Kat

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
upraveno 21. duben 2013 v Povídky
Ne, že bych vás chtěl nějak otrávit a zavalit svými výtvory, dobří lidé...:-)
Kdysi jsme byli na výletě v Paříži a to město na mne zapůsobilo nejen současností, ale hlavně historií. takže tohle je jeden z výsledků. Asi to nebude úplně přesně historicky správně, ale ani mi to nevadí, v každém případě mám tuhle povídku docela rád. A už přestanu unavovat se svými pracemi!

Kat

Cela měřila jen asi tři metry na délku a když vězeň uvnitř rozpažil, mohl se pohodlně dotknout vlhkých kamenných zdí. Z poloklenutého stropu kapala s úděsnou pravidelností voda páchnoucí hnilobou a vytvářela v levém rohu u pevných dubových dveří tmavou louži. Uvnitř, u zadní zdi, byla hrubá kamenná lavice, vlastně jediné zařízení cely. Malé okénko se silnou mříží prorazili až nahoře, téměř u kamenného stropu. Při slunečných dnech sem dovnitř svítilo slunce jen několik okamžiků. Víc mu silné stěny nedovolily, takže neustále uvnitř panovalo ponuré přítmí.
Začátkem léta toho roku byly cely v Bastile přeplněny. Opakované jarní povstání pařížského lidu, potlačená před časem, nedala na své neblahé následky dlouho čekat. A soudci u královského dvora soudili rychle a přísně.
Ale v té jedné cele až na konci dlouhé podzemní chodby byl jen jeden vězeň a před jejími dveřmi ještě stále hlídal voják z vězeňské stráže s nabitou ručnicí. A to nebylo obvyklé. Ale uvnitř byl hlavní vůdce druhého pařížského povstání.
Jestliže snad kterýkoliv z královských úředníků, pracujících v Louvru zaslechl jméno Pierre-Louis Carnot, zatajil se mu dech.
Ještě před krátkou dobou to byl docela obyčejný, skoro bezvýznamný kovář v zapadlé pařížské ulici Rue de Saint Paul. Ale jen skoro náhodou, při likvidaci prvního povstání, byl zbloudilou královskou kulkou těžce zraněn jeho bratr Armand, známý a vyhlášený klenotník, který pracoval i pro dvůr krále Ludvíka. Žil jen pro svou práci a o politickou situaci se vůbec nezajímal. Z těžkých zranění se už neprobral k vědomí a třetí den v domě svého bratra zemřel.
Tehdy, nad tělem svého mrtvého bratra odpřisáhl Pierre pomstu a vyměnil perlík a kovadlinu za těžkou mušketu a dvě pistole. Protože měl mnoho známých mezi prostým pařížským lidem a byl i obratný řečník, začaly se pomalu kolem něj shromažďovat davy těch nejchudších.
Do přípravy povstání se ale zapojil jen jediný z vládních úředníků. Pan Jean de Grimaud byl starým přítelem jejich rodiny, protože pocházel z Bretaně, stejně jako otec Carnot. Nikdo přesně nevěděl, jakou funkci vlastně zastával v královském paláci. On sám o své práci nikdy nehovořil, ale chodil vždy vybraně oblečen a jeho váček se zlatými louisdory se zdál bezedným.
Druhé povstání v noci na dvaadvacátý květen skončilo stejně neslavně jako před dvěma měsíci. Královské vojsko bylo až příliš dobře připraveno zvládnout nedostatečně vyzbrojený a živelně vedený lid.
Revoluce se nedožila ani dopoledních hodin a odpoledne už byl v pařížských ulicích až nepřirozený klid. O to větší ruch pak byl v podzemí Bastily.
