po ?ase op?t žhavím klávesnici

lulalula Komentářů: 99
upraveno 4. březen 2013 v Povídky
Zdraví všechny. Po dlouhé době jsem se rozhodla opět začít psát. Po roce a půl na mateřské dovolené mi to připadalo jako dobrý nápad, abych se nezbláznila z toho stereotypu – plíny, dudlíky, kašičky, pohádky, hračičky :). Tak vám přikládám jednu ze svých prvních povídek a budu moc potěšena vaším názorům a kritice. Ještě bych moc ráda sdělila informaci, že nejsem původem Češka. To jen pro vysvětlení mého hrůzného pravopisu :D.
Tak tady je - pracovní název má Láska až za hrob:
„Rozpovím vám příběh. Příběh o svých dětech. Na světě není nic, co by mě donutilo je opustit. Jsou splněním mých nejtajnějších snů. Jako dvě první vlašťovky, které oznamují, že přichází vytoužené jaro. Ty mé milované vlaštovičky se jmenují Tereza a Klára. Jsou to jednovaječné dvojčata a vajíčko, ze kterého se zrodili, nebylo moje,“ napsala první řádky svého deníku. Nikdy v životě si deník nepsala. Teď jí to však odporučili a ona tím nemohla nic ztratit.
Zadívala se na fotografii, kterou měla na stole. Byl na ní mladík se dvěma roztomilými holčičkami. Už si ani nevzpomínala, kdy tu fotografii pořídili. Jen věděla, že bylo léto a oni byli prvně u moře. Náhle se neubránila úsměvu, když ucítila, jak jí ten mladík z fotografie objímá ze zadu kolem ramen.
„Opravdu si myslíš, že to pomůže? Psát si deník?“ Zeptal se a políbil jí do vlasů. Milovala, když byl u ní, měla pocit, že všechno zlé se vyřeší a jí nic nebude trápit.
„Nemám tím co ztratit. Teď už ne,“ dodala smutně a něžně ho pohladila po ruce, která spočívala na jejím rameni. Mladík si přečet první odstavec na monitoru a usmál se.
„Hezký začátek,“ poznamenal. „ Pamatuješ si ještě ten náš? Jak jsme se prvně setkali?“ Zeptal se s úsměvem a nechal jí o samotě. Eliška se zadívala ven z okna. Pohled se jí zastřel, protože se jí vybavil den, kdy se prvně setkali.
Ten den byl zároveň i jejím prvním dnem na fakultě po dlouhé době. Vystudovala pedagogickou fakultu na Karlově Univerzitě a rozhodla se na ní zůstat a udělat si postgraduál ze speciální dětské pedagogiky a psychologie. Nebylo to proto, že její otec tam dělal děkana, i když si to mnozí mysleli. Moc ráda učila, nedělala to pro peníze, měla popři učení i vlastní praxi. Prostě jen ráda učila nové lidi něčemu novému.
Ten den právě začínal její první semestr jako nejmladší docentce na fakultě. Otec byl na ní pyšný, lidé si přirozeně pošeptávali, že titul má díky otci, ale jí na šeptandě nikdy nezáleželo. Žila si svůj život a na ostatní lidi se neohlížela. Bylo jí ukradeno, co si myslí a taky co říkají.
Šla zrovna na svoji první hodinu, kterou měla ve třetím ročníku, když v parku před fakultou spatřila dvě roztomilé dívenky. Hráli si s panenkami a široko daleko nebyl vidět nikdo, kdo by je hlídal. Nemohla si pomoct, přišla k nim a zeptala se: „Ahoj drobečkové, kde máte maminku?“
„My nevíme,“ odvětili sborově. Až tehdy zpozorovala, že jsou to dvojčata. Nebyli oblečené v těch samých šatech, jak to obvykle maminky dělávají, když mají dvojčata. Právě proto, ji chvíli trvalo postřehnout, že jsou naprosto stejné. Stejně dlouhé kaštanové vlásky, stejné rty i úsměv na nich. Eliška vždy obdivovala, jak se dva lidi mohou tak podobat.
„Vy jste se ztratili? S kým jste tu?“ Zajímala se dál Eliška. Začínala mít obavy, že se opravdu ztratili. Co ji ale mátlo, byl fakt, že byli tak klidné.
„Jsou tady semnou,“ ozval se ji za zády mužský hlas. Když se otočila, musela přívlastek mužský poněkud přehodnotit. Byl to mladík tak kolem dvaceti. Pravděpodobně patřil mezi posluchače vyššího ročníku. Byl nápadně podobný těm holčičkám. Mladík měl stejnou barvu vlasů i stejné oči. To v čem se lišil bylo mužné tělo, plné svalů, velké ruce a hrubý hlas.
„Omlouvám se, myslela jsem, že se ztratili,“ řekla mu Eliška, když v jeho očích spatřila náznak hněvu.
„Jen jsem si musel odskočit. Holky jsou zvyklé. Vědí, že jsou klučicí místa, kam se mnou nesmí. Viďte berušky?“ Ozval se mile a kouknul na holčičky. Byli šťastné, že toho kluka vidí a hned se mu zavěsili na nohy, každá na jednu.
„Přemku, kdo je ta paní?“ Zeptala se jedna z dívenek.
„To nevím, Terko. Zjistíme to třeba pozdněji. Teď už musíme jít. Za chvíli přijede Zuzka, aby vás ohlídala, než se mi skončí hodina,“ vysvětloval zvídavé dívence.
„Omluvte nás,“ řekl a kouknul se na Elišku čokoládově hnědýma očima. „Už musíme jít.“
Holčičky se na Elišku sladce usmáli a zamávali, když je ten kluk vedl pryč. Byli krásné jako andílci. Elišku píchlo u srdce, když si uvědomila, že takové nikdy mít nebude. Při autonehodě se zranila a doktoři jí řekli, že je jen malá pravděpodobnost, že by znova otěhotněla. Dlouho trvalo, než se zotavila a ještě déle než byla schopná vrátit se zpátky do práce. Zhluboka se nadechla a potřásla hlavou, aby se zbavila chmurných myšlenek.
Zadívala se směrem, kterým odcházel mladík. Spatřila jak právě zdravil starší paní, vystupující z auta. Eliška se vybrala opačným směrem, rovnou k budově, kde měla přednášet svojí první přednášku. Vkročila do budovy, do které jako studentka vcházela snad tisíc krát. A stejně to byl jiný pocit. Studenti jí zdravili slušnými pozdravy a kývnutím hlavy. Byla si jistá, že všichni dobře věděli, proč byla pryč. Byla ráda, když konečně zapadla do malé zapadlé posluchárny, kde měla přednášet.
Když vstoupila dovnitř, spatřila tam sedět už asi tak kolem třiceti studentů. Nemohla věřit, jak moc je nervózní. Bylo to jen několik měsíců, co neučila a její sebejistota byla tatam. Studenti se na ni dívali s rovnaným strachem, jaký ona pociťovala. Trochu se nad tím paradoxem pousmála a rozhodla se konečně začít. Nerada meškala a nestrpěla to také od žádného ze svých studentů.
„Tak začneme,“ řekla Eliška nahlas a zadívala se na zbylý studenty, kteří ještě dobíhali do posluchárny. Omluvně se na ní zadívali a rychle se šli usadit.
Eliška se otočila do posluchárny a začala přednášet. V půli věty jí přerušilo hlasité otevření dveří. V nich se objevil zadýchaný student. Eliška v něm poznala mladíka z parku. Už včera se rozhodla k opozdilcům přistupovat přísně, ale ve skutečnosti jí to bylo líto, když se na něj zadívala a řekla: „Milý kolego, přednáška se začala už před pár minutami.“
„Moc se omlouvám, pani docentko. Už se to nestane,“ omlouval se mladík a díval se na ní s těma čokoládově hnědýma očima.
„To si pište, že ne. Protože opozdilce na svých přenáškách nestrpím. Příště doufám, že vás naleznu sedět v přední lavici, ještě dřív, než přijdu. Do té doby, vám přeji příjemný zbytek dne,“ řekla nafoukaně a odvrátila pohled zpátky na zbylé posluchače v lavicích.
Mladík se chvíli na ní díval ve snaze jí oměkčit a pak se svěšenými rameny odešel. Eliška netušila, proč jí ten kluk tak rozhodil, ale nemohla si pomoci. Na zbytek přednášky se už nemohla soustředit. Pořád musela myslet na to, že on je jeden z mála studentů, který měl pravděpodobně dobrý důvod, proč meškat. Vzpomněla si na ty dvě holčičky, které pravděpodobně způsobili, že mladík meškal. Když se opět zadrhla uprostřed věty, řekla si že to nemá smysl. Tak ve dvou třetinách přednášky se rozhodla to zabalit. Nikdo stejně nečekal, že první přenášku semestru, bude natahovat až dokonce.
Z posluchárny odešla první. Vyšla z budovy a měla šílenou chuť si zakouřit. Den co den litovala, že přestala. Rozhlédla se kolem a na nedaleké lavičce spatřila sedět toho kluka. Zase. Asi se ho jen tak nezbavím, pomyslela si a šla k němu. A navíc ještě kouří, holomek.
„Co tady děláte?“ Netušila, proč se ho zeptala zrovna takovou pitomost.
„Sedím a čekám. Jedna docentka mě vyhodila z posluchárny, protože jsem meškal, tak mám teď volno,“ řekl s úsměvem na rtech. „A co vy? Proč jste tady? Myslel jsem, že přednášíte.“
Eliška začínala mít pocit, že dnes se vzbudila jako někdo zcela jiný. Nedokázala si totiž jinak vysvětlit tohle své pošetilé chování: „No, jeden student přišel do posluchárny uprostřed mě přednášky, tak jsem ho vyhodila. No a nakonec jsem z toho měla tak špatný pocit, že jsem se už nemohla soustředit na to, co dělám. Tak jsem to odpískala dřív,“ řekla a dovolila si sednout vedle něj na lavičku.
Mladík se na ní zadíval a mírně pootočil hlavu. „Je mi líto, že jsem vám zkazil přednášku. Věřte mi, že jsem to neměl v úmyslu. Jen jsem to prostě dřív nestihl,“ řekl upřímně a na chvíli se odmlčel, aby si potáhl z cigarety. „Já jsem Přemysl Mareš,“ řekl a s úsměvem jí nabízel ruku k seznámení. Při dom díkybohu típnul tu cigaretu, čím ulehčil Elišce další konverzaci.
