Dokážete napsat ?eskou pohádku z Bor?v?í u pot??ka, s nádechem fantasy a barem v Karibiku?

upraveno 14. březen 2013 v Povídky
Vážení čtenáři,
pár let si pro radost píšu do šuplíku krátké příběhy a většinou je nedávám nikomu číst. Jednoho dne jsem se vsadil s pár kamarády, že dokážu napsat zajímavý příběh podle každého zadání, které dokáží vymyslet. Z mého příběhu byli skutečně nadšení, ale věřte podlézavým kamarádům. Budu velice rád, pokud věnujete čas mému příběhu a dáte mi radu, zda si své výtvory mám i nadále nechávat jen pro sebe nebo se o ně příležitostně mohu s někým podělit.

Zadání - žánr: česká pohádka s nádechem fantasy, místo: Borůvčí u potůčka, hlavní postava: Všemoh Veliký, objekt touhy hlavního hrdiny: fantastický bar v Karibiku
(strašlivým zadáním se nenechte odradit, dejte mi prosím šanci! :-))



O kouzelném dědečkovi


I.

Po mracích už nebylo ani památky, ale jemná vůně krátkého letního deštíku stále nepřestávala lehce šimrat v nose. Poslední unaveně červené sluneční paprsky se líně povalovaly na hladině Vltavy. Stříbrný šíp inženýrů Airbusu zvučně duněl čerstvým vzduchem a mimoděk vytvářel blyštící-se zátiší s vycházejícím, studeně bledým Měsícem. Mnohojazyčné štěbetání turistů opět splývalo v jednotný šum a pouliční umělci byli zpět na svých místech. Amatérští jazzoví mistři vytvářeli stylově tepavou atmosféru pomalu přicházejícího večera.

Arael se vznášel kousek nad hlavou svatého Františka. Jeho socha s ním teď vzhlížela z Karlova mostu přes rudé střechy Malé strany směrem k Pražskému hradu. Na první pohled by nebylo ani poznat, že jeho nehmotné tělo se sochou vůbec není v kontaktu, ale neexistoval nikdo, kdo by tuto skutečnost mohl spatřit.

Přestože Safrin už měla zpoždění, vyčkávající Bytost to neznepokojovalo. Pokud došlo ke zdržení, jistě je k tomu dobrý důvod. Teď již není třeba vyvíjet žádnou další činnost. Arael si v tichosti vychutnával pohled na desítky střech historických domů korunovaných hradem a výsostnou katedrálou. Nikdy příliš nerozuměl touze lidí vystavovat honosná sídla a pořádat vznešené obřady k tomu, aby se mohli sblížit s Bohem. Bylo to naprosto irelevantní.

Většina lidí má neustále pravdu přímo před očima. Denně hledí do zrcadla, líčí se a upravují. Ale jejich odraz přeci není reálný, přestože přesně zobrazuje svůj protějšek. Pokud není reálný obraz, který je totožný se skutečností, jak potom může být reálná sama osoba či prostor před zrcadlem? Je to tak zřejmé a přesto to lidé přehlížejí. Raději hledají Božství v okolním světě a budovách z kamene, než aby nejprve obrátili pozornost do svého nitra.

Arael příliš nerozuměl lidskému přístupu. Uvědomoval si však, že lidská rasa existuje jen několik stovek tisíc let. Je na příliš nízkém stupni vývoje, a proto je pro ni tento přístup k realitě zcela adekvátní. Ve vesmírném rozsahu probíhají procesy miliardy let. S vývojem života je to stejné a lidé vlastně skoro ani nezačali.
Tak jako tak měl Arael Prahu nejraději ze všech měst na Zemi. Právě tento pohled ho uchvátil, jakoby žil svůj vlastní život. Panoramatický svět lidských dovedností a krásy, ve kterém je vše zdánlivě dokonalé.

Safrin se z ničeho nic objevila těsně vedle již přítomné Bytosti. Započetí konverzace bez pozdravu nikoho nemohlo urazit.
„Považuješ za správné, že je dávají obyčejným lidem?“ zeptala se Safrin aniž by cokoliv vyslovila.
„Kouzelné věci mohou dát lidem nahlédnout pod roušku tajemství jejich světa,“ mínil Arael. „Pokud jiskřička potká střelný prach, způsobí výbuch. Poznání kouzelné věci může člověka naučit skutečnou pravdu a pomoct mu v realizaci smyslu jeho života. Je to prospěšné.“

Parník plný nadšených výletníků zrovna zahoukal a vyplul od nábřeží.

„Pokud ale jiskřička narazí na poleno, žádný výbuch nenastane,“ opáčila Safrin. „Zlé myšlenky a ego mají lidskou duši v zajetí. A kouzelná věc ve špatných rukou může člověka zničit.“ Rozhovor stále probíhal v naprosté tichosti.
„Vše se děje z důvodů, o kterých nemůže nikdo rozhodovat. Stane se, co se má stát.“
„Máš pravdu. Bylo mi potěšením opět se s tebou setkat, Araeli.“


?
II.