Panu de Grimaud se podařilo s velkým štěstím a pomocí lsti uprchnout, skryl se v komnatách Louvru a jako vysoký vládní úředník nebyl z účasti na povstání vůbec podezříván…
Byl podzimní večer. Ztichlou podzemní chodbou Bastily se rozlehly kroky. Vpředu strážný se zapálenou pochodní a za ním Jean de Grimaud, oblečený v dlouhé tmavohnědé peleríně.
Strážný otevřel velkým železným klíčem bytelné okované dveře. Zavrzaly. Oba vešli dovnitř. Z kamenné lavice povstala dlouhá, hubená postava. Jen stín někdejšího kováře Carnota z Rue de Saint Paul.
„ Nechám vám tu světlo,“zasadil hlídač pochodeň do spáry mezi kameny.
„ Nezlobte se, ale budu vás tu muset zamknout, je to předpis, pane. Ale budu hned za dveřmi. Když budete něco chtít, dvakrát zabouchejte.“
Uklonil se a za okamžik zarachotil v zámku klíč.
Mihotavé světlo pochodně vytvářelo na tvářích obou mužů nepřirozené stíny.
„ Jen seď, Pierre, bude to tak lepší,“ domlouval mu pan de Grimaud. Poslechl.
„ A teď dávej pozor. Byl jsem s tvou žádostí o milost až u krále. Jen on by ti zmohl udělit. Včera večer mělo být všechno vyřízeno. Jenže…“
„ Co se stalo?“ pozvedl se vězeň na loktech a v jeho očích zasvítil podivný záblesk.
„ Král zemřel.“
„ Kdy?“
„ Včera ráno.“
„ Ale i tak se přece musela sejít královská rada a posoudit znovu verdikt soudu a moji žádost.“
„ Královská rada se sešla včera odpoledne,“ odpověděl pan de Grimaud s očima upřenýma k zemi.
„ A?“
„Potvrdila původní rozsudek.“
„ A kdy tedy?“
„ Zítra ráno…“ Ztichli. Vězeň vstal a došel až pod okno. Podíval se ven na temnící se nebe. Přimhouřil oči a otočil se. Pan de Grimaud, sedící na kamenné lavici, vstal.
„ Nezlob se na mne, Pierre. Ale udělal jsem pro tebe všechno, co se dalo.“
„ Věřím vám, pane. Tolikrát jste mi pomohl.“ Posadil se zpět. „ Dobrá, tedy zemřu. Jen lituji toho, že už nikdo nebude pokračovat v mém počatém díle, jak i já jednal v odkazu mého bratra Armanda.“
„ A já si myslím, že v této věci můžeš být klidný, protože nespokojených lidí se vždy najde dost a mezi nimi i ti, kteří pro dobrou věc i něco udělají.“
Pierre Carnot zvedl hlavu a oba muži si pevně stiskli ruce.
„ Děkuji vám za všechno, co jste pro naši rodinu udělal. Uvidíme se ještě do zítřejšího rána?“
„ Opravdu netuším, možná,“ poklepal mu na rameno.
„ Nezlob se, Pierre. Musím se vrátit zpátky do Versailles. Po králově smrti je tam trochu zmatek…“
Ještě jednou si podali ruce. Pak se pan de Grimaud znovu zahalil do své peleríny a dvakrát udeřil pěstí na okované dveře. Strážný, postávající v chodbě vzal pochodeň s sebou a cela se ponořila do hlubokého přítmí.
Hlídač pečlivě zamykal. Pan de Grimaud ho pozoroval v hlubokém zamyšlení. Až teď si uvědomil, že ten muž uvnitř opravdu musí zemřít a že to je z části i jeho vina. A na okamžik byl pevně rozhodnut vzdát se své funkce u dvora…
Čekal na něho v kanceláři velitele Bastilly. Byl vysoký, štíhlý a oděný v černém sametovém oděvu.
„ Řekl jsi mu to?“
„ Ano, ví vše. Jen jméno mistra popravčího ne…“
„ Tak on neví, kdo se zblízka seznámí s jeho šíjí?“ přerušil ho a zasmál se podivným, nepříjemným smíchem.
