Pan Urban a jeho mrtvola

SeinsoSeinso Komentářů: 16
upraveno 30. duben 2013 v Povídky
Tak je to tady, poprvý ukázka jsem zvědavá jak z toho vyjdu :). Nemám všechno zdaleka dopsaný a pointa teprve přijde, tohle je začátek. Píšu dost odlišné žánry, ale většinou povídky a fantasy. Fantasy si netroufnu sem dát (zatím), ale tohle zkusím. Vše se odehrává ve fiktivním městě v normálním světě, bohužel se mi v tak krátkém textu nepodaří stihnout napsat pointu, ta dostane tvar až s dalšími listy. Nemám moc co dodat, takže tady to je.


Všechno začalo na konci. Kdysi někdo řekl že konec, je jen nový začátek. Měl pravdu, alespoň pro Alfréda. Jestli však i pro Viktora, to byla otázka. Pan Urban, pro přátele Alfréd, si tuto otázku položil během dne už několikrát a nikdy se nedobral uspokojivého výsledku. Slyšel už všelijaké názory s různými argumenty, ale žádný mu nepřišel dost přesvědčivý. Viktor Rhon by mu určitě řekl že to tak je, že konec je nový začátek. Alfréd se podíval k Viktorovi a zavrtěl hlavou, Viktor by mu nic neřekl. Byl mrtvý.
Když skončí pohřeb, nikdo neví, jestli už má jít domů, potřást rukou pozůstalým, nebo dokonce čekat aby zůstal u rakve poslední. Pan Urban měl tu výhodu, že byl jediný, kdo přišel a proto se nemusel podobnými problémy vůbec zatěžovat. Sedl si na lavičku před hrob, vyndal si housku a zapálil cigaretu. Nevypadal vůbec jako někdo, kdo právě ztratil někoho blízkého, spíš jako náhodný návštěvník lavičky, který si dává odpolední svačinu. Pan Urban skutečně nebyl smutný, vůbec si totiž nedokázal uvědomit, že Viktor Rhon je mrtvý. Nedávalo to žádný smysl, Viktor žil vždycky o tolik zdravěji, to on by měl zemřít první. Něco takového bylo skutečně nemyslitelné. Možná tak pan Diviš, ten byl teď nějak nemocný, ale Viktor?