„To nebyla vaše chyba, pane Mareši. Neměla jsem se tak zachovat, chtěla jsem jen udělat dobrý dojem. Je mi líto, že jste to schytal zrovna vy. A ovšem promiňte, já jsem Eliška Richterová. Ale to už asi víte, přirozeně,“ poznamenala Eliška a nejradši by se propadla pod zem. Co to proboha plácám? Kroutila Eliška hlavou.
„Jo máte pravdu, to vím. Byl jsem hrozně rád, když jsem zbadal vaše jméno na rozvrhu. Četl jsem všechny vaše knihy. Jsou skvělé,“ řekl a zadíval se na hodinky.
„Už mi nemusíte lichotit, pane Mareši. Já už se vám omluvila. A kde máte ty překrásné holčičky?“
„Teď je s nimi zrovna moje sousedka na hřišti. Je spisovatelka, zaplať Bůh. Díky ní můžu studovat,“ řekl upřímně. Zadíval se zkoumavě na Elišku a zeptal se neuvěřitelnou věc.
„Nedala byste si kafe?“
Eliška zůstala jako opařená, nevěděla, jak zareagovat: „To asi není dobrý nápad, pane Mareši.“
„Proč? Zvu vás jenom na kafe, navíc jen tady kousek do parku na dětské hřiště. Musím jít za holkami, ale moc rád bych si s vámi ještě povídal. Ani netušíte, jak jsem se těšil na vaši přednášku a vy jste mě o ní připravila,“ řekl Přemek a zadíval se na mě takovýma psíma očima, že Eliška prostě nemohla odmítnout. Navíc, vždyť to bylo jenom kafe.
Přikývla na souhlas a následovala jej do nedalekého parku. Když se Eliška rozhlédla, nevěřila vlastním očím. V těchhle končinách sice nebyla už hodnou chvíli, ale přesto ji překvapilo, že tady vyrostlo takové krásné dětské hřiště.
Bylo ukryté v starém parku, který byl plný starých stromů, takže z cesty hřiště vůbec nebylo vidět. Park byl také zrenovován. Byla v něm nasazená nová tráva, přibili záhony plné kvetoucích květin. Cestičky bylo nově vysypané štěrkem, lemované byli nově osazenými lavičkami.
V samotném srdci parku se nacházelo krásné, nové a barevné dětské hřiště. Bylo plné prolézaček, houpaček, pískovišť a všeho možného, co děti zbožňovali. Všude kolem byl slyšet dětský smích a radostné volání na rodiče: „Mami, koukej, jak jsem vysoko.“ Nebo: „Ještě mami, ještě!“
V tom halasu Eliška z dálky uslyšela radostné volání dvojčat, jak zbadali Přemka a utíkali mu naproti. Za nimi se už poněkud pomaleji zvedala z lavičky postarší paní, pravděpodobně jejich sousedka. Dívenky doběhli až k Přemkovi a opět se mu každá zavěsila na jednu nohu.
„Co tady děláš tak časně. Řekl si, že přijdeš, až velká ručička bude ukazovat dvanáctku a je teprve na šestce?“ Hned se ho zeptala holčička v červených šatičkách a ukazovala na rozkošné hodinky, které jí zdobili ručku.
„Skončil jsem o trochu dřív,“ vysvětlil a pak se zadíval na Elišku: „Holky tohle je paní Richterová. Chtěli jste ji poznat, tak jsem jí přivedl, abyste se s ní mohli seznámit. Paní docentko, tohle je Terezka a Klárka,“ představil dívenky, které se na Elišku zkoumavě zadívaly a pak jí s největší slušností podali ručky a seznámili se s ní.
„Cože tak časně Přemku?“ Zeptala se z dáli starší paní, která holčičky konečně dostihla.
„Skončili jsme dřív. Zuzko, tohle je docentka Richterová. Paní docentko tohle je Zuzana Vaňková, moje nejmilovanější sousedka,“ představil Přemek starší paní a Eliška si tehdy vzpomněla, že to jméno opravdu zná z knihkupectví. Její knížky sice nečetla, ale zahlédla je párkrát ve výloze.
„Moc mě těší,“ řekla Eliška, když si s ní podávala ruku.
„Mě také,“ řekla Zuzka a usmála se. Pak se otočila na svého milovaného souseda a řekla: „Jestli mě už nebudeš potřebovat, vrátila bych se k psaní, drahoušku.“
„Ne, už to zvládneme. Moc ti děkuji,“ usmál se na ní a pohledem jí vyprovázel.
„Můžeme si jít ještě hrát, Přemku?“ Žadonili v zápětí holčičky.
„Tak dobrá, ještě chvíli,“ řekl Přemek s úsměvem a holčičky zmizeli. Přemek svoji učitelku odvedl k nedaleké lavičce s piknikovým stolkem. Byli na něm položené dva dětské batůžky a jedna nevelká taška. Tu Přemek otevřel a vyndal dva hrnky a termosku.
„Jste připraven na všechno,“ řekla Eliška a usmála se, když z termosky naléval ještě horkou kávu do hrnků.
„Nějak nemám na výběr. Ale dá se na to zvyknout,“ řekl a jeden hrnek ji podal. S vděčností jsem ho přijala a posadila se na lavičku naproti.
„Proč vám říkají křestním jménem?“ Zajímala se Eliška, když si vychutnala první doušek lahodné kávy.
„Protože, i když si myslíte, že jsem jejich otec, tak nejsem,“ řekl Přemek s úsměvem a pak dodal na vysvětlenou. „Jsou to mé sestry,“ řekl a také si upil z hrnku.
„Kde jsou vaši rodiče?“ Hned vypadlo z Elišky. V zápětí toho hned litovala. Proč ho pro Boha tak zpovídám, kárala se v duchu.
„To bych také rád věděl,“ odvětil Přemek hlasem plným sarkasmu. „Otec od nás odešel, když se narodily holky. Matka ho následovala asi tak po jeden a půl roce. Díkybohu mi už tehdy bylo osmnáct, tak jsem si vybavil dočasnou péči a pak asi po půl roce jsem holky adoptoval. Takže oficiálně jsem jejich otec, ale ony vědí, že to ve skutečnosti tak není,“ řekl Přemek.
„To je mi moc líto, pane Mareši,“ řekla Eliška upřímně. Nedokázala pochopit lidi, kteří jsou schopní jen tak opustit své děti, ona by dala cokoliv, aby je měla.
„Nemá být co, jsme spokojení a šťastní, nic nám nechybí. A prosím vás, říkejte mi Přemku. Cítím se tak nějak staře, když mě oslovujete, tak formálně,“ požádal Elišku a ona měla chuť mu navrhnout to samé. V poslední chvíli se vzpamatovala a neudělala to. Když to půjde takhle dál, nedopadne to dobře, řekla si a raději rychle dopila kafe.
„Asi bych už měla jít,“ řekla Eliška a podávala mu prázdný hrnek. Když si ho bral, omotal své prsty kolem těch jejích. Eliška se zadívala dolů na jejich propletené ruce a srdce se jí rozbušilo závratní rychlostí.
„Proč? Spěcháte někam?“ Zeptal se smutně. Od vyhýbavé odpovědi Elišku uchránil zvonící telefon. Omluvně se na něj zadívala a přijala hovor od otce.
„Zdravím tě dceruško, kde jsi? Potřeboval bych si s tebou promluvit,“ ozval se na druhé straně linky děkan.
„Ovšem, za chvíli jsem u tebe,“ řekla Eliška do telefonu a položila ho. Zadívala se na Přemka a zvedla ramena.
„Je mi líto, ale děkan se mnou chce mluvit. Už raději půjdu,“ řekla a pomalu vstávala z lavičky.
„Nemyslete si, že vás otec zachránil,“ řekl se šibalským úsměvem. Eliška jen potočila hlavou a úsměvem na rtech odešla. Celou cestou zpátky na fakultu jí ten proklatý kluk nešel z hlavy. Nech dělala co dělala, vždy se její mysl stočila zpátky k tomu mladíkovi sedícímu naproti ní v parku.
O pár minut později vešla do kanceláře svého otce. Byl děkanem fakulty už asi šest let. Všichni si ho považovali a Eliška také. Naznačil jí, abych si posadila, protože ještě s někým telefonoval. V zápětí hovor ukončil a položil sluchátko. Usmál se na svoji milovanou dceru: „Tak jaká byla první hodina?“
„Nedělej z toho vědu, tati. Prostě jsem se vrátila, tam kde jsem skončila,“ řekla Eliška podrážděně. Neměla ráda, když se k jejímu návratu stavěl takhle. Už tak to pro ní bylo dost těžké a on jí to ještě pořád připomínal.
„Dobře, promiň. Ohledem tvých studentů. Kolik jich máš v plánu vzít na bakaláře?“ Zeptal se, aby tak změnil téma.
„Já nevím, s tímhle jsem moc nerátala. Chtěla jsem se tenhle rok věnovat jen výzkumu. Vždyť víš, že mám rozepsanou novou knihu,“ řekla zmateně. Tenhle rok se nechtěla zatěžovat žádnými bakaláři.
„Vždyť proto jsem si myslel, že by ti mohli pomoci alespoň s rešerší. Tak si vem alespoň jednoho. Zavři ho do knihovny a pak ať z toho něco napíše do bakalářské práce. Vždyť víš, že z té se až tak moc nestřílí,“ navrhl ji otec.
„Hm, tak proč ne,“ přiznala si, že s rešerší by jí mohl někdo pomoci. „Máš už i nějaký seznam?“ Zeptala se. Chtěla začít už tenhle týden a nechtěla se zdržovat ještě s nějakým lenochem, který neví, co vlastně chce dělat.
„Jo mám už pár horlivců a dokonce tři by se rádi zapsali specielně k tobě.“ Podal své dceři list papíru se seznamem tří jmen a základními informacemi o nich. Do očí ji padlo hned druhé jméno na seznamu. No není to osud? Zeptala se, když uviděla jméno Přemysla Marše.
„Tak třeba ten druhý. Nech je to zlatý střed,“ řekla nezaujatě a současně si pomyslela, že se řítí do pořádného maléru.
„Doufám, že se ti s ním bude dobře spolupracovat. Po fakultě jdou o něm jen samé chvály. Je to pilný student,“ opěvoval mladíka, kterého Eliška dnes vyhodila z posluchárny.
„Když myslíš,“ řekla Eliška a vzala si od otce jeho složku. Vyšla z jeho kanceláře a zamířila do té své na opačné straně budovy. Pořád kroutila hlavou nad tým pošetilým rozhodnutím. Myslela jen na to, že až se to Přemek Mareš dozví, bude to brát jako… Uvědomila si, že ani netuší, jak to bude brát, vždyť ho vůbec neznám. Zatřásla hlavou, aby se vzpamatovala a zapadla do své kanceláře. Sedla si za psací stůl a ponořila se do práce. Ta pro ni byla vždy tím nejlepším lékem.

