Prolhaný Tom

AmeliaAmelia Komentářů: 3
upraveno 23. květen 2013 v Povídky
Tak... zkusím to. Jsem rudá až za ušima, ale co. :)
Omlouvám se předem za pravopisné chyby - kontrolovala jsem text milionapůlkrát, nicméně nedělám si iluze o svých chabých ortografických schopnostech.
Úryvek uvedený níže je začátkem detektivního příběhu. Konec, zápletku, slepé, vedlejší i zcela nepodstatné cestičky příběhu mám načrtnuté v hlavě i na papíře. Jen si nejsem jistá - má to smysl? Zaujme dnešního moderního, upíry milujícího čtenáře něco takového? Hm.

KAPITOLA 1.

Archer se posadil do hlubokého, měkkého křesla, přehodil nohu přes nohu a rozhodil rukama ve velkorysém gestu.
“Copak by sis přál, Tome?”
Muž sedíci naproti němu přestal s nervózním poklepáváním nohou, vzhlédl a v jeho kulatém obličeji se objevilo několik vrásek. Archerovi se po rtech na několik vteřin rozlil úsměv a dlouhými, hbitými prsty si povytáhl rukávy světlého saka.
“Áha,” utrousil směrem ke svému smutnému společníkovi a zkroutil obočí do omluvné grimasy, ”promiň Tome, víš co se mnou taková vražda dělá -”
Muž k němu zmučeně pohlédl a v ramenou mu zacukalo. Archer si povzdechl a nedbale si poupravil jemně proužkovanou vázanku. Pak z ničehož nic vstal a poplácal Toma po rameni.
“Lucy je mi líto,” řekl a pro tu chvíli se mu z očí vytratila hravost, tolik charakteristická pro jeho tvář a postoj, “ale jedno mi pověz, Tome,” zarazil se Archer a svraštil obočí, “proč jsi tady?”
Muž si odkašlal a zmateně si prohrábl krátké, slamněné vlasy.
“To je to, Archie - já nevím. Nevím přesně,” jeho hlas zněl tiše a nakřáple, jako by už několik nocí nespal a jeho černé oči, kontrastující se světlými vlasy a pletí se horečnatě leskly, “Lucy... Mojí Lucy někdo zabil. A-” sklopil zlobný pohled na své ruce, které žmoulaly růžek kapesníku.
“A ty víš, kdo to udělal,” skočil mu Archer do řeči, ukazováček přitisknutý zamyšleně na rty, palcem si podpíraje vytáhlou bradu, “hm, ubohý Tomasi Grapple...”
Tom překvapeně zamžikal, “ano! Vím. Ale policie mi nevěří, oni - hledají špatně, docela špatně a-”
“Ty po mně chceš, abych ji našel.”
“Ano,” Tom se mdle otočil k Archerovi, který několika dlouhými kroky překlenul místnost. Teď stál za svým velikým, starým stolem a zmateně listoval papíry a složkami.
“Pokračuj,” houkl detektiv na svého návštěvníka s nosem zabořeným do listin, “už se mne ani neptáš, jako to dělám, takže to je asi hodně vážné.”
“Je. Je to hodně vážné, já jen - Počkat! Jak víš, že to je ona?” vyhrkl Tom a na krátký okamžik jakoby z něj vymyzela všechna únava a utrpení. Archer se na něj dlouze zadíval, pak potřásl hlavou pokrytou vlnitými, popelavě hnědými vlasy a přenesl své rychlé nohy k vysokým policím, zaplněným knihami. Ruce složil do kapes saka a zhoupl se na patách.
“Můj milý Tome, jsi jako otevřená kniha. A pokud někdo zabil tvou drahou Lucy - nebyla to brutální vražda. Ne. Přišel jsi až sem, za mnou. Pokud by to bylo něco děsivého, složil by ses a pravděpodobně bys ani nezavolal. Bylo to spíš něco míň... hm, kulka do spánku? Ne, ne... Jed? Jed, ano, byl to jed,” oči pomalu procházely jednotlivé svazky, zatímco Tom Grapple seděl bez pohnutí na své nepohodlné židli.
“Takovým způsobem už se ve vaší rodině kdysi zabíjelo, je to tak? Tedy, ne ve tvé rodině. V Lucyině rodině. Její matka - 26. března 2002 byla nalezena mrtvá v kuchyni. Otrava koniinem. Policie nevydala žádné oficiální prohlášení a nikdo nebyl zatčen, otec o tři roky pozdeji spáchal sebevraždu a malá Lucy se musela o sebe začít starat sama. Ale -” prudkým pohybem vyškubl jednu z knih ve čtvrté řadě polic a otočkou na chodidle se obrátil čelem k Tomovi, zavrtávajíc své šedé oči do těch jeho, “když jste mi tehdy ten příběh vyprávěli, zapoměli jste se zmínit o malé sestřičce. Jak se jmenovala?”
Tom odevzdaně přikývl a sklopil oči k podlaze.
“Jenny. Jenny Rivuletová.”
Archer otevřel knihu v kožené vazbě a rychlými, trhavými pohyby v ní krátce zalistoval, pak se chvilku mračil na určité místo na stránce 306 a nakonec ji s neurvalým bouchnutím zaklapl.
“Hm,” položil knihu na stůl a několika málo kroky se vrátil ke svému křeslu, přehodil dlouhé nohy v polobotkách přes sebe a spojil konečky prstů pod bradou v zamyšleném gestu, až se jeho zamlžený pohled nakonec vrátil k Tomovi.
“A to ona zabila tvou Lucy?”
Tomas Grapple zbledl a jeho oči potemněly.
“Ano,” přikývl pomalu.

