O Ludvíkovi

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
upraveno 19. duben 2013 v Povídky
Tak a pro velký úspech jsem ještě jednou zalovil v archivu, tentokrát je to něco trochu vážnějšího, psaného v jiném skorovánočním rozpoložení. Ale když už jsem tu četl příspěvek o skřítcích, napadlo mne, že i já něco podobného mám. Takže něco na víkend.

O LUDVÍKOVI

Telefon mi na stole zazvonil, právě když jsem se konečně zahloubal do rukopisu docela cizího neznámého člověka, který se v průvodním dopisu sám označil jako nový Artur Halley. Jeho román měl skoro osm set rukopisných stran, psaných na podivném psacím stroji, který nejen že nedržel řádkovou linku, ale vytrvale nahrazoval dlouhé měkké í kroužkovaným ů. To v celku vyhlíželo značně surrealisticky, když v jeho dopisu byla věta „ nabůzům vám k posouzenů knůžku…“
Hned, jak jsem přečetl první stranu, poznal jsem, že nelhal. Byl nejen následovníkem pana Haileyho, ale bylo vidět, že jej i poctivě četl. Už hned zpočátku jsem poznal pár vět z Konečné diagnózy. Můj lektorský posudek se pak už jevil docela jasný, dál už jsem četl jen tak ze zájmu, jak se asi chudáku grafomanovi dařilo dílo. Chudák pan Halley, asi musel v té své Americe hodně škytat.
Docela mne překvapilo, že mi sem někdo telefonoval. Do mého nevzhledného podkrovního kutlochu v šestém patře nakladatelství snad zavedli telefon omylem, když jim přebývalo pár metrů drátu. Veškerý styk s okolním děním a přísun nových várek rukopisů mi zajišťuje redakční poslíček a dlouholetá dobrá víla nakladatelství, paní Boženka. Sem nahoru se lidem moc nechce, a když chci někomu něco já, radši si tam dojdu osobně.
Zvednul jsem uprášené sluchátko a ohlásil se univerzálně.
„ Haló.“
Ozval se hlas, který znám moc dobře a i když byl pořádně zkreslený, poznal jsem ho okamžitě a trochu mi to zhoršilo moji mírně dobrou náladu-
„ Prosím pana Bernarda.“
„ Ano, to jsem já.“
Bylo zřetelně slyšet, jak se má žena na druhém konci drátu zhluboka nadechla.
„ Podívej, musíš uznat, že to už nemá cenu. Musíme si od sebe nějak odpočinout. Všechno jsem si už sbalila, klíč máš ve schránce. Po novém roce se ti ozvu.“ Klap.
Nedala mi ani šanci se ozvat. Pomalu jsem položil telefon a bylo mi, jako kdyby mi vytáhli šňůru ze zásuvky. Venku začalo chumelit. Konečně. Vypadalo to, že letošní Štědrý večer se zařadí mezi ty tradičně bezsněhové, s teplotou okolo deseti stupňů nad nulou.
Díval jsem se z malého okénka v šikmé střeše a začal si pomalu bilancovat. Na pomyslnou levou stranu to dobré, vpravo špatné. Od těch nadoblačných výšin až po dnešní tvrdý dopad s děravými křídly.
Byt mi zůstal. Nakonec, strávil jsem na jeho zrození tvrdých čtyřistapadesát hodin a naučil se lecjakému fortelu. Takže už vím, jak zazdít zárubeň, nebo namíchat tu správnou maltu.
Už to bylo víc jak tři roky, kdy jsem do něj svou ženu přivedl a zdálo se mi to jako pořádný zlom v mém životě. Byl to úplně nový pocit, pocit, že konečně něco začíná.
Ty roky byly jako na houpačce. Nejdřív veliká láska, pak zase kruté hádky kvůli banalitám. Tam šmouha na sklenici ze souboru k vystavování, příště zase dohady o tom, kdo měl koupit chleba. A potom zas spousty citu.
Právě dnes, přesně dvacátého třetího prosince, se naše imaginární kyvadlo dostalo do té maximální záporné fáze.
Na Štědrý den ráno už napadalo nejmíň dvacet centimetrů sněhu. Od včerejška si mi všechno zdálo jaksi neskutečné, jako kdyby se to událo někomu cizímu a on mi o tom vypravoval.
Má žena odešla originálním způsobem, přesně jako ve filmech, které jsem z duše nenáviděl. Klíč byl opravdu ve schránce, dokonce i s přívěskem, malou opicí pro štěstí. Byt byl uklizen tak perfektně, že přivézt tam pacienta, mohlo se hned začít operovat. Zmizel dokonce i vánoční stromek z balkonu a kapr z vany. Nábytek mi zůstal, zato se mé ženě podařil fantastický kousek, při kterém znovu osvědčila svoji fenomenální paměť. Procházel jsem bytem a pomalu ji začal podezřívat z toho, že asi každý předmět, který jsme si kdy koupili společně, musela předem otaxovat, kdo na něj přispěl větší částkou a pak podle stejného klíče musela při svém stěhování určovat, co si vezme a co mi tady nechá. V každém případě to vypadalo jasně a pomalu jsem přestal věřit telefonátu „někdy po novém roce“. Ba ne, tohle byl konec, definitivní konec.
Byl to pocit doslova blbý. Podvečer Štědrého dne mne zastihnul u bylinkového čaje, krajíce chleba a konzervy s olejovkami. Kde vzít náladu na nějakou štědrovečerní večeři, a ty olejovky, ty byly jen proto, že jsem chtěl trochu dodržet tradici, aby na stole byla nějaká ryba.
V televizi se mne snažila už podvacáté zaujmout Nastěnka s Ivánkem. Vzdal jsem to. Bylo asi sedm, když jsem zamykal domovní dveře.
Sníh padal už jen tak zlehka a mráz trochu povolil. Bylo to skvělé. Na ulicích nebyla ani noha a auto mne minulo jen jedno jediné. Vyklubalo se z něj služební vozidlo městské policie. Asi všichni padouchové slavili Štědrý večer, tak měl řidič čas na to, popřát mi šťastné a veselé. U mne to bylo všelijaké, ale jemu se povedl dobrý vtip. Ale budiž.