V našem světě žijí nejen kouzelné Bytosti, ale i kouzelní lidé. David Copperfield je skvělý showman, ale není to přesně ten typ člověka. Kouzelní lidé jsou obdařeni schopností vytvářet skutečná drobná kouzla, přesto jsou velmi nenápadní. Díky vždy přítomné lásce a radosti ze svého daru zlehka proplouvají životem a mohou pomoci každému, kdo o to stojí. Čas od času vkládají kouzelní lidé část svých vlastností do normálních předmětů, které pak mohou nacházet obyčejní lidé.

Pokud jste vlastníkem kouzelného předmětu, nezáleží moc na tom, co umí nebo jaký tvar má. Pokud budete naslouchat jeho síle a moudrosti, můžete si na něm vybudovat svou budoucnost.

***

U nás v Borůvčí u potůčka se člověk rodil a většinou také umíral. Příležitosti jakoby se místním obyvatelům prostě vyhýbaly. Tady na venkově vše běželo trochu pomaleji a většina z nás to tak měla ráda. Jen můj dědeček byl často nespokojený a možná i trochu nenasytný. Den, kdy našel svůj vlastní kouzelný předmět, mu změnil život.

Dědeček měl štěstí a nalezl kouzelný zapalovač, který nikdy neškrtl naprázdno. Plamínek ohně se radostně tetelil nad kovovou sukýnkou, kdykoliv o to byl požádán. Vždy napoprvé.

Po večerech se dědeček začal sázet s přáteli o libovolný počet škrtnutí zapalovačem a vysloužil si tak jejich obdiv i pár piv k dobru. Nedokázal to vysvětlit, ale od samého počátku cítil, že zapalovač ho prostě nemůže zradit. Nevyužít toho by byl hřích.

Déle než několik večerů se to v Borůvčí už nedalo vydržet, volání nových možností bylo moc silné. Když dědeček odjížděl z venkova navždy, rozloučil se jen s nejbližšími. Trochu toho nakonec litoval. Zdálo se mu, jakoby ho od cesty odrazovali, nepřáli mu vyhlídku na lepší a zajímavější život, závistivci.
¨
Velké město si však dědečka okamžitě zamilovalo. Nabízelo tolik práce pro něj i jeho pomocníka, který neuměl prohrát. Když utrácíte dost peněz, nikdo se neptá, odkud pocházejí. Turisté se chtějí sázet pořád. Čím víckrát měl dědeček škrtnout, tím větší vyžadoval i sázku. Peníze se jen sypaly a pověst už si na některých místech dědečka předcházela. Mohl škrtnout třeba stokrát za sebou a plamínek se vždy hned napoprvé vesele roztančil. Dědeček se stával bohatým a jeho chování bylo stále opovážlivější. Začínal pohrdat lidmi a pomalu, ale jistě se z něj stával špatný člověk.

***

Jednoho večera se vracel do svého bytu v centru města a v kapse ho opět hřál tučný výdělek. Potácel se ode zdi ke zdi, ale v tomto nočním čase se za to na něj nikdo zlobit nebude. Těch posledních pár skleniček možná mohl vynechat, ale když se tupci pořád sází, on bude pít. Námořnickou chůzí pokračoval ze strany na stranu ulicí vysokých domů. Trochu zamlženým pohledem si všiml, že na něj někdo čeká.

„Chceš soutěžit?“ zeptala se zvláštní postava, stojící u vchodu do jedné z úzkých uliček Starého města. Dědeček se tupě otočil a přesvědčil se tak, že vysoká osoba hovoří skutečně s ním.

Za dnešní večer už dědečkovi zapalovač vyhrál opět minimálně slušnou kocovinu. Přesto mu to nedalo.

„Vo co hrajeme?“ dostal ze sebe škytavě a přiškobrtal trošku blíž. Vyhublou tvář cizince prostupoval temný stín díky velkému klobouku, který dobře ladil s nevkusným zbytkem oděvu.
„Můžeš vyhrát svůj vlastní bar v Karibiku,“ odpověděla postava, jakoby to byla ta nejběžnější věc na světě. „Jen si to představ. Když tě omrzí popíjení na baru, bude na tebe čekat tvůj vlastní apartmán a pláž s tím nejjasnějším mořem a nejbělejším pískem na světě. Stačí třikrát škrtnout napoprvé zapalovačem, který máš v kapse!“
„Třikrát?“ dědeček se pousmál. Každý den příliv nových turistů, nových sázek. Krásné surfařky jako výhled z jeho pracoviště. Bude posílat do Borůvčí pohledy, aby všichni mohli vidět, jak se má skvěle. Možná si i změní jméno, bohatí lidé to přeci dělají. Jak by si jen mohl říkat? Už to má, bude se jmenovat Všemoh Veliký!
„A když to nedokážu?“ šeptl dědeček.
„Získám tvojí kouzelnou věc,“ odpověděla postava. Přestože měla stínem stále zahalený obličej, bylo vidět, že se vůbec neusmívá.