*

Když okolo sedmé hodiny večerní odcházel ze staromládenecky zařízeného bytu Archera Stona na Hanway Place číslo 1, v hlavě se mu honilo hned několik otázek.
Zdálo se, že Archer se za ta léta nezměnil ani trochu - věčně nezaměstnaný, nohou podupávající, netrpělivý a vševědoucí. Když ho požádal o pomoc v případu vraždy jeho ženy, neodpověděl. Pomůže mu najít Jenny Rivuletovou, nebo se vrhne za něčím dobrodružnějším? Byla tahle vražda dostatečně zajímavá pro někoho, jako je Archer Stone? A co se vlastně stane, pokud ji opravdu najde? Odhalí pravdu?
Tom zavrtěl hlavou v marném pokusu vyhnat z ní všechny vtíravé vzpomínky. Teď, když měl návštěvu u toho podivného člověka za sebou, si přestal být jistý. Možná, že to nebyl nejlepší nápad, zatahovat do toho zrovna jeho. Povytáhl límec kabátu o něco víš, aby mu patřině ochránil krk před mlžným, studeným oparem vznášejícím se v této roční době pravidelně nad celým Londýnem a na krátký okamžik před tím, než nasedl do svého stříbrného volva, se mu v obličeji objevil záblesk žalu.

Záclonka ve třetím patře domu zahaleného do sytě zeleného nátěru sebou mírně škubla a Archerova hlava zmizela zpoza okna. Zamračený se vrátil zpět ke svému stolu a s žuchnutím se zabořil do útrob pohodlně polstrovaného křesílka. Chvíli špulil rty, ruce složené pod bradou, pak zamlaskal, pokýval svou podlouhlou tváří a zvedl zrak k portrétu mladé dívky, který visel přímo na protější zdi místnosti, zdobící tak prostor nad podlouhlou, koženou pohovkou.
“Co si o tom myslím, Gracie? Myslím, myslím - že si nevybral nejlepší čas. Prošvihl jsem svůj večerní čaj,” vyskočil prudce z křesla a ráznými kroky prošel pracovnou. Na chodbě byl zvuk polobotek ztlumen měkkým kobercem, jen co se ale dostal do kuchyně, pokryté tmavě hnědými dlaždicemi, tiché klapání podrážek se roztančilo po celém domě. Za několik málo minut se Archer vrátil do svého křesla, na stůl opatrně položil konvičku a šálek s čajem.
Horká pára, vycházející z nádoby se kroutila a vznášela výš ke stropu, zatímco Archerovi šedé oči pročítaly hustě popsané stránky tlusté knihy. Občas vzhlédl od čtení, aby mezi prsty levé ruky uchopil zelenavý hrnek s mateřídouškovým nálevem.
“Tak ona se ta malá Jenny zase objevila. A přinesla bolehlav plamatý s sebou, hm. Jak nerozumné od ní,” zabroukal potichu, když pročítal poslední odstavec reportáže o otravě jedem v malém domku na kraji Denhamu. Pak zaklapl kožené desky knihy, kde drobná písmenka, vyražená do kůže, nesla nápis : Buckinghamshire 00-07.
“S každým dalším případem se ukazuje nade vší pochybnost,” zatrylkoval vesele, když dopil z šálku poslední kapičku čaje, “jak praktické bylo nechat si zaarchivovat všechny ty novinnové plátky. Není nad investigativní novináře a bulvár, Grace,” uchechtl se a mrkl po očku na nehybnou dívku z portrétu. Pak si promnul nepatrné strniště na bradě, “jen by mne zajímalo, proč byla většina novinářů přesvědčena o vině tak malého dítěte. I když to nikdo z nich samozřejmě nenapsal otevřeně, každý si to myslel... “
Dívčin obličej se nepohnul, jemné tahy štětcem zachycující mladou slečnu okolo dvaceti let zůstávaly zatvrzele na svých místech, den co den. Archer přimhouřil oči, urputně zírajíc na zářivou zeleň, lesknoucí se v duhovkách jeho Grace, zarámované a pověšené na zdi... Nakonec si povzdechl, sklopil zrak ke svým dlaním a nechal vrásky na čele a temné kruhy pod očima, aby zaujaly svá místa.
“Vypadá to, že ráno pojedu do Kestonu za tím roztřeseným, smutným Tomem, má milá. Počkáš tu na mne, že?”
Zvedl se, vázaný svazek archivních novinových článků nechal ležet pohozený na dubové desce stolu a krotkým, šouravým krokem se vydal napříč místností. Cestou zhasl světla, potmě si povolil vázanku a sako složil na skříňku vedle pohovky. Těsně před tím, než zamhouřil oči, ležíc s mírně pokrčenýma nohama na kožených matračkách pohovky, prolétla mu hlavou myšlenka...
Prolhaný Tom.