„Tak to bylo vyčerpávající,“ ozval se ze zadního křesla Přemek. „Já si toho až tak moc z našeho prvního setkání nepamatuju. Byl jsem tebou tak uchvácení, že si pamatuju jen tebe. Ale teď alespoň vím, proč sis mě vybrala, na bakalářskou práci.“
„Mne ze začátku nejvíc uhranuli dvojčata, promiň,“ přiznala po pravdě a Přemek se na ní ublíženě zadíval.
„Asi nejživěji si pamatuju ten den, bylo to asi tak týden po tom, co jsme se prvně setkali. Já se dozvěděl, že budeš mojí školitelkou na bakalářce. Netušíš, jak si mě tím tehdy potěšila,“ řekl a usmál se na ní, až se mu ve tvářích udělali dolíčky. Eliška tenhle pohled milovala a v mysli si vybavila ten den, o kterém mluvil.
Bylo to asi opravdu o týden později. Eliška kráčela po chodbě směrem do posluchárny na přízemí, aby odpřednášela přednášku v třetím ročníku. Vešla do posluchárny a ve středu první lavice, spatřila veselou tvář Přemka Mareše. Neubránila se pobavenému úsměvu a jen pokroutila hlavou. Netušila, že tu podmínku vezme vážně a opravdu se usadí do první lavice.
V průběhu celé přednášky její pohled padal pořád na jeho tvář. Eliška navíc měla pocit, že on z ní za celou přednášku také nespustil oči. Byla moc ráda, když konečně přišel závěr přednášky a ona se odmlčela. Přistoupila ke stolu a začala si balit věci, zatím co studenti postupně opouštěli posluchárnu.
„Můžu s vámi mluvit, paní docentko?“ Zeptal se jí známy hlas a ona otálela s odpovědí. Pak jen mírně zvedla pohled od svých papírů a zadívala se mu přímo do očí: „A o čem tak byste se mnou chtěl mluvit?“
„O naší spolupráci, přirozeně,“ odvětil se šibalským úsměvem na rtech. „Dostal jsem vyrozumění z vedení katedry, že jste mojí školitelkou na bakalářské práci. Tak se chci zeptat, jestli už pro mě náhodou nemáte nějakou práci,“ řekl a sedl si na kraj stolu, jakoby nic.
„Proboha Přemku, vždyť minulý týden začal semestr. Na bakalářskou práci máte ještě soustu času,“ řekla mu Eliška pobaveně. I když jeho zanícení jí potěšilo. Zadívala se na něj a všimla si, že se na levé tváři říznul při holení.
„Já vím. Ale jestli už teď potřebujete s něčím pomoci, rád pomůžu,“ odvětil a zadíval se jí na ruce, plné papíru.
„Můžu třeba začít s tímhle,“ řekl a vzal ji z rukou poznámky a knihy. Byl u ní tak blízko, že Eliška ucítila příjemnou vůni jeho parfému. Co šílíš, ksakru!
„To není třeba,“ řekla Eliška, ale jejímu hlasu chyběla rozhodnost.
„Já vím, ale přesto to udělám a rád,“ řekl a zadíval se jí přímo do očí. „ Neberte to jako šplhounství, jen vám moc rád pomůžu,“ řekl a nespouštěl s ní pohled. Pomalu za ní vykročil směrem k její kanceláři.
„To víte, že to tak beru,“ řekla. Zatvářila se pohoršeně a vzápětí se pobaveně usmála, když viděla jeho zaražený pohled.
„No ovšem, jen si mě dobírejte. To mám za tu ochotu,“ řekl ublíženě Přemek a zastal před Eliščinou kanceláří. Eliška se pořád bavila, když odemykala zámek a vcházela do kanceláře. Přemek vešel za ní a položil jí věci na nedaleký stůl. Pak se otočil a jejich pohledy se znova střetli.
„Pracujete někde?“ Zeptala se ho najednou Eliška, protože jí napadla další šílená věc.
„Ovšem, pracuju v baru jako číšník,“ odvětil a opřel se o roh stolu.
„Můžu vám nabídnout místo mého asistenta. Neříkám, že si vyděláte tolik, jako v baru, ale bude se vám to započítávat do praxe.“
Přemek se zadíval nejistě: „To myslíte vážně? Nebo si ze mě opět utahujete? Protože já bych to bral všemi deseti, alespoň bych holky nemusel po nocích nechávat samotné.“
„Ale zabere vám to pravděpodobně většinu dne. Nebude to vadit?“
„Ne, holky jsou většinu dne ve školce a pak se sousedkou. Té to nevadí, protože při nich může psát. Jakoby tam ani nebyli,“ řekl a nasadil úsměv od ucha k uchu.
„Tak jo. Tenhle týden se ještě rozkoukejte a v pondělí vás budu čekat po přednášce,“ řekla potěšeně, i když v duchu si nadávala, že se do toho motá pořád víc a víc.
„Už teď se moc těším,“ řekl Přemek a už byl na odchodu, jen se ještě zastavil při otevřených dveřích. Otočil se na Elišku a zadíval se jí do očí: „Moc vám děkuju, paní docentko. Slibuju, že toho nebudete litovat.“ Pak za sebou zavřel dveře a nech Elišku o samotě.
„To já taky doufám,“ řekla si nahlas a sama v to moc doufala.
Týden uběhl jako voda, teda alespoň pro Elišku. Pomalu už začala s rešerší a nakonec byla moc ráda, že jí s ní někdo pomůže. Otec se o té novince dozvěděl přes formální kanály a také se tomu potěšil. Pro něj to znamenalo, že jeho dcera se už neuzavírá před světem a opět začíná komunikovat s lidmi. Co byl velký pokrok.
V pondělí ráno, jako vždy, začínala přednáškou pře třetí ročník. A jako vždy seděl Přemek Mareš v první lavici, v samém středu. Po přednášce, jí poslušně počkal a vzal jí věci. Následoval jí opět do kanceláře, kde mu nabídla židli a sama si sedla naproti němu.
„Tak pane Mareši,“ začala a v zápětí se opravila, když uviděla jeho kyselý pohled. „Přemku, promiňte. O co mi vlastně jde. Potřebuju pomoci s rešerší pro svoji novou knihu.“
„Dobře. Jen mi řekněte, které řady mám v knihovně projít a co mám hledat a jdu na to,“ řekl zaníceně, až se musela Eliška pousmát.
„Čím vás pořád tak rozesmávám?“ Zeptal se zaraženě, ale současně mu v očích plály malé ohýnky.
„Promiňte. Já si nemůžu pomoci. Navíc, netuším, kdy si ze mě utahujete a kdy to myslíte vážně,“ řekla na omluvu a opět se musela usmát, protože nahodil vážný výraz a řekl: „Nevím, o čem mluvíte. Já pořád mluvím vážně.“
Eliška se na něj zadívala a oba se najednou rozesmáli. Všimla si, že se mu ve tvářích udělaly rozkošné dolíčky. Tohle na mužích doslova milovala.

