Písanie hodinu ráno a hodinu večer, čo Vy na to?

Neznámý

Dobrý deň,

práve som sa prihlásil do kurzu ako napísať knihu a mám si vybrať, kedy písať, pričom treba písať minimálne dve hodiny.

Veľmi rád by som písal ráno, ale dve hodiny ráno jednoducho nemám a večer bývam už dosť unavený.
Preto som rozmýšľal nad kompromisom, písať jednu hodinu ráno a jednu hodinu večer.

Čo Vy na to? Myslíte, že to má zmysel?

Ďakujem za odpovede a nápady

Peter

MarketaR

Ahoj Peter,

proč ne? Já tak psala, když jsem se účastnila nanowrima - ráno tak hodinu a večer dvě hodiny i víc. A fungovalo to. Zvlášť když jsem si pak vytvořila rutinu a na psaní se těšila. ;-) Důležité ale je, aby to vyhovovalo tobě - pokud bude, smysl to určitě má.
Přeju hodně štěstí u psaní knihy. :-)

jerrymungo

Myslím, že tohle se nedá nějak určit. Někdy moje múza létá úplně jinde a nejde to třeba týden. A pak se najednou něco stane a jde to jak po másle a za odpoledne je hotovo. Takže jako každý koníček je i psaní krásné v tom, že se nemusí dělat kdykoli.
Třeba mně se stal můj koníček povoláním a zjistil jsem, že když přijdu z práce, už na něj nemám chuť.
Trochu mne děsí slovo rutina v téhle souvislosti. Pokud se nechci živit psaním, ale píšu jen pro radost, je to příjemné a osvobozující.

Fabulator

Psaní pravidelně je sice hezká věc, ale na druhou stranu mi přijde, že nějak se nutit je zbytečné. Já když něco vyplodím, tak to je většinou nárazově po mnohahodinové nepřetržité práci.

Kdy psát je otázka značně individuální, kde neexistuje univerzální recept. Já jsem třeba ráno naprosto nepoužitelný a psaní večer mi problémy nedělá. Občas píšu klidně do dvou do noci. Pokud Vám vyhovují rána, tak klidně vstávejte ještě o něco dříve a ty dvě hodinky si dejte hned po probuzení. Vyzkoušejte si sám, co Vám vyhovuje.

jerrymungo

Souhlasím, někdy je prostě chuť do psaní, tak se píše bez omezení časem. Nejhorší je si říci, tak denně budu psát od sedmi do osmi večer a pak se mi nechce, říkám si, tak ještě deset minut a bude sedm, musím začít...
A co když budu psát deset minut a nehnu se z místa, něco mne rozptýlí a tak...
Prostě, je třeba čekat na múzu a když není, nejde to.

Jitka

Tohle je hodně ožehavé téma. Stejným kurzem jsem si prošla taky a musím říct, že jsem měla radost, jak pravidelně píšu. Jenže - to jsem měla námět v hlavě a jen jsem potřebovala popostrčit k tomu, abych ho dostala na papír.
Přesně dané psací hodiny jsem tenkrát určitě neměla. Když mě to vážně donutilo první týden kurzu na to sednout a začít, pak to šlo už tak nějak samo. Věci okolo jsem neřešila. Měla jsem ten příběh najednou daleko víc v hlavě a chtěl zkrátka ven. Čas se najednou našel sám spolu s touto potřebou.
Problém pak byl po dopsání námětu. Neměla jsem najednou co psát. Takže takové ty návyky psát denně se rychle vytratily. Zjistila jsem, že prostě nejsem ten typ. Takže moje tvorba pak vypadá, že dlouhou dobu si příběh odehrávám v hlavě a pak ho hodím na papír velice rychle. Nedělá mi problém napsat třeba 10 normostran za den, když opravdu vím co psát, takže pak před uzáverkami soutěží to vypadá tak, že měsíc v kuse tomu věnuju opravdu vše, třeba si na to vezmu i dovolenou, a za ten měsíc napíšu klidně 200 tisíc znaků. Navíc mi přijde, že takováto má díla jsou pak i o něco lepší. Je na nich vidět, že to píšu víceméně souvisle, daleko víc se vyhýbám zbytečnostem, které bych pak při revizích stejně škrtala atd. Sama za sebe to vnímám jako efektivnější. Jenže každý jsme v tomhle prostě jiný. Musíš si vyzkoušet, co tobě vyhovuje nejvíc. Nikdo ti s tím neporadí. Musíš to vycítit sám na sobě

Adhara

Jíťa napsal(a)
Takže moje tvorba pak vypadá, že dlouhou dobu si příběh odehrávám v hlavě a pak ho hodím na papír velice rychle.

Ja takto píšem tiež.

Neprikláňam sa jednoznačne ani k jednému názoru – písaniu na rozkaz ani k písaniu len s múzou. Mám pocit, že najlepší – aspoň pre mňa najviac vyhovujúci – je kompromis. K písaniu sa musím viac či menej nútiť, no zase nemá zmysel nútiť sa za každých okolností, len vtedy, ak som relatívne bdelá, relatívne koncentrovaná a relatívne inšpirovaná.

Inak, dve hodiny denne je na beletriu z môjho pohľadu strašne veľa. Ak dá autor za tie dve hodiny štyri normostrany, čo je naozaj dosť málo na taký dlhý časový úsek, tak ročne by vyprodukoval päť tristostranových kníh, alebo štyri, ak veľa škrtá. :-) Štyri ročne ale nedávajú ani profesionáli (okrem tých, čo chrlia na jedno kopyto), úplne by stačila jedna.

jerrymungo

Ono asi záleží i na tom, jestli píšu pro výdělek nebo pro radost. Děsí mne, že bych měl každý den zasednout a psát. Možná, kdybych měl nějaký druh bezpracné obživy, ale jestliže je třeba pracovat a vydělávat, opravdu by to nešlo psát na povel.