oči a drzý úsměv, zastavilo se mu srdce. Přestal dýchat.
Alespoň na okamžik. Zkřehlým tělem mu projela horká upocená vlna.
Linda. Stála před ním jeho dávná láska. Jediný člověk v celém vesmíru, (včetně jeho ženy) který mu skutečně rozuměl.
Potkali se na vysoké. Byla to nejkrásnější dívka na světě, takže byl o ní pochopitelně zájem. Tomu se mohl jenom smát. Byli pro sebe jako stvořeni a oba to věděli už v první minutě, kterou spolu strávili. Oba věděli, že spolu budou až do smrti, o tom se nedalo pochybovat. Bylo to předem dané. Potkalo je největší štěstí, jaké se komu může stát. Celé to období bylo jako sen.
Byla to ohromující dívka, jako z jiného světa. Krásná a provokující, ale chytrá a zvídavá. Naivní, ale schopná se za svůj názor poprat. Vášnivá, milující.
Energická, až zářící.
Svá.
Mrtvá.
Kdysi nechápal, co na něm viděla. Teď už to věděl. Pro ni by udělal všechno. Pro ni by zabil.
Deset let průběžně pracoval, (a v první fázi s týmem odborníků) na tom, aby posbíral své vědomí do kupy. Aby se špatným vzpomínkám nebránil, ale smířil se s nimi a už na něj nemyslel. Ty dobré, aby si naopak pamatoval. Aby se jeho srdce nenaplnilo nenávistí, ale láskou, které byl dříve také schopen.
Podařilo se mu to. Napůl. Věděl, že žít šťastně celý život je nemožné. Smířil se s tím. Nyní vede hezký život. Má milující ženu, milovaného, čtyřletého synka, kteří jsou teď centrem jeho vesmíru.
Uvědomil by si, že pro ni by je bez váhání opustil.

Stalo se mu to přímo před očima. Jack Zeyhurt, rozmazlený fracek, jel opilý tátovým autem a usnul za volantem. Kyle s Lindou se drželi za ruce, poskakovali po chodníku a smáli se. Miloval ji tak moc, že už zbývala jen jediná možnost, jak to více dokázat, už jen jediný krok kupředu. Zvážněl, klekl si na koleno. Zalovil v kapse a vytáhl prsten. Neměl moc peněz, takže to nebyl žádný diamant - přesto si dal s výběrem záležet. Výraz Lindiny tváře nikdy nezapomene. Každý večer ho vídal v nočních můrách. Teď už ne tak často.
Lindiny velké oči zvlhly a ještě více se rozšířily. Zleva se ozval křik a rachot. Nestihl ani mrknout a dřevěný plot rozrazila dodávka řítící se po dvou kolech. Dřevěné trosky, prach, růže i vybavení zahrad lítalo vzduchem. Vůz se odrazil od obrubníku a přímo před Kylem tvrdým nárazníkem smetl Lindu a rozrazil s ní sloup elektrického vedení.
Stalo se to hrozně rychle. Slyšel křik, troubení a tlukot vlastního srdce. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co se to vlastně stalo.
Pak už má jen kusé informace. Jeho psychiatr to zjistil, když ho vyslýchal pod hypnózou a zajisté by mu hluchá místa doplnil, ale nikdy si o to neřekl.
Vše se smíchává do jednoho obrazu: krvavé ruce, kusy Lindina těla, ticho, potom křik. A otřesený Jack Zeyhurt leze ze dveří. Zděšeně se dívá na škrábanec na paži.
Kyle Jacka pozoroval. Vlastně na něj zíral tak urputně, že Jack, který ani o něm nevěděl, musel vycítit pohled na zátylku. Otočil se a jejich pohled se setkal.
Na rukou měl krev, vlastně byl celý od krve. Oči měl rudé.
Jack zničehonic zařval tak, že přehlušil i dobíhající vřískající zahrádkáře. Přiskočil k rozmašírované haldě plechů a zachytil se ostrého kusu karoserie. Zaklonil se a prudce trhl hlavou. Ostrý plech si probodl okem až do mozku. Jack splihl a zůstal tam viset, jako opilý mechanik při opravě motoru.
To byl jeho první zásah do cizího mozku.
V tu dobu Kylovi na ničem nezáleželo. Vůbec nemluvil a nejedl. Když mu ale pánové v luxusních oblecích dali na vybranou, jestli chce do vězení za vraždu nebo, pokud to zvládne, nastoupit k nim a sloužit lepší budoucnosti (plus pár hodin týdně CT mozku jako bonus), nakonec se rozhodl.