Do parku to pomalou chůzí trvalo přesně dvacet minut. Kousek odtud jsme kdysi bydleli, to když ještě žili mí rodiče a kdy moje sestra ještě bývala fajn holka. Tohle tady okolo i s parkem bylo naše teritorium a termín „ kluci z Bendlovky“ byl pojem i u okolních klukovských part. Tady jsme kdysi dávno chodili hrát fotbal, sáňkovat a stavět sněhové bunkry a později i chodit na první schůzky se spolužačkami. Já s Růženkou a Bohouš s Ivankou, všichni společně a každý jsme měli pro sebe jednu polovinu kmenu obrovské lípy, pěkně uprostřed. A ještě nedávno jsem tu byl s mou ženou. I když teď už mi to připadalo strašně dávno.
Lavičky z parku už dávno odnesli zřízenci nebo bezdomovci a přes zimu tam zbyla jen jedna jediná, která byla betonová a pevně zapuštěná v zemi. Byl na ní neporušený nános sněhu. Trochu jsem si ji očistil a posadil se. Byla to stejně romantika, vrátily se mi vzpomínky na léta dávno zmizelá, kdy jsem se svým dědečkem chodíval do kostela na Půlnoční a při návratu jsme se v tomhle parku vždycky zastavili a můj děda na obvodovou zídku drobil vánočku pro ptáky. Tenkrát to vypadalo úplně stejně jako dnes, taky ticho a velebný klid.
Přestalo chumelit.
Ze stromu nade mnou se na mne snesl jemný sněhový poprašek. Asi nějaká veverka, řekl jsem si. Alespoň tady nebudu tak zoufale sám. Podíval jsem se nahoru a obličej mi ztuhnul.
Na větvi nade mnou seděl pidimuž. Vypadal přesně tak, jako trpaslíci na obrázku v jedné pohádkové knížce, kterou jsem dostal za vysvědčení v první třídě.
Mohl měřit tak asi čtyřicet centimetrů, byl oblečen v zeleném kabátku a tmavomodrých kalhotách. Měl bílé, uhlazené vousy až po pás a na hlavě vysokou špičatou bílou čepici. V jedné ruce držel dlouhou zahnutou hůlku a v druhé malinký stříbrný zvoneček. Seděl asi dva metry nade mnou, komíhal nohama v červených holínkách a docela mírumilovně se na mne culil.
„ Copak na mne tak zíráš, Ivane,“ řekl a pobaveně se zasmál. „ To jsi fakt ještě neviděl trpaslíka?“
„ Tak, ve skutečnosti ještě ne,“ vrátil se mi hlas a ani mne nenapadlo, odkud se tady objevil a jak to, že mne zná.
„ Já se jmenuji Ludvík a nosím lidem štěstí,“ liboval si pidimužík na větvi nade mnou.
„ Tak to s v mém případě moc nenadřeš.“ Připadlo mi poněkud nepatřičné mu vykat. Vzal to v klidu a pokrčil rameny.
„ To víš, je nás málo a lidí, co potřebují v životě štěstí, je nějak čím dál tím víc… A já už taky nejsem nejmladší.“
„ A jak ses tady vůbec objevil?“ zeptal jsem se ho a pro jistotu se rozhlédnul okolo. Nebylo to zrovna pravděpodobné, ale kdyby sem náhodou někdo zabloudil a uviděl mne, jak si tady diskutuji s trpaslíkem, asi bych měl místo na psychiatrické klinice definitivní.
„Neboj, široko daleko není vůbec nikdo a vůbec, stejně mne vidí jen ten, koho si určím já. Už tě hledám skoro hodinu. Doma nejsi, v práci nejsi. Já mám tenhle revír na starosti a chci, aby aspoň na Štědrý den byli všichni mí klienti šťastní. Jen asi tři mi to kazíte… Tak jsem musel vyrazit, abych to dal do pořádku. Já chci mít taky klidné vánoce a pár lidí bych měl v mínusu.“ Usmál se na mne z fousů.
„ Co ty tak můžeš o mně vědět a co můžeš udělat…“ začal jsem. Netrpělivě zamával hůlkou.
„ Podívej, já nemám čas tady s tebou o tom diskutovat. Už chci taky domů, nějak mne to dnes zmáhá. Nosit na Štědrý den je pořádná dřina, to bys nevěřil. A o tobě, o tobě vím všechno, možná víc, než ty sám. Mám to všechno v počítači.“ Takže dostatečně moderní a pokrokový trpaslík, žádné čarodějné knihy a křišťálové koule.
„ Tedy, Ludvíku, odkud…“ Přerušil mne a ukázal prstíkem k černému nebi, kde se začaly objevovat první hvězdy.
„ Pravidelně dostáváme seshora nová aktuální data. A vůbec, necháme toho, já mám ještě fofr.“ Zacinkal tím malým stříbrným zvonečkem. Pak zamával hůlkou a já zíral na prázdnou větev, kde zůstalo jen malinké vysezené místečko.
Tak, tohle bylo na mne přece jen trochu moc, a že už jsem zažil ledacos. Trpaslík, co se jmenuje Ludvík, sedí v parku na větvi a nosí lidem štěstí. Tak nevím.
Sníh za mnou tiše zakřupal. Že by další pidimuž, eventuálně sedmihlavý drak nebo zapomenutý čert Trepifajksl? V tom dnešním podivuhodném večeru by bylo možné všechno. Otočil jsem se.
Ta dívka byla sice trochu menší, ale jinak úplně normální a nepohádková. Měla na sobě červenou bundu, kulicha, mrazem zrůžovělé tváře a vypadala docela sympaticky.
„ Jej, nezlobíte se, že jsem za vámi přišla? Viděla jsem vás tamhle z okna. Víte, dnes nemám vůbec štěstí… Ráno se se mnou rozešel můj kluk, necelý měsíc před svatbou. A mně se najednou tenhle večer vážně nechce být sama…“ Po tváři jí sklouzla slza.
A tak jsme šli spolu, sami dva těmi opuštěnými zapadanými ulicemi a bylo nám společně docela fajn. A tak to je až dodneška.
Asi se mi to jen zdálo, ale pořád mám pocit, že jsem tenkrát z toho liduprázdného parku slyšel takové docela jemné zacinkání, přesně, jako když zazvoníte úplně malým stříbrným zvonečkem…


Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 211
    Páni!
    Krásný!
    Co ty tady, mezi námi amatéry, hledáš? :-)
    Naprosto profesionální příběh.
    Moc pěkný, fakt. Knížku s tvými příběhy bych si koupila okamžitě a četla si jí vždycky, když na mě přijde splín a hned by bylo zase fajn.
    Ten tvůj archiv teda musí být něco!
    The world needs more cowboys.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Jejda, moc děkuju!
    To víš, mně je mezi amatéry líp než třeba s Vieweghem... :-D Ne vážně, fakt jsem jen příležitostný amatér píšící do šuplíku. Ale baví mne to, dobře se u toho dá odreagovat, nakonec, to známe všichni. A díky tomu, že jsem od dětství hodně četl, mám trochu fantazii.
    Možná někdy zase zalovím v tom, co jsem kdy vytvořil. Tahle povídka třeba není úplně vymyšlená...
    Tak a dobří lidé, hurá do další tvorby! :-D
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Jerry, já už vážně nevím jak tě pochválit. Je to báječný počtení, má to takový zvláštní kouzlo a i když je trochu vážnější než ty ostatní, vůbec jí to neubírá, naopak. :-D

    A brzdi, píšeš rychleji, než já stačím vymýšlet pochvaly :-D
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Jé já nechci chválit, jen se trochu ukázat, co jsem kdy vymyslel... :-) A tohle je taky vytažené z hloubi HDD, to se tak někdy povede.
    Ještě se podívám, mám jeden malý horrorek, zase psané spíš z legrace a na objednávku společnosti a pak už jen budu chválit ty ostatní, abych neunavoval svými výmysly... :-)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • SeinsoSeinso Komentářů: 16
    Nádhera, předčilo všechna očekávání :) Je to krátký a zároveň je tam tolik textu kolik tomu sedí. Snažím se sebevíc vymyslet jakoukoliv výtku, ale nic mě nenapadá :) Myslím si že by sis mohl troufnout víc než jen na psaní do šuplíku. Skvěle volíš slova, takže není krásný jen celek, ale i jednotlivé odstavce a věty. Piš dál, protože máš talent. Těším se na další :)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Páni, děkuju, až se u klávesnice červenám... :-)
    Já už jsem toho napsal, ale pořád je lepší, psát si jen ze záliby a amatérsky, protože jakmile se záliba stane obživou, už to není ono.

    Opravdu děkuji, to potěší a dodá chuti a inspirace...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.