„To byl ten moment, viď?“ Zeptal se jí najednou Přemek a vytrhl jí tak ze zamyšlení.
„Cože?“ Nevěděla, o čem mluví.
„To byl ten moment, kdy si se do mě zamilovala, viď? To ty moje dolíčky,“ řekl samolibě a pohladil si obě tváře. Pak se schválně tak usmál, aby se mu ve tvářích opět udělali.
„Nemyslíš, že by si mi mohl dopřát trochu soukromí alespoň při psaní deníku?“ Zeptala se ho ublíženě Eliška, když si uvědomila, že jí opět kouká přes rameno. Přemek se trochu odtáhl a pak jí vtiskl polibek na tvář.
„To víš, že ne. Alespoň si krásně zavzpomínám. A navíc v předposledním řádku máš hrubku, paní docentko“ řekl Přemek a znovu se pohodlně usadil na pohovce naproti ní tak, aby neztratil výhled na monitor.
Eliška se na něj už nepodívala. Opravila si překlep a smutně řekla: „Ano, to byl ten moment, kdy už asi nebyla cesta zpět. Tedy alespoň pro mě.“
„Ale stejně, to co přišlo po tom, byla nejlepší část mého života,“ přiznal Přemek a nahodil zasněný pohled. Elišce se v koutku oka zjevila slza, protože Přemek měl pravdu. Od té doby, co se stal jejím asistentem, všechno směrovalo jen k tomu, aby se její život dal opět dohromady.
Navíc jí tohle řešení také moc pomohlo, protože Přemek byl umělec v dělání rešerší. Ušetřil jí tak měsíce práce mezi regály v knihovně. Když si tak vzpomněla na knihovnu, vybavila si jeden den, kdy společně hledali nějaké podklady v knihovně. Přemek tehdy nevěděl, co přesně Eliška potřebuje a tak se rozhodla jít s ním a pomoci mu.
„Přesně vím, na co myslíš,“ řekl uštěpačně Přemek. „Na ten večer v knihovně, viď?“
Eliška se musela usmát, vždy věděl vytušit, na co právě myslí. Říkával, že je pro něj jako otevřená kniha. Nic neschová, i kdyby chtěla. Jen přikývla na souhlas a opět položila ruce na klávesnici a začala vzpomínat na ten večer.
V knihovně už nikdo nebyl, jen oni dva zastrčení někde vzadu mezi regály. Celou dobu si říkala, že to nedopadne dobře, ale nemohla si pomoci. Chtěla tu rešerši už konečně dokončit a společnost jejího nového asistenta jí ani z daleka nepřekážela, tak jak by měla.
„Dnes večer to vypadá, že končíme,“ ozval se od stolu Přemek, když se probíral snad tisící knížkou.
„Podle toho jestli stihnete tu knihu přejít, nebo ne. Navíc ještě třeba přejít tuhle knihu,“ řekla a natáhla se na tu nejvrchnější polici. Vždycky se zlobila na svůj malý vzrůst, obzvlášť v takovýchhle situacích. Kdy mohla dělat cokoliv a stěně na tu proklatou knihu nedosáhla. Už se to chtěla vzdát, když spatřila Přemkovu ruku, jak se přes ni natahuje a knihu s vrchní police bez problému sundává.
Eliška svěsila ruce k tělu a ani se nehnula. Zrychlil se jí dech od toho, jak jí začala srdce bušit jako o závod. Bylo to způsobené faktem, že Přemek zůstal stát za jejími zády a také se ani nehnul. Jen čekal. A ona věděla na co.
„Proč tam pořád tak stojíte, Přemku?“ Zeptala se ho, jako by nic.
„A proč vy? Mluvila jste přece o téhle knize ne?“ Odvětil a zvedl ruku s knihou, ale přesto se nepohnul ani o píď.
„Nemůžeme tady takhle stát věčně,“ poznamenal Přemek. Eliška už nedokázala rychlý dech schovávat. Opatrně se otočila a ocitnula se v tak těsné blízkosti svého asistenta, že viděla, jak mu na krku pulzuje tepna. Svým pohledem stoupala výš a výš až se zastavila na jeho tmavých očích.
„Ani to nebolelo, viďte?“ Dobíral si jí Přemek. Eliška odvrátila pohled a chtěla utéct z téhle situace. Přemek však vztáhl ruku a opřel se o knihovnu, čím jí zatarasil únikovou cestu.
„Dost bylo hraní,“ řekl najednou tiše a rukou jí chytil za bradu. Pomalu jí začínal otáčet směrem k sobě, až se Eliška opět dívala do jeho očí. Její pohled na chvíli sklouznul na jeho rty. Stáli tam tak dlouho, že Elišce to začínalo připadat jako věčnost.
Najednou se Přemek nepatrně pohnul jejím směrem. Když uviděl, že Eliška se nebrání, trochu se sehnul. Eliška si stoupla na špičky a mírně přivřela oči. Jejich rty se konečně střetli v něžném polibku. Přemek se pak na chvíli odtáhnul, aby zkontroloval situaci. Když spatřil v Eliščině pohledu ten samý chtíč, opět se sehnul, ale teď jí začal líbat vášnivěji. Chytnul jí ze zadu za hlavu a opatrně jí přitiskl ke knihovně.
Jejich těla se střetla a Eliška měla pocit, že vybuchne samou vášní. Tak silný cit už necítila hrozně dlouho, možná ještě nikdy. Bylo jí úplně jedno, kde právě sou a kdo je může vidět. Chtěla jen líbat tohoto muže a nikdy nepřestat.