Hřbitov u továrny byl jeden z nejpříjemnějších hřbitovů ve městě. Většina lidí by s tím nesouhlasila, s tím že velký městský hřbitov je hezčí, větší a víc upravovaný. Jenže tam bylo moc lidí, hroby byly plné nevkusných plastových kytek a trávník byl až slizce zastřižený. Jiné zapadlejší hřbitovy zas bývaly plné feťáků a bezdomovců. Jen tomuhle hřbitovu se vyhli oba extrémy a tak se z něj stalo celkem příjemné místo pro poslední odpočinek. Jestli to ovšem ta tlející těla ocenila, to nikdo nevěděl.
Pan Viktor Rhon si na pohřeb naspořil nějaké peníze a tak se nikdo nemusel obtěžovat s výdajemi z vlastní kapsy. Pan Urban by určitě něco dal, vzdálený Viktorův synovec možná taky, ale takhle to bylo pro všechny nejlepší. Pan Viktor Rhon měl sice syna Alana, ale ten se narodil s těžkým postižením mozku a celý život trávil v ústavu. Měl vlastně štěstí, mohl chodit, mluvit a vnímat. Vyšel z toho neuvěřitelně hladce vzhledem k tomu, jak moc měl poškozený mozek. Tento blázen, debil nebo mrzák, jak kdo chce, si otcovu smrt ani neuvědomil. Nikdy pořádně vztah otec-syn nepochopil. Na pohřeb Alana nepustili a popravdě on sám ani nechtěl. O dost víc se bavil prohlížením králů na kartách a vůbec nestál o nějakou vycházku. Viktor ho měl svým způsobem rád, ale pořád se nemohl zbavit mírného zděšení že tohle je jeho syn. Alanovi unikalol mnoho věcí, nevěděl že jeho otec je mrtvý, nevěděl kdo je jeho matka, nevěděl ani že právě zdědil sto padesát tisíc korun.
Pan Urban nad tím vším smutně přemýšlel, ale ať se snažil sebevíc, v mysli Viktora stále ještě nepohřbil. Vzpomínal na všechno co spolu prožili a tiše se pomořil do snění. Vzpomínky se mu tiše mlely hlavou a nakonec se slily v jeden pocit. Pan Urban vstal a potřásl hlavou. ,,Viktor Rhon není mrtvý.“ Což byl samozřejmě naprostý nesmysl. Viktor totiž mrtvý byl, o tom není pochyb.
Alfréd Urban se pomalu loudal směrem k tramvaji, byl tak zabraný do myšlenek, že si ani nevšiml, že nastoupil špatně. Když konečně za oknem uviděl náměstí na opačné straně města, ani už mu nestálo za námahu přestupovat na správný směr. Na náměstí stála příhodně trafika, s vybledlým nápisem TABÁK. Pan Urban využil nejen nabídky tabáku, ale přikoupil jedny noviny a posadil na nejodlehlejší lavičku. Skoro vše co Alfréd Urban posledních deset let dělal, dělal pomalu. Pomalu si přehodil nohu přes nohu, pomalu si zapálil cigaretu a pomalu rozložil noviny. Mohl si to dovolit, práci dělal jen symbolicky a o peníze měl vcelku zajištěné na slušný konec života. Přejížděl očima řádky a říkal si jestli noviny nejsou jako zrcadla, možná by bylo lepší, kdyby od nich byl pokoj. ,,Není to divný, že zase slibují mír, když všichni vědí že ho porušili alespoň třikrát?“ Zeptal se někdo kdo si (bez upozornění) přisedl a viditelně četl panu Urbanovi přes rameno. Mírně ho to rozhodilo a tak ani nezvedl zrak a jen pokrčil rameny. ,,To je asi proto,“ pokračoval hlas ,,že lidi jsou pokrytci a nevšímal si faktů.“ Něco v onom hlase přimělo pana Urbana vzhlédnout, spatřil tvář svého nejlepšího přítele Viktora Rhona.

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Tak na tu pointu se vážně těším, rozjíždí se to slibně. Jen některé tvary slov mi tam příliš nesedí, jako třeba výdajemi=výdaji a pod. A někde tam příliš často opakuješ stejné jméno dvakrát, třikrát po sobě, přijde mi to trochu těžkopádné. Ale nic hrozného, líbí se mi to a s napětím budu očekávat pokračování. :-D
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Hezký, zajímavý námět a postřehy... jen místy mám pocit, že by to šlo ještě trošku učesat. Tak doufám, že se tu objeví i zbytek až bude dopsán :-)
    Možná, že by ses mohla přihlásit do fóra, pak bys mohla zpětně i své příspěvky editovat.
    Gramaticky to žádná hrůza určitě není, jen mě trochu cinkla přes oči špatná čárka v úvodní větě :-)
    Určitě piš a dávej to sem!
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Vida, co z toho asi bude, zajímavý nápad, mrtvý nemrtvý přítel... :-)
    Trochu mi to připadá nesourodé a lehce upovídané. Spíš se utápíš v rozsáhlých popisech, například slovo hřbitov se Ti opakuje pětkrát za sebou. Pár čárek tam taky chybí nebo přebývá, ale to je detail.

    A nejvíc mi nesedí jedna maličkost, a to slova v předposledním odstavci. Dávat něco do závorek není příliš literární.
    Co třeba:

    Kdosi se beze slova posadil vedle a zcela neomaleně nakukoval panu Urbanovi přes rameno do novin.
    ,,Není to divný, že zase slibují mír, když všichni vědí že ho porušili alespoň třikrát?“
    Podobný typ lidí neměl rád, takže ani nezvedl oči a jen pokrčil rameny.
    ,To je asi proto,“ pokračoval hlas ,,že lidi jsou pokrytci a nevšímají si faktů.“
    Něco v tom hlasu pana Urbana zarazilo, takže se narovnal a ohlédl se.
    Spatřil tvář svého nejlepšího přítele Viktora Rhona.

    To je jen tak nahozené, třeba to není ono a já Ti do toho nechci mluvit.
    Ale jinak príma, to je takový žánr, který se mi líbí, trochu tajemství a záhad...
    Tak jen dál!
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.