Bezejmenný western

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
upraveno 6. květen 2013 v Povídky
Dobrá, řekli jste si o to, následky si přičtěte sami.
Ještě jednou upozorňuji, že to je polotovar, nic moc se tam neděje a vůbec to není ke čtení... :-)

Malé, dřevěné městečko, které se krčilo uprostřed zvlněných planin v podhůří Skalistých hor, se jmenovalo Diamond Lake.
Své jméno dostalo pravděpodobně od některého z prvních vystěhovalců, kteří v krytých vozech dorazili z východu Ameriky až sem, do centrálního Colorada. Musel to být člověk s poněkud výstředním smyslem pro humor, protože o diamantech se v tomto kraji vždy jen vyprávělo a nejbližší voda byla sto dvacet stop kolmo dolů. Nicméně už jen jméno Diamond Lake pravděpodobně působilo jako reklamní záležitost a tak se z původně skromného stanového tábora sloužícího pro odpočinek před další cestou na západ vzniklo uprášené městečko.
Vyrostl tu malý kostel, kancelář šerifa, pobočka Středoamerické vzájemné banky a dva tucty porůznu rozhozených obytných domů a dílen.
S jednou karavanou se jednoho jarního dne objevil v Diamond Lake i malý kulatý mužíček s mohutným knírem. Na svém voze přivezl nejen rozladěné piano, ale i čtyři dámy v rudém vyzývavém oblečení. Do čtrnácti dnů pak na hlavní a jediné ulici vyrostl nový dům s barevným nápisem Saloon Last Hope. Brzo si pak všichni chlapi z městečka zvykli chodit k Poslední naději za zábavou. Podnikavý barman zavedl do Diamond Lake nákladní dostavníkovou linku a zařídil si v přístavku svého podniku obchod s veškerým zbožím, které byly v takové pustině opravdu nezbytné.
Místní obyvatelé brzo pochopili, že bude lepší poskytovat služby procházejícím vystěhovalcům, než se sami vláčet za vidinou vzdáleného bohatství kdesi na Západě.
Městečko se rozrostlo také díky založení přepřahací stanice pro dostavníkovou linku přes Skalisté hory na východ k Denveru. Další rozkvět pak Diamond Lake zažil až po letech, kdy se stalo železniční stanicí na odbočce dráhy Union Pacific z Denveru do Salt Lake City. Ale k tomu mělo dojít až o mnoho roků později.
V době svých skromných začátků ale bylo Diamond Lake jedním z mnoha ospalých míst na americkém středozápadě, obklopeno pastvinami a nepravidelně rozmístěnými dobytkářskými farmami. Jediný styk s civilizací pak zajišťoval jednou týdně rozvrzaný dostavník s ospalým kočím a stejně neškodně vyhlížejícím Mexičanem jako ochráncem na kozlíku vedle něj. Ten měl na znamení svého úřadu stále v ruce poněkud truchlivě vyhlížející dvouhlavňovou pušku se zřetelnými stopami rzi na hlavni. Pamatovala určitě už zvolení George Washingtona prezidentem, ale v okolí byl klid, takže tu snad nebyl nikdo, kdo by nějaké přepadení dostavníku kdy zažil.
Na hřbitově, který začal pomalu vznikat v mělkém údolí poblíž, byli pohřbeni z velké většiny místní spořádaní občané, kteří svou pozemskou pouť skončili mírumilovně a klidně ve své posteli.
Na farmách v okolí byla obvyklým výplatním dnem sobota, takže snad jen o sobotních večerech ztratil Diamond Lake svou poklidnou důstojnost. Tehdy kovbojové po celotýdenní dřině na pastvinách propíjeli svoji skromnou výplatu. Jen z tohoto důvodu se jednou týdně šerif Dogherty ozdobil velkou plechovou šesticípou hvězdou a opásal se šestiranným revolverem, který vystřelil naposledy v továrně, kde ho vyrobili. Pak se důležitě procházel po zaprášené ulici před Poslední nadějí a rovnal horké hlavy do přijatelných mezí. V neděli za úsvitu se potom návštěvníci města znovu rozjeli do všech stran na okolní farmy a Diamond Lake se vrátil do svého důstojného klidu.

Prašnou stezkou mířící klikatě ze Skalistých hor pomalu sjížděla k městečku podivná dvojice. Dva muži, bílý a rudý. A to nebylo ani v té době nijak obvyklé. Pokud to ovšem nebyli dva staří nerozluční přátelé, Ben BigEar a Bílý Mrak.