Samozřejmě to nebyla ona. Linda byla mrtvá. Tahle dívka se jí však děsivě podobala. Podobné rysy, stejně úzké boky, střední výška, menší prsa. Místo ryšavých vlasů se jí na lopatkách vlnily černé, avšak přírodní účes nosila stejný. Nebylo to však jen vzhledem, Kyla šokoval stejný postoj, pohyby i drobné nuance chování. To nebylo možné.
“U nás je zvykem nejdříve si objednat, potom čekat, ” vyrušila ho z prozkoumávání napůl zapomenutých myšlenek. Stejně jako Linda přesunula váhu na jednu nohu, vyšpulila zadek a založila ruce v bok. “Dokonce můžete i pozdravit.” Mluvila spisovnou angličtinou s přízvukem. Mezi rovnými zuby tiskla žvýkačku. Čekala uvolněně, přesto jí po chvíli Kylovo zírání znervóznělo, což prozradily její těkající oči, které, jako by hledaly pomoc někde na okolních stěnách.
Musel se napomenout, tohle není Linda. Stále je v práci. Práce, ta je teď nejdůležitější, na to se musí soustředit.
Plánoval tu přespat, ale možná, že jen počká, až se uklidní počasí a zmizí. Neměl v plánu se tu nějak moc seznamovat. Chtěl být sám. Na druhou stranu, možná získá nějaké informace, stát se může všechno.

“Omlouvám se,” polkl Kyle, “nějak mi není dobře. Ano, dám si vaší specialitu, nějak mi vyhládlo.” Zamyslel se a pak ještě dodal: “Mohu se vás zeptat, jak se jmenujete?” (Málem řekl: jak se jmenujete, Lindo?)
“Klára,” řekla po bezděčném nakrčení víček. “Přinesu vám suché oblečení,” otočila se k odchodu.
“Raději se napřed najím, díky,” zavolal za ní Kyle. Moc dobrý první dojem teda neudělal. Právě se choval, jako zamilovaný puberťák, ne jako profesionální agent, kterého, jak si dosud myslel, už nic nemůže rozhodit. Doma se na něj těší syn Patrick, a on mezitím flirtuje s náctiletou číšnicí za zády své ženy. Promnul si oči. Hned odejde. Tohle nemá zapotřebí. Klára se u baru něčemu hlasitě zasmála. Takhle bezprostřední Linda taky byla.
Odejde hned, jak trochu poleví déšť, opravil se. Nemá přece smysl chodit ven, když se nebe v moře obrátilo. Navíc měl už pořádný hlad.
Po chvilce mu malé tlusté prsty sympaticky lhostejného hostinského flákly na stůl oválný talíř se žlutými koulemi a něčím zeleným. Kouřící mísa voněla, až se sbíhaly sliny. To zelené se ukázalo býti špenátem a v těch koulích bylo maso. Opatrně ochutnal – a bylo to vynikající. Přesně to, co potřeboval. Cpal se, jako by rok nejedl a nevnímal nic jiného. Hltal knedlíky ještě horké, mastné kapky mu kapaly od úst. Bylo mu to jedno.
Po dobrém jídle mu bylo mnohem lépe. Otřel se do ubrousku a pohodlně se rozvalil na smrkové lavici. Zhluboka se napil a spláchl mastnotu pivem. Svou pověst si skutečně zasloužilo. Náladu měl rázem o stupínek lepší.
“Dnes mám narozeniny, tohle je na náš účet,” oznámila Klára a položila před něj poctivé čtyři centilitry čiré tekutiny. „Domácí vínovice.“
Hostinský sklidil nádobí (při pohledu na dokonale čisté talíře se dokonce usmál) a připojil se k nim. Oba do sebe panáka vyprázdnili. On ani nemrkl a nalil znovu, ona jen pomlaskala.
“Chcete společnost nebo být sám?” zeptala se upřímně. Dívala se mu zpříma do očí. To většina lidí instinktivně nedělala. Její přízvuk, v kterém zněla jakási drzá nevinnost, byl doslova vzrušující. Kylovi myšlenky sklouzávaly z cesty a bouřily v něm nejnižší pudy.
Měl by jít. Pohlédl ven skrz malé kastlové okno a všiml si, že se skutečně počasí umoudřilo. Zalovil v kapse a vytáhl plastovou kartičku klubu přátel jachtingu. Na ikonu modré loďky přiložil palec. Po ověření otisku a ohlášení se centrále (ne, že by o něm jinak nevěděli) se vizitka změnila v displej zaplněný textem. Měl necelých dvanáct hodin, aby se dostal zpět na letiště.