Dědečkův mozek chtěl říct ano, něco v něm však zažehlo plamínek nejistoty. Alkoholem otupené přemýšlení by zřejmě potřebovalo ještě o malinko delší chvilku. Jeho ústa však potvrdila sázku zcela automaticky a nebylo cesty zpět.
Když pomalu vytahoval zapalovač z kapsy, přepadl ho zvláštní pocit. Proč se najednou bojí, že to nedokáže? Pomalu si sundal rukavici, ale o cit v konečcích prstů ho stejně připravil kousavý noční chlad. Víčko stříbrné krabičky díky dědečkovým hbitým prstům odskočilo s typickým cvaknutím. Palec připraven na jemně zvrásněném kolečku.

Protočení kolečka, jiskra a syknutí provázku. Sladká předehra pro skotačivý plamínek, který ihned svědomitě začal narušovat noční chlad a temnotu mezi oběma muži.

Dědeček konečně získal zpět své sebevědomí. Jeho kouzelný zapalovač ho přeci nemůže zradit, vždy to cítil a nikdy před tím nezapochyboval. Jeho myšlenky se začaly ubírat jiným směrem. Teď si během pár dalších vteřin zajistí docela pěkné stáří. Konečně si to začínal uvědomovat a rozhodl se užít si každou vteřinu tohoto okamžiku. Stále hořícím zapalovačem si pomalu zapálil cigaretu a vítězoslavně se začal šklebit na hloupého cizince.

Zaklopení a okamžité odklopení víčka zapalovače připomnělo zvuk nabíjené zbraně. V tomto rozstřelu vyhraje jen jeden. Dědeček si ještě několikrát potáhl z cigarety, než ji zahodil a mohl se tak pustit do dalšího kola. Když zvedl oči od stále letícího nedopalku k tváři cizince, rozhodl se pro druhý pokus.

Škrtnutí.

Vysoká postava se stále neusmívala, ale její výraz se přeci jen změnil. V jejích očích se dalo najednou spatřit soucitné zklamání, možná i zármutek. Dědečka to tak vyděsilo, že se ještě chvilku nepodíval na svůj zapalovač. Když si to uvědomil a napravil svou chybu, nemohl uvěřit svým očím. Kousek bavlnky se skutečně jen tak povaloval ve své ohrádce.

Vysoká postava v legračním kabátu natáhla své dlouhé prsty směrem k zapalovači a vyjmula ho z vrásčitých prstů starce. Dědeček se v šoku nezmohl na odpor. Cizinec se beze slova otočil a přirozeně svižným tempem odkráčel tmavou ulicí. Jeho dlouhý kabát při chůzi působil dojmem, že se vznáší. To však nebylo důvodem toho, proč dědeček zůstal ještě tak dlouho stát na místě s vytřeštěnýma očima. Teď mu chvilku potrvá, než pochopí, co se vlastně stalo.

Možná kdyby o sázce víc přemýšlel. Možná kdyby nejednal tak nezodpovědně. Možná kdyby jen zkusil kouzelnou věc použít alespoň jednou správně. Možná kdyby tolik nepil. Možná kdyby si uvědomil, že na světě mohou být lidé s kouzelnými schopnostmi, kteří ho mohou o tajemný předmět připravit, pokud se k němu nebude chovat správně. Kdo ví, třeba by o něj tak snadno nepřišel.

Dědeček se za pár dní vrátit domů. Dobří lidé v Borůvčí ho vždy rádi přijmou zpět mezi sebe. Nejspíše se o jeho odchodu ani nezmíní a prostě na vše zapomenou. Nikdo v Borůvčí nechce jiným lidem ubližovat nebo upozorňovat na jejich chyby. Dědečkovi se valily slzy do očí a nebýt hluboké noci, možná by se za to zastyděl. Na zapalovač ani prohranou sázku si už ani nevzpomněl. Najednou si uvědomil, jak cenní jsou staří známí z rodné vísky a jak moc by mu chyběla jeho rodina. Jeho kouzelná rodina.


*****

„Kdo se ho asi ujme tentokrát?“ kdyby byl Arael hmotnou postavou, zřejmě by se na Safrin mohl lišácky pousmát.

Zapalovač stále čekal na svého nového majitele na jedné z kostek dláždění Karlova mostu a odrážel možná až moc nápadně měsíční paprsky.

Nedaleko se právě fotila rodinka se sochou toho vtipně vypadajícího vousatého pána svým turistickým fotoaparátem. Přesně ve chvíli, kdy se spustil proces zachycení snímku, se křídla Araela a Safrin rozevřela a na malinkou chvilku se téměř dotkla, než oba nedostižně zmizeli ze svého oblíbeného místa na hlavě svatého Františka. Zmatená fotografie si s tímto jevem neumí moc dobře poradit a bude ho interpretovat jako drobnou skvrnu, která by mohla nad sochou svatého klamat dojmem svatozáře.

Kouzelné věci se běžně dějí kolem nás, ale my si jich nevšímáme nebo jim nepřikládáme význam. Ani o svatozáři, kterou fotografie zachytila, se nikdo při vyprávění z dovolené bavit nebude. Nejkouzelnější jsou na fotce přeci tatínkovi obří růžové brýle z obchodu s upomínkovými předměty.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.