Kdybyste se v širokém okolí kohokoliv zeptali na pana Tobiáše Benjamina Tracyho, v nejlepším případě by se vám dostalo nechápavého pohledu, pokrčení ramen a možná přímo výsměchu. Musíte to zkusit se jménem Ben BigEar a jako ozvěna se vám dostane spousty historek, ať už pravdivých, přikrášlených, nebo vysloveně neuvěřitelných.
Představte si mužíka, měřícího asi pět a půl stopy. Jeho kulatému obličeji vévodil obrovský, červeně žilkovaný okurkovitý nos. Kromě nosu a malých modrých očíček, které neustále rejdily po okolí, byl na jeho hlavě nejvýraznější šedivý plnovous, který zároveň s neupravenými vlasy tvořil okolo obličeje téměř pravidelný kruh. Majitel tohoto bujného porostu si viditelně nedělal starosti s módou a už vůbec ne s holiči a lazebníky. Když mu vlasy a vousy povyrostly nad rozumnou mez, jednoduše je odřezal nožem. Tím dodal svému vzezření poněkud čertovský výraz. V levém uchu se mu pohupovala velká mosazná náušnice, takže levý ušní lalůček byl zřetelně delší než pravý.
Na temeni hlavy se mu tyčila troska podivného klobouku. Nejvíc připomínala buřinku, jejíž původní tvar a barvu si současný majitel určitě ani nepamatoval. Část krempy někam zmizela, takže jeho nositel měl zbytek otočený dozadu, kde část okraje klobouku působila jako tropická přilba. Dno klobouku chybělo také a otvorem se draly ven šedivé vlasy.
Dlouhý kožený kabát byl původně určen pro někoho mnohem většího. Benovi ale původně dolní okraj sahal až téměř k zemi, což překáželo při mnoha důležitých činnostech. Proto spodní okraj jednoduše trochu nepravidelně odříznul, čímž si vytvořil jakousi koženou vlečku. Rukávy si nadvakrát založil, takže vznikla silná kožená manžeta, sloužící i jako příruční kapsa. Záplaty na několika místech byly přišité energickým rozmáchlým stehem a celek byl pevně přepásán širokým pruhem křiklavě červené látky, protože i původní knoflíky už dávno zmizely. Za červenou šerpou měl zasunutý revolver s dlouhou vyleštěnou hlavní.
Přes rameno měl přehozenou dlouhou pušku. Dřevěná pažba byla ozdobená zašlým vyřezaným ornamentem a poškrábaná dlouhým používáním, protože její majitel ji viditelně nešetřil. Každý puškař by ale na ni hleděl se zalíbením, protože to byla jedna z těch legendárních zbraní, které pomáhaly dobýt Západ a v rukou svého majitele málokdy nezasáhly cíl.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    No vidíš, jak ti to jde :-D Nevím, proč ses bál to zveřejnit. Jen ten závěr je takový zvláštní. Máš na mysli tu jednu konkrétní pušku a množné číslo je překlep, nebo máš na mysli celou sérii? Jakou konkrétní pušku máš na mysli? Totiž první zbraně, které se na západ dostaly zrovna přesností neoplývaly :-D

    Těším se na akční pokračování :-D
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    A hle, o konci jsem nějak nepřemýšlel, honem jsem napsal ještě kousek z psaného originálu, aby toho bylo víc a nějak jsem se nezabýval logikou. Ale co si pamatuji z literatury, myslel jsem na sérii pušek, které pomáhaly dobývat západ. Kdysi jsem o tom četl nějakou odbornou věc a psalo se tam o nevzhledných puškách, ze kterých uměl střílet jen jejich majitel. Myslím, že tenhle můj hrdina má jakousi ošklivou flintu, se kterou umí zacházet. Ale zase do takových detailů jsem nezabíhal. Ono se mi to tu rozjede trochu jiným směrem, však všichni uvidíte... :-D
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    A hle, o konci jsem nějak nepřemýšlel, honem jsem napsal ještě kousek z psaného originálu, aby toho bylo víc a nějak jsem se nezabýval logikou. Ale co si pamatuji z literatury, myslel jsem na sérii pušek, které pomáhaly dobývat západ. Kdysi jsem o tom četl nějakou odbornou věc a psalo se tam o nevzhledných puškách, ze kterých uměl střílet jen jejich majitel. Myslím, že tenhle můj hrdina má jakousi ošklivou flintu, se kterou umí zacházet. Ale zase do takových detailů jsem nezabíhal. Ono se mi to tu rozjede trochu jiným směrem, však všichni uvidíte... :-D
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    To nebyl záměr, odpálit to dvakrát, nějak jsem zazmatkoval...:-D
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Jerry, promiň to rýpnutí, já si prostě občas nemůžu pomoct. Jednoduše se se mnou nepouštěj do diskuzí o: zbraních, námořnictvu, letectvu, tancích II. S.V. a dobývání vesmíru :-D

    P.S. s tím odpálením si nedělej starosti, čas od času se to stane každému :-D
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Dobrá, zapíšu si do seznamu zakázaná témata, ve kterých bys mne určitě udupal...