Eliška se leknutím strhla, když ucítila, jak jí Přemek otírá z tváře slzy. Zadívala se do těch milovaných očí a sama ty své přivřela, když jí začal líbat mokré tváře.
„Víš, jak mě trápí, když tě vidím plakat, miláčku. Nesnesu to,“ řekl a pevně jí objal.
„Tak moc mi ty časy chybí,“ řekla a chtěla se navěky ztratit v jeho milovaném náručí.
Po chvíli se uklidnila a zadívala se na hodiny. Bylo už po půlnoci a jí se pořád nechtělo spát. Už to byla celá věčnost co se pořádně vyspala. Právě proto, neměla námitek, když jí navrhli, aby si začala psát deník. Co jiné by měla dělat v těch bezesných nocích. Nemůže je pořád trávit v dětském pokoji díváním se na spící dvojčata. Co jí připomnělo, že by je měla jít zkontrolovat.
„Holky jsou v pořádku. Neměj strach. Spí klidným ničím nerušeným spánkem. Tak je neruš,“ řekl a pořad jí držel v náručí.
„Pamatuješ, jak si mě tehdy pozval prvně na večeři k vám domů?“ Zeptala se Eliška a při té vzpomínce se neubránila úsměvu.
„No co, ne každý umí vařit. Alespoň za snahu bych si zasloužil uznání,“ řekl Přemek nabubřelo.
„Náhodou to bylo rozkošný,“ řekla Eliška a přenesla se do toho dne.

Byl to asi týden od jejich mírného zakopnutí v knihovně. Eliška musela odjet na neohlášenou služební cestu do jednoho dětského ústavu. Vrátila se až v neděli podvečer, takže se opět setkali až ráno dalšího dne na pravidelné přednášce.
Přemek, jak už bývalo zvykem, seděl ve středu první lavice a nenápadně se na přicházející Elišku usmál. Ta se tvářila, jakoby nic neviděla a začala přednášet. Bylo pro ni moc těžké soustředit se na přednášku, protože pořád na sobě cítila jeho pohled. Pravdou taky bylo, že jí moc chyběl. Za těch pár týdnů spolupráce, si na jeho společnost zvykla. A to nemyslela na tu noc v knihovně.
Když ukončila přenášku, všichni studenti se začali hrnout do dveří, jakoby hořelo. A ona byla ráda, protože zpozorovala studenta, který zůstal sedět v první lavici, přesně veprostřed. Usmála se na něj a začala si uklízet své věci na hromádku.
Najednou se Přemek také postavil a zamířil ke dveřím. Eliška na něj zachmuřeně koukala, přemýšlela, jestli chce opravdu odejít. Uslyšela buchnout dveře a začala si myslet, že skutečně odešel. Otočila se ke dveřím a uviděla ho, jak se pobaveně směje.
„To sis opravdu myslela, že odejdu? A nechám tě tady tak samotnou?“ Řekl s těmi překrásnými dolíčky ve tvářích. Přišel k ní a vzal jí do svého mohutného náručí. Až po té noci v knihovně si uvědomila o kolik větší je. Připadala si při něm tak křehce a drobně.
„Ne. Jen jsem byla zvědavá, co zase vymyslíš,“ řekla pobaveně a s úlevou se mu opřela o prsa.
„Moc si mi chyběla,“ přiznal se a ještě silněji ji objal. „ Víš, že jsi moje nejoblíbenější učitelka?“
„A určitě to nemá nic společné s tím večerem v knihovně,“ dobírala si ho a stoupla si na špičky, aby ho mohla políbit. „Člověk, aby si na tebe bral štafle, když tě chce políbit,“ postěžovala si Eliška. V zápětí to litovala, protože jí Přemek vzal do náručí a jako pírko jí vysadil na katedru. Teď si více méně koukali přímo do očí.
„Lepší?“ Zeptal se Přemek a jen se usmál, když spatřil, jak Eliška kroutí hlavou.
„Jak bylo?“ Zajímal se dál.
„Smutno a osamělo,“ postěžovala si a chytla ho za opasek na džínech, aby si ho přitáhla blíž. „Ale teď je to už mnohem lepší,“ řekla a sladce ho políbila.
„Máš na večer nějaké plány?“ Zeptal se, když se konečně odlepil od jejich rtů.
„Záleží na tom?“ Řekla Eliška a zvedla jedno obočí.
„Chtěl bych tě pozvat na večeři.“
„A kam by to tak mělo být?“ Zeptala se a začala si hrát s knoflíčky na jeho košili.
„K nám domů,“ řekl nejistě a čekal na Eliščinu reakci.
„Určitě? Není to trochu brzo?“ Zeptala se Eliška trochu nejistě.
„Zvu tě jen na večeři. Holky tě stejně znají a navíc, pořád se na tebe ptají. Ale jestli se na to necítíš, můžeme jít někam do restaurace. Nechám to na tebe, pro mě je podstatná tvá společnost,“ řekl a políbil jí.
Eliška se zamyslela, pravdou bylo, že neviděla žádný smysluplný důvod, proč odmítnout: „Tak dobře, přijímám.“
„To je skvělé,“ řekl potěšeně a vložil jí do vřecka na halence malý lístek. Dal si záležet, aby mu to trvalo nejdéle, jak jen Eliška dovolí. Ta si po chvíli odkašlala a on vytáhl prsty a řekl: „Tady máš naší adresu, kdybys to nemohla najít tak zavolej.“
„Myslím, že bychom měli jít. Za chvíli se tady začíná další přenáška,“ řekla Eliška a seskočila z katedry na své jehlové opatky. Mírně zavrávorala a Přemek jí chytnul do náruče, aby neupadla.
„Díky. Tak uvidíme se v šest?“ Zeptala se a políbila ho na rozloučenou.
„Moc se těším,“ řekl a doprovodil jí.
Ten večer Eliška měla pocit, že vyházela celou skříň. Žádné šaty nebyli dost dobré. Zlobila se na sebe, že si už dávno nešla koupit něco nového a slušivého. Nakonec to vyhráli bordově černé koktejlky, přes které si dala ještě krátké bolerko, aby zakryla vyzývavý výstřih. Ten si šetřila třeba na později.
Jelikož se v Praze dobře vyznala, nedělal jí žádný problém najít adresu z papírku. Když zastala přede dveřmi šestipatrového domu, zarazila se. Chvíli otálela, než se osmělila zazvonit. Z domácího telefonu se ozval udýchaný Přemkův hlas, který ji vpustil dovnitř a nasměroval jí na třetí patro.
Když vystoupila z výtahu, ucítila na chodbě mírný pach spáleného masa. Usmála se pro sebe a dveře do Přemkova bytu našla už po čichu. Zaklepala na ně a v zápětí jí otevřeli dvojčata.
„Ahoj,“ pozdravila je Eliška.
„Dobrý večer, Přemek teď zrovna nemůže, protože hasí kuchyň,“ napráskala ho jedna z dívenek.
„Nelži, bosorko. Nic nehoří,“ ozval se Přemek ze dveří, které pravděpodobně vedli do kuchyně. Po cestě ke dveřím si utíral ruce do utěrky.
„Ahoj, promiň, ale večeře bude o trochu později,“ omlouval se a políbil jí na tvář.
„Tak co holky, pamatujete si ještě paní Richterovou?“ Zeptal se dvojčat, když jí bral kabát a věšel ho na nedaleký věšák.
„No ovšem,“ řekla jedna z nich.
„Více to, říkejte mi raději Eliško,“ nabídla Eliška a usmála se, když spatřila Přemkův zkoumavý pohled. Začínala mít pocit, že jestli tam takhle budou stát ještě chvíli, tak ji tím pohledem celou svlékne.
„Tak jaký je problém?“ Zeptala se a zamířila přímo do kuchyně.
„Přemek spálil maso,“ řekla druhá z dvojčat. Přemek já vzal utěrkou pozadku.
„Nemusíte jí všechno vyzradit. Co kdybyste si šli pustit pohádku? My se pokusíme zachránit tu večeři,“ navrhl Přemek a holky zmizely jako pára nad hrncem. Přemek doběhl Elišku až v kuchyni. Tam jí zastavil, opřel linku a sladce jí políbil.
„Dobrý večer, paní docentko,“ pozdravil jí Přemek a něžně se usmál.
„Musím uznat, že ta večeře voní,“ odmlčela se, jakoby hledala správně slovo. „Netradičně,“ dořekla a rozesmála se.
„Ještě ty si mě dobírej. Já se tu snažím a vy na mě takhle,“ zatvářil se uraženě a odstoupil od ní.
„Ale prosím tě, nezlosti se. Něco s tím provedeme,“ řekla Eliška a zhodnotila situaci. Nevypadalo to zas až tak katastrofálně. Chtělo to ještě asi tak půl hodinky a dvě ženské ruce a večeře byla na stole. Přemek alespoň krásně prostřel stůl a zavolal holky k večeři.
Když se usadili, jedna z dívek podotkla, že tuhle večeři určitě nedělal jejich bratr.
„Budeš se divit, ale jo. Já jsem ji jenom dokončila,“ řekla popravě Eliška.
„Vy se budete brát?“ Zeptala se ta druhá. Byla to taká rána z voleje, že Přemkovi zaskočilo sousto a silně se rozkašlal.
„Terezo, prosím tě, ovládej se. Eliška přijela jenom na večeři, nepokoušej se nás hned oddávat. Jinak se nám poleká a uteče,“ řekl Přemek podrážděně a omluvně se zadíval na Elišku. Ta se jenom usmála a klidně pokračovala v jídle.
Eliška si pomyslela, že už dlouho nezažila tak příjemnou a veselou večeři. Když dojedli, holky se s ní rozloučili a šli se nachystat to postele. Přemek se na ní z druhé strany stolu zadíval a potočil hlavou: „Myslím, že holky se do tebe beznadějně zamilovali, a já také.“
Eliška nevěděla, co říct, byla mírně řečeno zmatená. Měla pocit, jakoby její život odrazu nabral šílenou rychlost a ona nestíhala ani registrovat věci, kolem kterých přefrčela.
„Dobrou noc, Eliško,“ přerušili jejich debatu dvojčata. Přišli až k ní a každá jí políbila na tvář.
„Dobrou noc i vám, berušky,“ řekla a byla úplně začarovaná. Nemohla si pomoci, ale ty dívenky si ukradli její srdce hned ten první den a jejich bratr s nimi.