“Myslím, že domácí vínovici odmítnout nemůžu,” usmál se a ukázal na dvě volné židle naproti. Alkohol mu zahřál v žaludku a ještě znásobil pocit pohody.
Hostinský se ukázal jako zábavný člověk. Mluvil o tom, jak je tu v létě krásně, a že by se měl určitě někdy stavit a že provozovat vlastní podnik je děs. Neustále se smál, rozhazoval rukama a doléval. Klára se smála s ním, nestíhala překládat, některá slova ani neznala, ale Kyle trochu česky uměl, a tak jim rozuměl. Dobrá nálada se mezi ně rozlila, jako pivo po stole a smích byl nakažlivý. Kylovi bylo po dlouhé době dobře.
Po nějaké době hostinský vypadal, že si s láhví vystačí sám, a tak mohl lépe pozorovat Kláru. Okolo pasu měla uvázanou číšnickou zástěru, ale jinak byla oděna civilně. Tenisky, džíny, tričko s anglickým nápisem: Seru na tvůj názor. Prosté oblečení však nemohlo zakrýt, jak neobyčejná byla. Kyla nepřestávalo udivovat, jak si sebou byla jistá. Před otcem a neznámým cizincem se chovala jako před kamarády, s kterými se zná roky. Z počátečního šoku se už vzpamatoval, pořád ho ale udivovaly detaily, které ji s Lindou spojovaly. Všimla si, že se na ni dívá, a prohrábla si vlasy, až náramky okolo zápěstí zachřestily. Udělala to schválně?
“Co vás k nám přivádí, Kyle?” opřela lokty o stůl. Otcovo zpité mumlání už ani nepřekládala.
Chvilku přemýšlel, jestli má použít krycí verzi, ale nakonec, a snad za to nemohly její oči, ani vypitý alkohol, zvolil jinou metodu.
“Hledám tu Ufo. Jsem velký nadšenec. Cestujeme s přáteli po Evropě, a když jsem se v Praze dozvěděl, že Jižní Čechy jsou ke sledování noční oblohy nejlepší, neváhal jsem. Mé přátelé však odradil déšť a zůstali v hotelu.”
Klára se zasmála a nalila si. Musela otci láhev skoro vytrhnout. “Já doufám, že, žádné Ufo neexistuje, podle mě by z toho nevzešlo nic dobrého.”
Ani nevěděla, jakou měla pravdu. Spoustu lidí by jí to potvrdilo, pokud by byli ještě na živu.
“Co si myslíte vy, Kyle?” opřela se o spojené ruce a zvědavě vyšpulila bradu.
“Já myslím, že by bylo velice poučné, poznat zcela rozdílnou rasu a civilizaci,” řekl Kyle.
“Blbost!” práskl pěstí do stolu hostinský, který nejspíš pochytil pár slov. “Nic takovýho neexistuje. A jestli ano, a vy mi to přivedete do mý hospody, nacpu jim tuhle pěst do prdele,” přeložila mi zajíkající se Klára výstup hostinského, při kterém se tak rozohnil, až vystříkly sliny, a přitom předváděl, jak strká malé, tlusté prsty do hypotetického análu mimozemšťana.
Nedalo se nesmát.
Hostinský zabručel omluvu a odešel dozadu. Klára odešla obsloužit štamgasty. Kyle přemýšlel. Alkohol fungoval, myšlenky skákaly jedna přes druhou. Ale stále se nemohl zbavit dojmu, že je něco špatně. Co, však nevěděl.
Napil se čerstvého piva. Bylo studené a zase ho rozbolela hlava. V tu chvíli se vrátila Klára a podala mu prášek. “Na tu hlavu,” vysvětlila.
Říkal jí, že ho bolí hlava nebo jen že je mu špatně? Nebyl si jist.
“Co byste ale dělal, kdyby měli nepřátelské úmysly?”
“Kdo?” nechápal Kyle, o čem to mluví.
“No přece to Ufo, které hledáte.”
V tom případě, bychom je zničili, napadlo ho. “Byl bych taky nepřátelský,” ušklíbl se.
“Jak?” vycenila zuby.
Po americku, veškerým arzenálem. “Použil bych na ně vaší vínovici. Na mě funguje dobře.”
Tohle přestává být dobré téma k hovoru. Poslední, co chtěl, bylo, aby opilý prozradil tajné informace a pak dvěma nevinným lidem mazal vzpomínky.