    I když, dobývání vesmíru, o tom bych se mohl jakžtakž fundovaně bavit. Ale i o ostatních tématech mám jakési základní znalosti, ale vyloženě na všeobecné amatérské bázi. Ale zase je pravda, že jsi mne pomalu donutil k tomu, ke každému psaní si udělat nějaké rešerše, abych neplácal naprosté bludy... :-D
    V každém případě ale rýpání je kořením diskuse... :-)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 211
    Já to věděla :-/
    Jerry, perfektní popis reálné situace i osoby (tohle je přesně to, co mě nejde. Moje popisy jsou maximálně dvě – tři věty a dost, víc ze sebe nevyždímám).
    Zatím to vypadá dost dobře, zase jednou ta správná klasická chlapská kovbojka. Reálná, věcná, bez zbytečnýho idealizování a ctnostných hrdinů s širokými rameny a mužnou ostře řezanou tváří. Ale kdo ví, třeba se tam i takový objeví? Mně se teda do psaní cpou pořád, i když se z nich snažím udělat normální chlapy, ale když ono je to tak krásný, si o těch super chlapech snít, mňam!
    Takže ty moje kovbojky jsou pak víc než dost cáklý červenou knihovnou, no, co naděláš :-D
    Každopádně by mě moc zajímalo pokračování.
    Tak až se vrátíš z dovolené, jo?
    The world needs more cowboys.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Nebuď smutná, já jsem taky zvědav, co z toho vyleze. Ale ty popisy, to jsem se naučil na Karlu Mayovi, ten to uměl, tak jsem to odkoukal. ten můj hrdina bude mít ještě indiánského kámoše, náhodou se dostanou k jednomu masakru mírumilovných farmářů, kde přežije jen jeden chlapec, a ten vyroste a bude pátrat po darebácích, co u vyvraždili rodinu. Alespoň takhle nějak si to představuju.
    Ještě jsem chvíli pátral po typech pušek, ale pak jsem si řekl, já přece nepíšu nějakou odbornou faktografickou knihu, ale jen literární útvar a mám nárok na nějakou uměleckou licenci... :-)
    Takže asi se leckde objeví nějaké historické nebo faktické nepřesnosti. Budete to muset vydržet... :-D
    Jo, doufám, že mne něco napadne i na břehu oceánu, pokračování určitě bude, ale, čtenáři, vydržte... :-D
    Vyrážíme v sobotu navečer...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Ono těch zbraní na divokém západě zase tolik nebylo. V počátcích to byly hlavně předovky, později zadovky, na klasický střelný prach. Tou puškou, o které mluvíš může být Jennings, ošklivá křesadlovka, předchůdce Volcanic repeating . Koncem 19. století přišly klasické Henryovky (pozor, správný název je Henryho opakovací puška, Henryovku si vymyslel Karel May, ale ten název se tak nějak na veřejnosti ujal), poté Winchestrovky s nejznámější Winchester 1866 a samozřejmě legenda divokého západu, Colt Lightnigh, s přímo odsuvným závěrem(pumpovací), která byla nejrychlejší ze všech. A pak samozřejmě nepřeberné množství medvědic, kozlic a jiných brokovnic, od 20g až po kanóny ráže 8gauge.
    Vím, že se nechceš ve svém díle příliš zabývat technickou stránkou, ale tohle je základ, který by si měl znát, aby ses nedopustil nějakého fópa :-D


    P.S. Budeš nám tu chybět, Jerry :-D Přivez nám opičku :-D
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    No vida, to je přímo věda, opravdu si budu muset něco prostudovat, abych zase moc neblábolil. Podle toho, jak jsem jednoho ze svých hrdinů vypodobnil a umístil do časového plánu, by to opravdu mohl být Jennings. Ještě potřebuju jednu pušku pro indiánského náčelníka, ale to se mrknu, co a jak.