„Někde tam jsem si začínal být jistý, že s tebou chci strávit zbytek života,“ přerušil Přemek opět tok Eliščiných myšlenek.
„Nemůžeš mě nechat to alespoň dopsat?“ Zeptala se ho Eliška a odstrčila jeho dotěrnou hlavu zpřed monitoru.
„Víš, kolik to bude trvat? Vždyť nejsi ani v půli a já se začínám nudit,“ postěžoval si Přemek.
„Tak odejdi,“ navrhla mu Eliška a ani se na něj nepodívala.
„Opravdu to chceš?“ Zeptal se Přemek a opět se odmlčel. Popravě Eliška nevěděla odpovědět na tuhle otázku. Na jedné straně jí bylo jasné, že by měl odejít. Na té druhé však chtěla, aby zůstal napořád.
„Pamatuješ si, jak nás pak překvapili v noci?“ Zeptal se pobaveně, když si vzpomněl, co bylo dál.

Holky jako hodně mladší sestřičky poslušně zapadli do dětské ložnice a ani nemukli. Přemek odvedl Elišku do obývacího pokoje, kde se usadili na pohodlnou pohovku s pohárem dobrého červeného vína. Hodnou chvíli si povídali a pak se oba najednou odmlčeli. Přemek odložil svůj prázdný pohár od vína na nedaleký stůl a zadíval se na Elišku. Vzal jí z rukou její pohár a při tom jí začal líbat. Nejdřív jemně a něžně a pak vášnivě. Eliška přestala vnímat své okolí a ani si neuvědomovala, když jí Přemek vzal do náruče a přenesl do své ložnice.
Milovali se dlouze a vášnivě a Eliška jen z povzdáli registrovala, že začalo pršet. Pak usnula ve vršku od Přemkova pyžama klidným spánkem, i když kolem začínalo hřmět. Už dlouho tak dobře nespala. Prospala celou noc a okolní svět vůbec neregistrovala.
Ráno dalšího dne jí vzbudil pohyb ruky, která spočívala na jejím krku. Eliška se pousmála, bylo hezké se vzbudit vedle Přemka. Pak ale zaregistrovala, že ta ruka, která jí objímá, nemůže být Přemkova. Leda by se z něj přes noc stal hobbit. Opatrně otevřela oči a mírně otočila hlavu, aby viděla, kdo vedle ní spí. Spatřila vedle sebe ležet jedno z dvojčat a to druhé hned vedle objímalo zase Přemka.
Ten zaregistroval Eliščin pohyb a zadíval se na ní s úsměvem na rtech. Jen myknul rameny a rty jí naznačil dobré ráno. Eliška se také usmála a jen si povzdechla, když najednou vedle sebe zaregistrovala pohyb. Jedno z dvojčat, přesně, pořád nevěděla které, se začínalo budit. Otevřelo své hnědé očka a zadívalo se na ní: „Dobré ráno,“ řeklo a začalo se natahovat jako kotě, čím vzbudilo i svoji sestřičku.
„Vysvětlíte mi, co tady děláte?“ Zeptal se Přemek přísním hlasem.
„V noci byla bouře a my se báli,“ vysvětlovala jedna z dívenek. Eliška si myslela, že by to mohla být Terezka. Terezka je smělejší a vždy odpovídá za obě. Měli na sobě stejné pyžamka. Byli bílé s červenými puntíky.
„Kdy jste se sem vkradli?“ Zajímal se Přemek a po očku se díval na Elišku.
„Už jste oba tvrdě spali. Nechtěli jsme vás budit, tak jsme si jenom lehli k vám,“ řekla Terezka. Eliška si byla víc a víc jistá, že je to ona.
„Tak, co byste si dali k snídani?“ Zeptala se Eliška s úsměvem.
„Můžeme cokoliv?“ Zadívali se na Přemka, ten přikývl a oni začali přemýšlet, co by bylo nejlepší.
„Lívance? Nebo palačinky?“ Zeptali se Elišky, nebyli zvyklé na takové služby. Právě proto byli hrozně potěšené, když Eliška přikývla.
„Tak a teď utíkejte to koupelny,“ vyhnal Přemek dvojčata ze své postele. Pak ještě chvíli počkal a hned jak uslyšel téct vodu, překulil se na posteli a objal Elišku.
„Dobré ráno,“ řekl a sladce jí políbil na rty.
„Dobré ráno,“ odvětila Eliška a snažila se postavit.
„Někam spěcháš?“ Zeptal se Přemek a pomalounku jí začínal rozepínat knoflíčky na košili.
„To nech tě ani nenapadne, holky sem můžou kdykoliv vlítnout. Tak se laskavě uklidni a nechej mě vstát,“ zastavila ho káravě Eliška.

„Lepší palačinky jsem nikdy nejedl,“ ozval se jí Přemek za zády.
„Bylo příjemné pro změnu vařit pro někoho jiného,“ řekla zasněně.
„Holky si tím dostala na svoji stranu. Omotala sis je kolem prstu. Já palačinky nikdy nezvládl udělat,“ přiznal se Přemek.
„Jo, ony byli z našich rodin ten nejmenší problém,“ řekla Eliška a šla si na chvíli sednout vedle Přemka. Nechala se obejmout kolem ramen.
„Proč? Vždyť tvůj otec to také nevzal až tak špatně. Netvrdím, že nešílel, když nás načapal v tvé kanceláři,“ dodal Přemek, když spatřil pobavený výraz na Eliščině obličeji. Ta se schoulila a ještě víc přitiskla k Přemkovi a s úsměvem na rtech si vzpomněla na příchod jejího otce do kanceláře.