Tedy, dělal to, jen když musel. Raději lhal, uplácel, vyhrožoval a zastrašoval. Jedině potom už zbývala jen změna vzpomínek, násilná amnézie nebo zdiskreditování či “sebevražda”. To poslední naštěstí nikdy dělat nemusel.
Zásah do mozku nebyla snadná záležitost - a pokud by se dostatečně nesoustředil, například vlivem alkoholu, mohl dotyčnou osobu (nebo sebe) i zabít. Nebo hůř. A to poslední, co by chtěl, bylo vidět slintající Kláru, jak bez pomoci nedokáže ani vstát ze židle.
“Na jaké úrovni jsou mentální schopnosti obyčejných lidí?” zeptala se ledabyle Klára.
“Cože?” vyhrkl Kyle.
Nakrabatila čelo a zatvářila se omluvně. “Promiňte, asi mi už není moc rozumět. Když jsem opilá, nejde mi ani čeština. Ptám se, jestli ještě vínovici nebo obyčejné pití?”
Kyle se chystal odpovědět, když si náhle uvědomil, že se nic neděje. Hučení větru a deště neslyšel, obvyklé zvuky hospody jako cinkání sklenic, povrzávání nábytku, hučení větráků z kuchyně. Dokonce i štamgasti na konci místnosti utichli, jako by se snažili zachytit každé jeho slovo.
Jako by ho někdo slyšel, do okna udeřil prudký vítr a roztříštily se o něj kapky vody. Oba pijáci se začali náhle překřikovat, jako by jen nabírali dech k hádce.
Něco tu zatraceně nehraje, napínal mozek Kyle. Je možné, že tu byl s ním další telepat? Vyloučené to nebylo, jenže pokud by se mu někdo chystal nahlížet do mozku, rozhodně by to poznal.
“Nic si už nedám,” řekl už jen ze setrvačnosti. Jeho mysl se už toulala jinde. I přes neustávající bolest hlavy, unavenost a nekoncentrovanost mysli, se rozhodl, že se pokusí o nejlehčí formu telepatie - Rozpoznání.
Navázání telepatického spojení se rozděluje do tří, po sobě jdoucích, nekombinovatelných kroků. Rozpoznání (vyhledávání a synchronizace mozků), Čtení (získávání informací) a Intervence (odstranění nebo vložení myšlenek, změny myšlení; mohou způsobit i smrt).
Neopatrný telepat může poškodit mozek subjektu i ve fázi Rozpoznání, obzvlášť pokud se subjekt brání. Bránit se může i podvědomě, a proto je to tolik nebezpečné. Kyle tak daleko však zajít nehodlal, pouze začne navazovat kontakt a ihned spojení přeruší - jen aby si ověřil... co, vlastně nevěděl. Někdy je však nejlepší řídit se intuicí.
Nebyla potřeba žádného dlouhého soustředění, prostě vyslal mentální sondu do éteru, jako stokrát předtím. Nechal neviditelnou vlnu roztéct se prostorem a hledal žhavá epicentra myslí.
Žádná nenašel.
To ho zaskočilo. Automaticky zvýšil intenzitu a rozsah rozšířeného vědomí. Jeho mozek byl nyní téměř plně vytížen. Na to si musel dávat pozor, protože v tomto stavu své tělo necítil. Kdyby veškerou mozkovou aktivitu přesměroval na Rozpoznávání, nemuselo by zbýt na tělesné funkce. Proto měli být vždycky dva. Kyle měl naštěstí už něco za sebou, a tak věděl, co si může dovolit. Zkusil nejvyšší bezpečnou působnost mentálního pole. Zdálo se, že něco objevil. Bylo to však daleko. Zkusil ještě kousek. Cíl byl nadosah. Mentální síla se necítila dobře ve volném prostoru, musela se k něčemu uchytit nebo to musel vzdát.
Vzdal to.
Stáhl se zpět. Celá “akce” mohla trvat možná dvě vteřiny, Kylovi však přišlo, jako by to bylo půl hodiny. Naštěstí byl v pořádku, jen se mu rozklepaly ruce a chvilku trvalo, než dokázal zaostřit a uvědomit si, kde je.
Tak tohle posral na plné čáře. Opil se a díky tomu nedokázal správně ovládat svůj mozek, schopnost často životně důležitou pro úspěch mise. Během hodiny dokázal porušit tucet zákonů, jež přísahal, že nikdy neporuší.
Žmoulal v ruce kartu přátel jachtingu a přemýšlel, co dál.
Otřásl se zimou.