    Přivézt opičku asi nebude takový problém, máme to all inclusive a jsou v tom i koktejly... :-)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Opičí kokteily? :-)
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Jééé, fůůůůj. Luci a já myslel, že ty jsi v týhle bandě ta normální :-D
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Ale kdepak, já jsem ta paranoidní... :-)
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Jinak ty popisy jsou skvělý... /i když bych teda taky dala přednost muži ostře řezaných rysů a s tváří ošlehanou větrem... :-) /
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Jestli tam budou opičky nevím, ale jsou tam leguáni a žraloci, tak kdyby byl zájem... :-)
    Víš, já píšu pánský western, popis takového hrdiny bych asi nesvedl. Takový hladce oholený a učesaný pán, jak třeba filmový Old Shatterhand, to asi není ono. Ale můžu slíbit, že hlavní hrdina tohohle opusu bude někdo docela jiný a třeba ho i vylepším podle všobecné chuti. :-)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Tak, z dovolené jsem se vrátil a zasednul ke stroji, abych přepsal z různě proškrtaných papírů další část svého Bezejmenného westernu. Zatím mám ještě na papíře pokračování asi stejné délky. A pak už zase začne pracovat fantazie...
    Takže plním Salmino přání a je to tu!

    Malý kůň, který Bena BigEara nesl, měl zvláštní načervenale okrovou barvu a místo ocasu mu smutně viselo jen pár osamělých žíní. Hodně už toho pamatoval a na okolní svět hleděl moudrým, poněkud stoickým pohledem. Přerostlé horní zuby mu vyčnívaly ven a dodávaly zvířeti trochu potměšilý výraz. Místo sedla měl přehozenou barevnou indiánskou přikrývku, jejíž barvy se postupem let staly téměř nevýraznými. Protože jezdec viditelně pohrdal třmeny, klátil nohama ve vzduchu okolo koňského břicha.
    Oba, kůň i jezdec působili dojmem jednoho těla a bylo jasné, že prožili už nejednu společnou chvíli.
    Vysoký, štíhlý indián, jedoucí vedle něj, byl naprostým opakem.
    Smolně černé vlasy bez jediného světlejšího pramene byly upraveny do dvou copánků, propletených barevnými vlákny a splývaly až na ramena. Červenobílá čelenka nesla vzadu jediné orlí pero. Jeho tvář by mohla sloužit jako vzor pro pomník indiánského náčelníka. Jizva, která vedla od levého ucha, až téměř k ústnímu koutku mu propůjčovala velice válečnický výraz.
    Oblečen byl v typickém indiánském oděvu, prostém všech ozdob, i když jeho zpracování prozrazovalo dokonalou indiánskou práci. Široký kožený opasek, vyrobený z hovězí kůže byl ozdoben stříbrnými hřebíky do složitých vzorů.
    Ozbrojen byl dvouhlavňovou puškou, dost obvyklou v té době u indiánských náčelníků s pažbou, zdobenou tepanými stříbrnými lístky. Za pruhem černé látky, přepásaným křížem přes prsa podobně jako jeho přítel mu vyčnívala pažba šestiranného revolveru.
    Jeho kůň byl jedním z těch vyšlechtěných vytrvalých indiánských koní, kteří byli schopní s jezdcem v sedle překonávat obrovské vzdálenosti.
    Rudý muž se jmenoval Tut-Fa-Ke-Oiu Wakon, což v jazyce Arapahů znamenalo Ten, jenž hovoří s bílými mraky, ale jeho přítel ho vytrvale oslovoval Bílý Mraku. Indiánovi to po tolika letech ani příliš nevadilo.
    Jak byli oba muži staří, bylo složité i odhadnout, protože Západ vryje do tváří víc vrásek, než by bylo k věku vhodné.
    Byla to dvojice přátel na život a na smrt.
    Poprvé se setkali před mnoha lety za dramatických okolností. Bílý Mrak byl v té době náčelníkem jednoho z významných arapažských kmenů a podle dávných zvyků měl jako každé jaro strávit deset dní bez jídla v odlehlém posvátném místě v jednom z údolí řeky Wabash River. Tam se během meditací setkával s Velkým Duchem a podle vidění, kterého se mu mělo dostat, se pak kmen řídil v následujícím období.
    Bezejmennému údolí, kde se rozkládalo pohřebiště několika legendárních indiánských náčelníků, se každý prostý Indián zdaleka vyhýbal jako posvátnému místu všech rudých mužů.