„Alespoň počkej, než zamknu. Může sem kdokoliv vpadnout,“ žadonila Eliška, když jí Přemek opřel o psací stůl a začal jí rozepínat halenku a současně jí líbat na krku.
„Ale prosím tě, kdo by asi jen tak vešel. Vždyť tohle je kancelář, ne učebna,“ chlácholil jí Přemek, když svýma velkýma rukama vklouzl pod její halenku. Eliška se rukama zapřela ze zadu o stůl, aby udržela Přemkův nápor. Její strach z odhalení pomalu opadával. Přemek měl pravdu, kdo by vešel jen tak do kanceláře.
Jako na zavolanou někdo zaklepal a vzápětí se dveře rozlétli, bez toho aby dotyčný vyčkal na svolení vstoupit. Eliška se při tom zvuku strhla, ale v tom okamihu nedokázala nic udělat, jen si rukama přitisknout kraje halenky k sobě.
Ve dveřích se objevil její otec s kamenným výrazem ve tváři. Chvíli tam jen tak stál a čekal, než se oba vzpamatují a pozapínají už rozepnuté knoflíky. Zhluboka se nadechl a řekl: „Tak to by jako odpověď na moji plánovanou otázku, jestli spáváš se svým studentem, postačovalo.“
Přemek se rázem otočil k děkanovi tváří a podával mu ruku: „Pan děkane, dovolte, abych se představil. Jmenuji se Přemysl Mareš. Vím, že tohle není zrovna nejvhodnější moment k seznámení, ale i přesto jsem moc rád, že vás konečně osobně poznávám.“
Děkan na něj hleděl s ledovým pohledem v očích a ruku mu nepodal: „To máte pravdu, pane Mareši. Po tomhle pohledu netouží žádný otec, „řekl děkan a pokračoval. „Navíc, kolik vám je dvacet? Víte, kolik je mé dceři?“
„Tati,“ vložila se do debaty Eliška. „Jsem dospělá, tak takovéhle rozhodnutí nechej laskavě na mě.“
„Jo ty si dospělá. Jsi si jistá, že i kluk, se kterým spáváš?“ Pokračoval dál a pořád zvyšoval hlas. Eliška byla ráda, že alespoň zavřel dveře od kanceláře.
„Pane děkane, ubezpečuji vás, že vaší dceru miluji. Miluji ji celým svým srdcem,“ řekl Přemek a Elišce tím prohlášením vyrazil dech.
„To vás neopravňuje jí tady opírat o stůl.“ Řekl rozzlobeně děkan. Eliška se mírně začervenala a začala se bát, že to nedopadne dobře.
„A ty mladá dámo, uvědomuješ si, jak moc neeticky se teď chováš? Jsi dcerou děkana. Co kdyby se to někdo dozvěděl? Oprava. Ono se to už ví. Všichni si o tom klevetí. Jak čekáš, že se zachovám?“ Děkan už skoro řval na svoji dceru. Eliška se zhluboka nadechla a pozřela se mu přímo do očí: „Nemusíš dělat nic. Já udělám, co je třeba,“ řekla a obešla svůj stůl. Otevřela první šuplík a podala otci zalepenou obálku.
„Co to je?“ Zeptal se beztoho, aby jí otevřel.
„Má výpověď,“ řekla s klidným a vyrovnaným hlasem.
„Eliško, já nechci, abys odešla ty,“ řekl a zadíval se přitom na Přemka.
„Vidíš, já zase nechci, abys kvůli mé chybě vyhodil Přemka. Já na rozdíl od něho už dostudovala. Mám práci i mimo univerzitu, nejsem o tebe nijak závislá,“ řekla a pomalu si začala balit věci.
„Jak dlouho’s to už plánovala?“ Zeptal se jí, když se zadíval na datum rezignace.
„Už nějakou dobu,“ řekla a přistoupila k němu. Ruku mu položila na pravou tvář: „Nezob se na mě. Jsem prostě zamilovaná a chci se pokusit, být opět šťastná. Nepokaz mi to tím, že bys Přemka vyhodil. Nemsti se na něm, prosím tě,“ řekla a políbila ho na tvář.
Pak se ani neohlédla a s Přemkem v patách opustila školu.

„Jak dlouho trvalo, než ti odpustil?“ Zeptal se jí Přemek. Eliška se potočila na stoličce, aby na něj viděla.
„Nevím, asi pár měsíců. Myslím, že sem přijel na mé narozeniny,“ zamyslela se Eliška. „Ano, bude to asi tak. Tehdy prvně viděl dvojčata a uhranuly ho stejně jako mě. A od té doby se stal poslušným dědečkem.“
Přemek vstal z pohovky a přistoupil k Elišce: „Měla by sis jít lehnout, za chvíli bude svítat.“
„Nechci jít spát. Chci to dopsat,“ řekla zarputile Eliška a opět se otočila k monitoru.
„Proč? Proč ti na tom tak záleží? Co tím chceš dosáhnout?“ Zeptal se jí rozzlobeně Přemek a odešel k oknu.
„Nevím, moc se mi líbí takhle vzpomínat na to dobré,“ řekla zamyšleně Eliška.
„Dobré? A co to špatné? Proč nepíšeš také o tom? Proč si nevzpomeneš na ten den, kdy přišel do kanceláře tvůj bývalý?“ Zeptal se Přemek a přeložil si ruky přes prsa. Elišce se v ten moment vybavila kancelář, ve které tehdy stála při okně a Přemek jí ze zadu objímal.
Vyrušilo je zaklepání na dveře. Přemek odstoupil a zapadl mezi regály plné knih a dělal se, že něco hledá. Eliška mezi tím vybídla klepajícího, ať vejde.
„Co tady děláš?“ Zeptala se zmateně, když spatřila svého bývalého muže stát ve dveřích.
„To je mi uvítání po roce,“ řekl uraženě chlápek ve středním věku. Byl přibližně stejné postavy jako Přemek. Měl hnědé vlasy střižené na ježka a ostré črty ve tváři, ve které se už pomalu začínali objevovat vrásky.
„Chtěl jsem ti jen doručit rozhodnutí soudu o našem majetkovém vypořádání,“ řekl a položil jí papíry na stůl. Při tom se naklonil a chtěl jí políbit.
„Nech toho,“ řekla Eliška a odstrčila ho od sebe. „To si mohl poslat i poštou, nemusel ses obtěžovat. A mě taky,“ řekla a odešla na druhou stranu místnosti.
Přemek mezi tím vykoukl zpoza regálu, a když spatřil tvář Eliščina bývalého manžela, ucítil v ústech pachuť žluči.
„Už si vyřídil, cos chtěl tak teď vypadni,“ řekl Přemek silným hlasem a obešel krabice s časopisy.
„Juniore! Co tady děláš proboha?“ Zeptal se zaraženě se sarkasmem v hlase.
„To není tvoje starost a teď laskavě vysmahni,“ řekl a nebezpečně se přiblížil. Eliška nevěděla co se děje, tak se do toho nechtěla moc míchat, aby to ještě nezhoršila.
„Petře asi bude lepší, když už odejdeš,“ poznamenala pouze. Její bývalý se na ní kouknul se šibalským pohledem: „Ale ale, co to tady čichám, že by nějaký etický malér?“
„Tak naposled, vypadni. Nebo se neznám,“ řekl a už mu nedal na výběr. Petr se jen rozesmál a odešel. Přemek koukal na zavírající se dveře a silně dýchal. Eliška k němu přistoupila a opatrně se ho dotkla.
„Co se děje, Přemku?“ Zeptala se opatrně.
„Odkud ho znáš?“
„Je to můj bývalý manžel, proč? Odkud se znáte vy dva?“ Zajímala se.
„My se neznáme, máme jen společnou DNA,“ řekl naštvaně a šel se postavit k oknu. Otevřel ho a zapálil si cigaretu. Eliška pokrčila nos, nesnášela, když to dělal. Bála se ho však v tomhle stavu ještě napomínat. Pak jí náhle došla závažnost věty, kterou Přemek řekl.
„DNA? Chceš tím říct,“ nedořekla Eliška, protože jí předběhl naštvaný Přemek.
„Ano, je to můj otec. Můj i holek,“ řekl, upřel na ní pohled. Eliška chvíli přemýšlela a pak se zarazila. Přistoupila k Přemkovi a vzala mu cigaretu z rukou. Dlouze si z ní potáhla a řekla: „Ten prevít. Ještě jsme byli oddáni, když je zplodil.“
„Jo, právě proto jsem měl chuť ho pořádně praštit,“ řekl a vzal Elišku do náruče.

