Cvičení č. 4 Hádka
Jakmile napíšu nějakou pitominu, ze které mám radost, nedá mi to a musím to sem vyvěsit :-) Tohle je na jedno cvičení z Povídkáře. Zajímalo by mě, jestli různá cvičení z povídkáře taky ještě někdo používáte.
Postava A: Rodič se hádá s postavou B: Veliký silný hlupák,
protože Hledá rozbitý nábytek.
„Uf, schody jedny zatracený, jako do nebe... a ono jen na půdu... uf... lézt po smrti do nebe, to by byla fuška... Kampak jsem tu sesličku jen šoupnul? Zrovna by se mi šiknula... ,že by za tou almarou? To je prachu, a ten divnej puch, ostrej a nasládlej, kde jen jsem to cejtil? “
„Ahoj, táto!“
„Haa, uf, k čertu s tebou! Tys mě vyděsil! Co ty tady, ty budižkničemu?“
„Ha, ha, ha...“
„Co se tak chlámeš, ty halamo! Že si tátu vyděsil?“
„Ha, ha, ha...“
„Přestaň, ty pitomo, co tu na půdě pohledáváš?“
„Kouřim, hele...“
„Tak sem se zašíváš, ty ničemo jeden. A hulíš si tu jak fabrika. A co to vůbec, himl hergot, je? Smrdíš hůř jak starej kozel.“
„To je vod Karla, táto, suší to tady, nemám to žádnýmu povědět, no.“
„Žádnýmu povědět, jo? No to je mi pěkný, na mý půdě, jo? To jsou teda pořádky! To bude určitě ta marihuana, že jo?“
„Kdepak táto, říkal, čistá voňavá travička.“
„Tupče, travička, travička..., kuš.“
„Taky Marjánka, říkal, a že si můžu sem tam zapálit, když budu mít chuť, že mu tu tady krásně prosychá, říkal.“
„Jo, prosychá, to znám, na mý půdě, kuš, ty hlupáku. Okýnko otevřel, aby mu to luftovalo. K sakru, tady toho visí z těch trámů, a že si to tady pěkně vyskládal, lump jeden.“
„Táto, já ti taky zapálím, nechceš? Dyť je to tvoje půda. Jen to žádnýmu neříkej, Karel by se zlobil.“
„Ty zatracenej pitomče, já tu jdu hledat tu krásnou sesli po Božce, a co tu najdu, Sodoma, Gomora, půda plný marihuany, jak v nějakým zpropadeným doupěti těch, těch, feťáků...“
„Táto, na, potáhni, je to na nervy, říkal Karel.“
„Kuš, a vůbec, že ty to sedíš na tý sesli? Že já to věděl, tak, sesedni z tohto, a nekoukej, jak sůva z nudlí... no, pěkná, funglová seslička, hned jsem si na ni vzpomněl, jen to opěrátko bylo trochu rozklížený. Ale co je to, tady ta propálená díra, k čertu s tebou, vobejdo, tys to propálil! Že já tě přetáhnu, ty, ty, jeden! Popadni tu sesličku a odnes ji dolu, to ti řikám, nebo se neznám!“
„Táto, ty seš legrační, jak se tak rozčiluješ, ha, ha.“
„Kuš, ty, trdlo vodrostlý, k sakru, co se tu motáš, jak motovidlo, vždyť si vzal nohou o almaru, opatrně, to je seslička a ne nějaký poleno, rozumíš, jemně, víš ty, co to je, ne, pozor na tu područku, vždyť to celé roztřískáš, ty, ty, polož to! Mě z tebe trefí šlak! Ale já vím, z čeho to je, ty, ty, už tak jseš trotl od přírody a teď sis ještě mozek vykouřil, tak je to, počkej, já ti dám. V luftu sušit, prý, tak, tady to utrhnu, a tady, ták, a celé to poletí rovnou mezi futrama ven.“
„Táto, táto, to nedělej, ne, ne, ne...“
„Ty, ty, bez tak blbej seš, až mě z toho vzalo tady u srdce, dech popadnout nemůžu.“
„Táto, táto, co ti je? Posaď se na sesli, ne, počkej, ta už nedrží, tady na tu truhlici se posaď, pojď, já tě vezmu, ták, polož se, táto.“
„Do truhlice mě pokládat... ty... jeden, já vím, to by se ti hodilo... radši mi dojdi do světnice pro prášek... v tom horním šupleti...“
„Jo, jo, táto, já už běžím, táto. Hned jsem tady.“
„Já vím, kuš... a jsi v trapu, ty jeden, tys mě zase dal... jen si odpočnu, rozdejchnu se, a to bude dobrý... Ještě, že tě mám, ty holoto.“
Postava A: Rodič se hádá s postavou B: Veliký silný hlupák,
protože Hledá rozbitý nábytek.
