Jenom blázni a kon? pracují

LucieLucie Komentářů: 399
upraveno 15. duben 2013 v Povídkář
Na téma z povídkáře

Co kdyby vaše nová postava byla:
Paranoidní zloděj
Co kdyby se příběh odehrával na tomto místě:
Horské středisko
Co kdyby vaše vyprávění pojednávalo o:
Jenom blázni a koně pracují.
Co kdyby váš text začínal větou:
Otoč(te) se!

„Otoč se! Je tam!“ zakřičel mu hlas v hlavě.
Zprudka trhl hlavou přes pravé rameno, směrem ke dveřím rozsáhlé hotelové restaurace.
„Cos čekal?“ ozval se v hlavě tiše druhý hlas, pochybovačný, s lehkou ironií. „Snad sis nemyslel, že ho tam zahlédneš, co? Máš věřit svýmu cvokařovi... tak je to.“
Chvíli si myslel, že se mu rozskočí hlava. Nikoho u dveří nezahlédl. Nikdy nikoho nezahlédl, vždycky to bylo o fous. Jen skleněné lítačky s sebou ještě jednou krátce komíhly dovnitř a ven a pak se zastavily ve své obvyklé stoické poloze. Moc dobře věděl, kdo ho takhle trápí, netušil však, co po něm chce.
„Tady jseš, Bobe, paráda, pojď, sedneme si támhle do rohu.“ Zaburácelo mu za druhým ramenem. Jeho bodrý společník mu byl jindy příjemný, teď na něho ale Bob neměl náladu.
„Jo, dobrá“ a „Sakra,“ ujelo mu tiše, jak zjistil, že hlavu sotva vrátí do své původní polohy, ale doleva – ke svému příteli s ní nehne ani o píď. Cestou ke stolku svou drobnou ručkou zkoušel domluvit krční páteři, ale ta nereagovala. „Sakra, sakra...“
„Co je s tebou, děje se zase něco?“
Chtěl zavrtět hlavou „ Sakra.“ nešlo to, ucedil tedy: „ Nic, zase jen ten zatracenej krk..“
„No, jo, hele, tak to jo, to bude dobrý... Bobe, tady jsem ti to chtěl ukázat, rozumíš? Tady, hele, tady jsem si to tehdá uvědomil. Ale ty už to celý znáš... Ano, dáme si každý pivo a gulášek, co říkáš, Bobe?... No to je jedno... poslouchej.... “ mluvil a mluvil. Slova mu tekla přes rudé rty, široké oči zářily, tělo se po dlouhé době, kterou bylo nucené trávit v určitém napětí, uvolnilo. Drobnému muži v tu chvíli připomněl zlatou sošku nějakého východního boha. Kde to jen bylo? Čím víc se snažil rozpomenout, tím víc mu hlavou začaly běhat zmatené myšlenky, až se soška boha ještě naposledy rozchechtala a splynula se spokojeným obrazem jeho upovídaného kamaráda. Bob jeho příběh znal. Znal ho tak důkladně, jak jen si lze představit, protože Joza rád vypravoval. Znal ho vlastně lépe, než svůj vlastní příběh.
„No, a tak si říkám „Pracujou jen blázni a koně“ , že jo, a řeknu ti, Bobe, já o tom něco už přeci musím vědět, co já se s koněma zrovna tady z hory natahal klád. Peníze jsou všude okolo, všichni je mají, stačí si je jen vzít.“
Bob už věděl, že může jen souhlasně kývnout. A to mu hlava dovolila. Výborný gulášek na chvíli Jozu umlčel. Nakonec Bobovi zase v přítomnosti kamaráda bylo dobře.
Potkali se spolu asi před rokem, bylo to poblíž - ve Špindlu, taky v zimě. Bob tu hledal nějakou sezonní práci, hotely a chaty měli narváno, občas někomu vypadla síla v kuchyni, občas obsluha u lanovky. Byl šikovný, hbitý, vyučený číšník. Většinou neměl problém se chytnout. A tady narazil na bodrého Jozu. Joza byl zloděj, i když takhle – ošklivě by to o sobě sotva prohlásil. Ostatně představit si Jozu jako zloděje činilo většině lidí problém a zřejmě v tom byl také celý jeho úspěch. Když ale Joza jednoho dne spatřil v restauraci Boba, jak hbitě roznáší jídlo a pivo, jak sotva pozorovaně upraví ubrus, smete smítko, téměř bez povšimnutí zamaskuje ukápnutou omáčku a rozlitý nápoj, a hlavně jak hbitými prsty kasíroval peníze, pozval ho po skončení směny na skleničku. Nakonec slovo dalo slovo, a z těch dvou se stali parťáci.