Komentáře

  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 211
    Hurá, konečně další příspěvek!!!
    Proč myslíš, že by to nikoho nezaujalo? Náhodou, detektivky jsou v kurzu pořád, je to stará poctivá klasika. A navíc píšeš dobře, líbí se mi tvoje popisy, to kdybych takhle uměla! Některé výrazy bych sice poopravila (např slaměné vlasy - to si představím slaměný klobouk nebo strašáka do zelí s vlasy ze slámy :-D ). Ale vcelku dobrý. Fakt dobrý! Že by další Arthur Conan Doyle? :-)
    A proč ne?
    Piš dál a neboj, tady to můžeš klidně zveřejnit, nikdo tě za chyby neukamenuje :-D
    Jinak by měl totiž co dělat se mnou :-D :-D :-D
    The world needs more cowboys.
  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Píšeš nádherně, četl jsem to jedním dechem a úplně jsem zapomněl že mi hoří rozkouřená cigareta :) Na to jak detektivky z duše nesnáším, tohle bych si rád přečetl do konce
  • AmeliaAmelia Komentářů: 3
    Jé, páni, tak to jsem nečekala a rudá jsem teď už snad i na patách u nohou. :-) Nicméně - děkuju.
    Vyrostla jsem na knížkách od Agathy Christie, Dorothy L. Sayersové a dalších, přesto většinou píšu fantasy, člověk si může víc vymýšlet. ;-) Tady jsem si dokonce našla přesnou adresu, abych čtenáře příliš nepodváděla a jak příběh pokračoval, hodně času jsem strávila nad googlem a wikipedií.
    Můžu se zeptat, tak nějak do prostoru a vesmíru vůbec: Když píšete román, z reálného světa a existujícího prostředí, ponecháváte reálie (názvy měst, ulic, kde je jaká restaurace a třeba od kud kam je možné dostat se veřejnou dopravou), nebo se nebojíte si je prachsprostě vycucat z prstu?
  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Nebojím se vymyslet si cokoli, hlavně když se to hodí a nebije to tak do očí :) u mikropovídky Reklamace jsem si vymyslel ceny televizí nějakých 40 let zpátky a přidal neexistující právnickou kličku. U Tajného projektu jsem přehnal schizofrenické halucinace, jaké ani nejhorší případy nikdy mít nemohou. U románu, co teď píšu je zenbuddhista, který se zapojí do války. Nějak to neřeším. Lidé neznalí věci chtějí věřit svým příběhům jak je znají z televize a ze zpráv a nějak ani nepočítám s tím, že by právník četl povídky o reklamacích (pravděpodobně nemá čas), schizofrenik se zajímal nad tím jestli je možné být na tom tak hrozně (má svých problémů dost) nebo zenbuddhista řešil všední problémy (řeší jiné, medituje a případný osvícený nemusí řešit cokoli - vše chápe). :)
    Je to můj pohled na věc, nemusí být správný, ale je můj a jako takový si ho hýčkám :) Stejně tak si opatruj ten svůj. Čtenář si pak bude připadat jako by na tom místě opravdu byl. :)
  • Nejsem detektivkový typ. Ale tenhle text mě vážně zaujal!
    Píšeš skvěle. Má to styl, je to čtivé, chci vědět jak to bylo dál!
    Taky obdivuju tvou schopnost popisu. Sama jsem při psaní vyznavačem spíše strohého popisování, ale když to někdo umí a není to plné klišé, je to pak při čtení požitek :-)
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    No super, nevím co k tomu dodat. Moc se mi líbí popisy, to je achylova pata spousty spisovatelů, tvoje evidentně ne :-D A detektivka odehrávající se v ulicích Londýna to je něco, co si prostě nemůžu nechat ujít :-)
    ¨
    Jinak mi dovol tě přivítat na fóru a doufám, že tohle není tvoje poslední povídka.
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Krásně napsaný, líbí se mi, jak si povídá s Grace z obrazu... Dočkáme se tu pokračování? :-)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.