„Uf, schody jedny zatracený, jako do nebe... a ono jen na půdu... uf... lézt po smrti do nebe, to by byla fuška... Kampak jsem tu sesličku jen šoupnul? Zrovna by se mi šiknula... ,že by za tou almarou? To je prachu, a ten divnej puch, ostrej a nasládlej, kde jen jsem to cejtil? “
„Ahoj, táto!“
„Haa, uf, k čertu s tebou! Tys mě vyděsil! Co ty tady, ty budižkničemu?“
„Ha, ha, ha...“
„Co se tak chlámeš, ty halamo! Že si tátu vyděsil?“
„Ha, ha, ha...“
„Přestaň, ty pitomo, co tu na půdě pohledáváš?“
„Kouřim, hele...“
„Tak sem se zašíváš, ty ničemo jeden. A hulíš si tu jak fabrika. A co to vůbec, himl hergot, je? Smrdíš hůř jak starej kozel.“
„To je vod Karla, táto, suší to tady, nemám to žádnýmu povědět, no.“
„Žádnýmu povědět, jo? No to je mi pěkný, na mý půdě, jo? To jsou teda pořádky! To bude určitě ta marihuana, že jo?“
„Kdepak táto, říkal, čistá voňavá travička.“
„Tupče, travička, travička..., kuš.“
„Taky Marjánka, říkal, a že si můžu sem tam zapálit, když budu mít chuť, že mu tu tady krásně prosychá, říkal.“
„Jo, prosychá, to znám, na mý půdě, kuš, ty hlupáku. Okýnko otevřel, aby mu to luftovalo. K sakru, tady toho visí z těch trámů, a že si to tady pěkně vyskládal, lump jeden.“
„Táto, já ti taky zapálím, nechceš? Dyť je to tvoje půda. Jen to žádnýmu neříkej, Karel by se zlobil.“
„Ty zatracenej pitomče, já tu jdu hledat tu krásnou sesli po Božce, a co tu najdu, Sodoma, Gomora, půda plný marihuany, jak v nějakým zpropadeným doupěti těch, těch, feťáků...“
„Táto, na, potáhni, je to na nervy, říkal Karel.“
„Kuš, a vůbec, že ty to sedíš na tý sesli? Že já to věděl, tak, sesedni z tohto, a nekoukej, jak sůva z nudlí... no, pěkná, funglová seslička, hned jsem si na ni vzpomněl, jen to opěrátko bylo trochu rozklížený. Ale co je to, tady ta propálená díra, k čertu s tebou, vobejdo, tys to propálil! Že já tě přetáhnu, ty, ty, jeden! Popadni tu sesličku a odnes ji dolu, to ti řikám, nebo se neznám!“
„Táto, ty seš legrační, jak se tak rozčiluješ, ha, ha.“
„Kuš, ty, trdlo vodrostlý, k sakru, co se tu motáš, jak motovidlo, vždyť si vzal nohou o almaru, opatrně, to je seslička a ne nějaký poleno, rozumíš, jemně, víš ty, co to je, ne, pozor na tu područku, vždyť to celé roztřískáš, ty, ty, polož to! Mě z tebe trefí šlak! Ale já vím, z čeho to je, ty, ty, už tak jseš trotl od přírody a teď sis ještě mozek vykouřil, tak je to, počkej, já ti dám. V luftu sušit, prý, tak, tady to utrhnu, a tady, ták, a celé to poletí rovnou mezi futrama ven.“
„Táto, táto, to nedělej, ne, ne, ne...“
„Ty, ty, bez tak blbej seš, až mě z toho vzalo tady u srdce, dech popadnout nemůžu.“
„Táto, táto, co ti je? Posaď se na sesli, ne, počkej, ta už nedrží, tady na tu truhlici se posaď, pojď, já tě vezmu, ták, polož se, táto.“
„Do truhlice mě pokládat... ty... jeden, já vím, to by se ti hodilo... radši mi dojdi do světnice pro prášek... v tom horním šupleti...“
„Jo, jo, táto, já už běžím, táto. Hned jsem tady.“
„Já vím, kuš... a jsi v trapu, ty jeden, tys mě zase dal... jen si odpočnu, rozdejchnu se, a to bude dobrý... Ještě, že tě mám, ty holoto.“
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Úžasně napsaný.
Obdivuju způsob, jakým tvoříě dialogy. Je to naprosto přirozený, nevyumělkovaný, krása :-)
Prostě dobré, umíš. A jestliže je to jen rychlovka, jak asi vypadá text, který je od tebe vypracovaný a opravovaný... :-D
Ten Povídkář je dobrá věc, ale pro mne spíš jako zajímavost, mám přece jen radši, když si námět vymyslím sám.
Flaubert
Včera mi přišla od kamaráda / studenta bohemistiky /profi korektura jednoho textíku včetně stylistických oprav a vysvětlení různých jazykových nonsenců, kterých se dopouštím. Bylo to velmi poučné, ovšem styděla jsem se až za hrob...
Prostě, jsi šikovná a umíš. Já jsem si tvoje povídání vychutnal ještě několikrát a líbí se mi pořád.
Začít psát před čtyřmi měsíci a už psát takhle je známka talentu.
Profi korektura je sice dobrá, ale pokud nemáš hrubé chyby, ani není nutná. Já vím, o co je, taky jsem se jednu dobu živil jako tiskárenský korektor a dodnes mne tahají za uši lecjaké chyby v knihách.
Ale nestyděl bych se, opravdu pořádně a bezchybně česky neumí ani ministr školství... :-D
Jinak, jen víc takových "rychlovek", díky tobě jsem dostal zase chuť něco sepsat...
Flaubert