Bob své zkušenosti měl taky. Bylo to „genama po světskejch“, jak se nad ním rozčilovala v dětství jeho matka, když ho občas přivedli domů policajti. Nevlastní matka. Vlastní rodinu si pamatoval jen matně. I většinu vzpomínek z dětství ve své náhradní rodině zahrabal raději někam na dno své mysli a neměl v úmyslu se k nim už nikdy vracet. Bohužel ho ale nakonec donutily okolnosti. Po nějaké době, co se protloukali světem společně s Jozou, začal mít pocit, že ho někdo pozoruje. Byl to starší muž, chodil s holí, pronikavé oči mu ještě zvětšovaly dioptrické brýle. Byl to jeden z prvních, na kterého použili úspěšně několik z četných Jozových fíglů. Pána ani nenapadlo je podezírat z nějaké nekalosti, ale Bob měl pocit, jakoby se za ním pán tak nějak smutně podíval, když se od něj s Jozou s menším obnosem vzdalovali. Musel na něj pak myslet. A pak se mu zdálo, že ho pán se svou holí a svýma velkýma očima pronásleduje. A čím dál tím častěji. Kvůli němu si dnes zablokoval svůj krk. Když na to vzpomínal, zkoušel s ním znovu zakroutit. Sakra. Nešlo to. Vezme si léky a zítra to bude lepší, uklidňoval se. Léky na krk pomáhaly, léky, které mu naordinoval psychiatr, ty pomáhat přestaly. Psychiatr nutil ale Boba mluvit. Vyprávět. Bez toho mu odmítal psát léky. Nejprve si Bob vymýšlel, kroutil se, o současnosti mluvit nemohl a vzpomínat nechtěl. Ale jak se čím dál tím víc zamotával do vlastních lží, přišlo mu jednodušší poctivě lovit vzpomínky, přesně tak, jak si jeho psychiatr přál.
Třeba tu, kdy na něho matka řvala : „ Jsi blázen“ a honila ho s koštětem po domku, než utekl se psem do polí. „Jsem blázen, doktore?“ ptal se včera psychiatra. Psychiatr mluvil něco o počínající paranoidní schizofrenii. Moc mu nerozuměl. Ptal se znova „Jsem blázen, doktore?“
„Bobe, tak si říkám furt, co s tebou dneska je? Dneska máme klídek, hele, rozumíš? Tohle místo je pro nás tabu, tak se uvolni, chlape.“
„Jozo, já nad tím musím pořád přemejšlet. Víš, jak říkáš to svoje o těch koních a blázenech.“
Bob nemohl vypustit tu větu z úst. Mozek mu pracoval na plné obrátky. Skládaly se mu do sebe jak obrázky dávno minulé tak hlavně ty z poslední doby. Nevlastní matka. Pán s holí. Cvokař. Zlatá usměvavá soška boha.
„Jasně, myslíš to, že jen blázni a koně pracují, to víš že jo, svatá pravda. Moje pravda, Bobe.“
„Jozo, víš, jak jsem byl včera zase u toho cvokaře, je mi to líto, budu muset jít zase svou cestou,“ Bob úplně ztišil hlas a měl pocit, že svou poslední větu říká zase zlatému bůžkovi, a ne svému dobráckému kamarádovi „Já jsem blázen. Jsem blázen - a tak, víš, jak to říkáš... já budu muset zase začít normálně pracovat.“

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Páááni...fakt sem se nasmál! Luci, ty nikdy nezklameš! :-D

    A ta závěrečná věta? Ta mě dostala. Ani si nedovolím kritizovat, nemůžu najít nic, co by mi vadilo. Doufám, že v dohledné době bude nášup.

    Neplánuješ vydat nějakou sbírku povídek? Na obdobné téma? Něco mi říká, že by to byl kasovní trhák. :-D
  • BaraBBaraB Komentářů: 18
    Skvělý. Sohlasím s Mikem :-) Taky neshledávám žádnou chybičku!
    Povídku jsem "slupla" jak malou jednohubku mezi krocením dětí, na které evidentně přišlo jaro :-) A brala bych taky nějakou sbírku podobných "jednohubek" :-)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.