“Do prdele!” vyskočila Klára ze židle, “úplně jsem zapomněla na to suché oblečení. Vždyť vám musí být hrozná zima.”
Dobrý nápad. Převlékne se a vypadne. Teď už určitě.
Popadla ho za ruku a táhla za sebou jako matka dítě do školky. Nejdřív se chtěl vytrhnout, ale rozmyslel si to. Prošli kolem svorně spících ochlastů a zamířili do chodby za kuchyní. Úzká, krátká chodba měla na konci zatarasené dveře masivní skříní. Klára ji otevřela a nahnula se do ní tak, že se nemohl dívat jinam, než na pevný, vyšpulený zadek.
“Snad vám bude,” vylovila černý svetr a postavila se, ruku založenou v bok. Kyle se vysvlékl z lepivého trička a v tu chvíli k němu přistoupila. Stoupla si na špičky a pověsila se mu za krk. Náhle zvážněla, cítil její teplý dech. Přiblížila se k němu, ale počkala, jestli poslední krok udělá sám.
Jeho mozek už rezignoval nad nějakou vyčerpávající aktivitou a jednoduše předal žezlo jiným orgánům. Zuřivě ji políbil. Rozbušilo se mu srdce, zima byla ta tam. Její polibky byly přesně takové, jaké si pamatoval. Položila mu ruku mezi nohy. Chlípná Linda, vždy přímá a otevřená.
Její teplé, vlhké rty mu líbaly hruď a klestily si mokrou cestu směrem k podbřišku. Kyla tlačilo v kalhotách, vzrušení bylo příliš silné. Rozepnula mu kalhoty. Ucítil teplo. Hlasitě vzdechl. Jen tak mohl ulevit náhlému tlaku. Tomu však stejně neulevil. Vzrušení se umocňovalo, až to téměř nešlo vydržet.
A nevydržel to.
Pocítil příval slasti, který se v něm ještě chvíli udržel, a pak zvolna upadl. Otevřel oči a pohlédl pod sebe. Poslední kapky bílého spermatu právě vtékaly do nastavené ampule v Lindiných prstech. Z poloviny plná ampulka se zatemnila, uzavřela a zmizela v kapse džínů.
Než se stihl rozkoukat, uvědomil si, že stojí po kotníky zabořený v bahně, pokrytém trsy mokré trávy. Místy popraskaná omítka bílých stěn začala průhlednit a přímo před jeho očima se rozplývat. Přes průhledné stěny hostince rozpoznal šikmý déšť, jak padá skrz vytrácející se štamgasty, stoly, bar.
Přes obličej mu tekla voda. Otočil hlavu a příšerně se lekl. Tváří v tvář před ním stál tvor pokrytý nastříbřelou kůží a velkýma lesklýma očima. V úzké škvíře, sloužící jako ústa se možná mihl úsměv, bylo to však těžké rozpoznat; tvor neměl žádné z mimických svalů. Jeho kůže byla hladká, jako z plastu.
Z černých očí se rozlilo bílé světlo. Nebylo oslepující, ale stačilo na to, aby si Kyle nestihl všimnout, jak a kdy přesně tvor zmizel.
Náhle tu byl sám. Stál na bahnité louce, široko daleko jen zamračené šero, stromy a déšť. Byl na kost promrzlý a promočený, hladový, nahý do půl těla a se staženými kalhotami. A pokud právě mohl posoudit, zcela střízlivý.
A hlava už ho nebolela.

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    No né, pěkný. Vážně pěkný. Chvilku mi trvalo, než jsem se tím přelouskal, pro příště bych doporučoval při delším textu používat enter místo odstavců, tohle fórum nedokáže řádně rozpoznat formátování textu(a když tak rozhasí celou stránku).

    Líbí se mi, jak sis poradil s telepatií. Občas mám takový pocit, že lidi sami neví, co popisují. U tebe jde vidět, že máš představu o tom, jak asi telepatie může fungovat.

    Takže abych shrnul, čte se to hezky, plynule, občas mi přeskočí řádek, ale za to ty nemůžeš :-) Jako kolega scifista scifistovi zvedám palec nahoru :-)
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 296
    Taky se mi to líbí, určitě to má něco do sebe :) Ta telepatie je popsaná výborně. Jako celek to má napětí, akci a trochu té přirozené zmatenosti :D
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.
    o psaní jinak...

  • LucieLucie Komentářů: 421
    Tak to se mi líbilo, četla jsem od začátku do konce jedním dechem. Fajn. Je to součástí většího příběhu?
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.