„ Už mu to bude stejně lhostejné. Bude mít výsadu, že jej bude stínat nejlepší pařížský kat. Sám král si ho oblíbil. Škoda Ludvíka. Musel tak náhle zemřít…“
„ Musel?“
„ Ano, musel. Už překážel. Víc jich tu ještě překáží. Čím méně podobných lidí jako je Pierre Carnot, tím líp. Pojď, musíme jít.“
Oba opustili kancelář a dole u hlavní brány nasedli do tmavého kočáru s královským znakem na dvířkách. A dole, v podzemí Bastilly hleděl vězeň Carnot na tmavý vlhký kamenný strop a v jeho otupělém mozku se už neobjevovala žádná myšlenka…
Bylo sedm hodin ráno, desátého října. Vnitřní nádvoří Bastilly bylo skoro prázdné. U poprav v té době nebývalo obecenstvo. Jen několik vojáků, strážní, kněz s křížkem v ruce a s biblí pod paží. Nakonec kat v tmavě rudé kápi.
Zvony na nedalekém kostele Svaté Marie sedmkrát odbily, když se otevřely dveře na okraji nádvoří.
Pierre Carnot musel na chvíli zavřít oči, oslněné jasem probouzejícího se podzimního dne.
Oba strážní jej přivedli do středu dvora na malý dřevěný podstavec. Byl tak zesláblý, že se jen stěží držel na nohou.
Přichází velitel Bastilly a hlasem, podivně se rozléhajícím v uzavřeném prostoru čte znovu rozsudek smrti za podněcování a vedení vzpoury proti králi.
Pak předstupuje kněz. Pierre líbá křížek a muž v ornátu čte monotónním hlasem z bible.
Pierre ještě naposledy obrací tvář k modrému nebi. Kněz dočetl a zaduněl buben.
„ Odsouzený Pierre Carnote, můžete vyslovit své poslední přání, které bude poddle možností respektováno,“ přeříkává kat v kápi obvyklou formuli.
Zavrtěl hlavou.
„Tedy poklekněte.“ Poslechl. Ale v té chvíli už jeho téměř zastavený mozek naposledy zareagoval. Ten pečetní prsten na katově levé ruce mu byl jaksi podivně povědomý. Ale odkud?
„ Počkejte chvíli,“ unaveně otočil hlavu. „ Mám přece jen jednu žádost.“
„ Nuže?“
„ Chtěl bych vidět vaši tvář.“
„ Víš přece, že trestající kat nikdy nesnímá svoji kápi. Nikdy. Ale pokud je to tvé poslední přání, budiž.“
Kat si jediným pohybem strhl z hlavy kápi. A Pierrovy vytřeštěné oči hleděly do tváře Jena de Grimaud.
„Ano, jsem to já, vykonávám funkci královského popravce. Ale nyní…“ Nasadil si kápi zpět.
Poslední Pierrova myšlenka. Zrada jeho jediného přítele. To kvůli němu muselo dobře připravené povstání ztroskotat…
Pak zaslechl podivný vysoký svist. A pak už vůbec nic.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • LucieLucie Komentářů: 421
    S touhle povídkou mám trošku problém. Určitě bych minimálně dala jiný název. Je předem zcela jasné finále, což mě vždycky úplně rozhodí. Hezky navozená atmosféra, nicméně vůbec nechápu vztah těch dvou...
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Pravda, název je příliš okatý a změním. Dobrý postřeh.
    A vztah těch dvou jsem musel taky nějak dát dohromady. Takže tahle věta...

    Do přípravy povstání se ale zapojil jen jediný z vládních úředníků. Pan Jean de Grimaud byl starým přítelem jejich rodiny, protože pocházel z Bretaně, stejně jako otec Carnot.

    ... ta to trochu vysvětluje. Ale nechávám něco taky na fantazii čtenářstva... :-D
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.