    Ben BigEar se v té době nechával najímat jako honák na okolních rančích a náhodou vyslechl tichý rozhovor tří podivných mužů v jednom z uprášených saloonů malého městečka. Zbystřil, když uslyšel o jakémsi blízkém místě u řeky, plném indiánského zlata. Bylo jasné, že slyší stále opakovanou legendu, protože ve zdejším kraji bylo zlato nejvýš jen jako mince v zásuvkách zdejších barmanů. Ale nedalo mu to a sledoval je toho večera až k zapomenutému údolí, kde se připravoval Bílý Mrak na svou osmou noc meditací u rituálního ohně.
    Pro tři muže by nebyl zesláblý Indián žádnou překážkou, ale samozřejmě nepočítali s Benem v zádech. Zuřivá přestřelka skončila Benovým vítězstvím. Jeden z podivných mužů byl mrtev a dva další zranění. Ale oba stačili ještě přece jen obrátit koně a zmizet kdesi ve tmě. Bílý Mrak měl prostřelené levé rameno, čistý průstřel, ale horší byla kulka, vězící v pravém koleni. Ještě téže noci ji musel Ben BigEar vyjmout. Indián nevydal ani hlásku, ale během drastického zákroku upadl do bezvědomí.
    Ben jej na liduprázdném místě ošetřoval ještě několik dní, kdy se Bílý Mrak zmítal v horečkách a polovičním vědomí. Až po šesti dnech se mu začalo dařit lépe.
    Protože se ale jako náčelník nevracel v dohodnuté době zpátky ke kmeni, vyslal jeho zástupce pět indiánských bojovníků pátrat do údolí. Zastihli tam samozřejmě i Bena, sklánějícího se nad bezvládným tělem svého náčelníka. Naštěstí se všechno vysvětlilo včas i díky několika slovům v nářečí Arapahů, které Ben narychlo objevil ve své paměti. Indiánští bojovníci vyrobili jakási nosítka, která připevnili mezi dva jezdce a náčelníka Bílého Mraka převezli do indiánské vesnice.
    A od té doby se stali oba muži, bílý a rudý, přáteli na celý život.
    Indiánský náčelník se rychle zotavil, ale poraněné koleno se nikdy docela neuzdravilo. Proto Bílý Mrak po několika týdnech svolal všechny okolní kmeny Arapahů na veliké shromáždění, kde svoje náčelnické hodnosti předal svému zástupci, mladému a schopnému Indiánovi.
    Poté si sbalil svůj majetek a odjel se svým novým přítelem začít jiný život.
    Nyní oba obývali malý srub v podhůří Skalistých hor. Živili se lovem, prodejem kůži a jednou za čas se zastavili v místní bance, aby na dolary proměnili malý váček se zlatým prachem. Na věčné dotazy odpovídal Ben jen to, že mu trochu zlata odkázala jeho teta v Kalifornii a veškerá pátrání po jejich nalezišti nebo stopování v horách skončily nezdarem.
    „Cítím kouř, Ba-Ši.“ Bílý Mrak zastavil koně, vztyčil se ve třmenech a pátravě se rozhlížel po okolí. Svého přítele oslovoval v jazyce kmene Krí. Ba-Ši znamenalo vlastně také Velké, nebo spíš Obrovské Ucho.
    Ben se zamyšleně poškrábal v hustém šedivém plnovousu.
    „ A nemýlíš se, Bílý Mraku? Pršelo včera a nakonec, co by tady v okolí…“
    Indián zavrtěl hlavou.
    „ Odtud.“ Ukázal energicky rukou na jihozápad.
    „ Ale tam přece nemá co hořet. Tímhle směrem je jen Holmanova farma a ta by přece…“ Zarazil se. „ Podívej.“
    Ukázal na obláček bílého dýmu, který se v nehybném vzduchu pomalu rozpouštěl.
    „ Jedeme.“
    Oba koně se dali do klusu. Ten indiánský vyrazil předpisovým koňským krokem a neustále se ohlížel na druhé zvíře. Oranžový kůň běžel zvláštním houpavým krokem a připomínal tím velbloudí pohyb. Vypadalo to , že oba koně jsou stejní přátelé, jako jejich jezdci.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Toho koně bych chtěla vidět :-)
    A jestli je hlavním hrdinou Bílý Mrak, tak jsem spokojená...
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Bohužel, ten kůň byl k vidění v okolí městečka Diamond Lake v druhé polovině devatenáctého století... :-D
    Bílý Mrak je hlavním hrdinou asi tak v první třetině celého povídání. Ale bude další hlavní hrdina, ten se objeví už i v tom, co už mám napsané nanečisto a až bude čas, tak to přepíšu sem.
    Ale neboj, bude to taky frajer... :-)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.