„Jsi spokojný?“ Zeptala se Eliška ublíženě, když dopsala poslední řádek. Nerada na tenhle den vzpomínala. Byl odrazem její minulosti, na kterou chtěla zapomenout. Najednou se však dozvěděla, že se jí nikdy nezbaví, a vždy když se koukne na dvojčata, vzpomene si, že jí muž navíc i zahýbal.
Přemek se otočil na Elišku a smutně se jí zadíval do očí: „Víš, že ne. Chybí ještě jedna vzpomínka.“ Eliška se na něj nepřestala dívat a do očí se jí drali slzy. Snažila se z celých sil, ale nemohla zastavit vzpomínky, které vyplouvali ven.

Bylo pozdě večer a ona zrovna ukládala holky spát, když jí zazvonil v hale telefon. Doběhla k němu, protože čekala, že se konečně ozve Přemek. Měl už několik hodin zpoždění. Zadívala se na displej a spatřila neznámé číslo. Zachmuřila se a přijala hovor.
„Paní Richterová?“ Ozval se na druhé straně linky mužský hlas.
„Ano, co si přejete?“ Zeptala se slušně volajícího.
„Volám z nemocnice na Bulovce. Jste v mobilu pana Mareše uvedená, jako kontaktní osoba v případě nehody,“ řekl muž. Eliška se při těch slovech neudržela na nohou a sklouzla po stěně na zem.
„Paní Richterová, mohla byste co nejdřív přijet? Jedná se o pana Mareše, měl vážnou dopravní nehodu. Je momentálně na operačním sále ve vážném stavu,“ řekl muž. Eliška hned zavěsila a utíkala z bytu, přes chodbu k sousedce. Řekla Zuzaně, o co jde a ta bez váhání zamkla dveře od bytu a šla k nim pohlídat spící holky.
Eliška nasedla celá rozrušená, plná strachu do auta a plnou rychlostí letěla přes Prahu, aby se co nejdřív dostala do nemocnice. Přes křižovatky přeletěla bez toho, aby sledovala, jaká barva svítí na semaforu. Auta kolem ní troubili a chodci uskakovali z přechodů. Jí bylo všechno jedno, chtěla slyšet jen jednu věc, že Přemek bude v pořádku.
Do nemocnice přijela asi o půl hodinu později. Chvíli trvalo, než našla správné oddělení a další než našla správného lékaře. Ten jí oznámil, že Přemek prodělal vážnou autonehodu a je v kritickém stavu. Nejdřív jí nechtěl za ním pustit, ale pak přišla sestřička a oznámila mu, že Přemek se probral. Eliška lékaře obměkčila a ten svolil, aby ho mohla na chvíli vidět.
Když Eliška vešla do pokoje, podlomili se jí nohy. Na lůžku naproti dveřím ležel muž jejího srdce. Byl celý dobitý. Hlavu měl ovázanou a nohu vyvěšenou, celou ovinutou v obvazech. Přistoupila k němu a opatrně si sedla na kraj postele.
Přemek se slabě pohnul a pomalu otevřel oči. Když jí spatřil, mírně se usmál a s námahou řekl: „Rád bych řekl, že už jsem zažil horší, ale bohužel ne. Je mi to moc líto,“ řekl a na chvíli se odmlčel. Eliška měla pocit, že opět usnul. Pak ale se zavřenýma očima pokračoval: „Chtěl jsem s tebou být až do konce života. Nečekal jsem, že přijde tak brzy.“
„Prosím tě, co plácáš. Prožijeme spolu ještě spoustu let. Uvidíme holky, jak maturují a ty je pak odvedeš k oltáři,“ říkala Eliška a přes slzy už pomalu neviděla na postel. Chytla ho pevně za ruku a on jí jen slabě stiskl.
„Postarej se prosím tě o holky. Mají v tobě mámu, kterou nikdy nepoznali. Neunesl bych, kdybyste se rozdělili,“ řekl a silně se nadechl. Eliška měla pocit, že jí od žalu praskne srdce.
„Neopouštěj mě, prosím. Neopouštěj holky. Nemůžeš nás tady nechat samotné,“ řekla a už neudržela záplavu slz. Ty jí pomalu začali stékat po tvářích a dopadali na Přemkovu ruku. Přemek to ucítil a řekl tichým hlasem: „Neplakej drahoušku, dobře víš, jak moc mě trápí, když pláčeš. Nikdy jsem nikoho nemiloval tak, jako tebe,“ řekl a s námahou vydechl naposled.

Elišce sklouzli ruce z klávesnice a hořce se rozplakala. Přemek k ní přistoupil a pokusil se jí objat. V zápětí, ale zjistil, že to nejde. Jeho ruce přešli přes její tělo, jako dým. Kouknul se na ně, ale pořád byli tam.
„Je mi to hrozně líto, miláčku. Tak moc rád bych ti pomohl, ale nejde to. Nemůžu,“ řekl smutně a jen se na ní díval.
„Proč? Proč to nejde? Vždy jsi věděl, jak mi pomoci. Proč to teď už nedokážeš?“ Zeptala se rozzlobeně a utírala si slzy z očí.
„Ty víš moc dobře, proč. Protože nejsem, tvůj muž. Nejsem jeho duch ani jeho ztracená duše. Moc dobře to víš, si přece realista, nevěříš v takové báchorky. Nejsem tím, kým mě chceš mít. Jsem jenom odrazem tvého muže, jen to co ti zbylo v tvé mysli. Můžeš si nalhávat cokoliv, pravdu tím nezměníš,“ řekl krutou realitu nahlas.
Eliška to moc dobře věděla. Její psychiatr jí to opakoval pořád. Ale co mohla dělat. Přemek tu prostě byl a ona s tím nemohla nic dělat. Byl tady od toho dne, co pochovali jeho tělo. Nebýt jeho, zbláznila by se. Možná se taky i zbláznila, jen si to nechtěla přiznat.
„Ale na druhou stranu to vypadá, že se přece jen něco změnilo. Už se tě nemůžu dotknout. Znamená to, tvé podvědomí si začíná přiznávat, že můj dotek cítit nemůže,“ řekl potěšeně Přemek. „Tak se teď pokus uklidnit a pojď si konečně lehnout.“
„Ne,“ řekla vystrašeně Eliška. „Co když se probudím a ty tady nebudeš?“
„Myslím, že o to nám přece celou dobu jde,“ řekl Přemek s úsměvem a doprovodil jí do ložnice. Eliška si lehla na stranu u okna, kde vždycky spával Přemek. Ten si lehl vedle ní a díval se jí do očí. Eliška se všemi možnými silami snažila neusnout, ale únava jí přemohla a ona pomalu zavřela oči a usnula. Přemek jí ještě stihl do ucha zašeptat: „Miluju tě, vždy jsem tě miloval a vždy budu.“

„Mami, mami! Vstávej, už bude sedm,“ vzbudilo jí hlasité volání dvojčat, které jí poskakovali po posteli. Eliška pomalu otevřela oči a spatřila své milované dcerky: „Co se děje berušky?“
„Slíbila’s, že k snídani uděláš palačinky,“ řekli sborově holčičky a usmáli se, že se jim ve tvářích udělaly rozkošné dolíčky. V tu chvíli se Eliška zarazila a rozhlédla se kolem. V ložnici byli jen ony, po tolika měsících zůstali samy.

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Ač to není můj šálek čaje příběh se mi moc líbil. Rád bych tvůj příběh ocenil více, ale to je spíše práce pro něžné pohlaví. Já si naopak cením přístupu tvé hrdinky ke vztahu s mladší mužem. Sám jsem byl v podobné situaci a moje (teď už) ex přítelkyně to tak sportovně nebrala:) Jen doufám, že to není tvoje autobiografie. Ten závěr se ti totiž moc povedl, vážně bych to nečekal:D
  • lulalula Komentářů: 99
    Díky moc za tvůj názor. Jsem moc ráda, že se ti líbila. Tohle také není zrovna můj šálek kafe, ale chtěla jsem doplnit jednu povídku, kterou jsem psala do souteže podle zadání. Jelikož jsem jí nemohla do soutěže přihlásit, tak jsem jí chtěla zavěsit alespoň na net, ale zase ne samotnou. Tak jsem napsala ještě tuhle, ať není sama :D. A nemusíš mít obavy, není to autobiografie :). Jen jedno dlouhé odpoledne v práci a i pro mě nečekaný nápad :)
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Ahoj, dokonce jsem to včera přečetla celé, což znamená, že mě to zaujalo... možná zkus používat nějaké automatické opravování, které tě upozorní na špatná slova nebo na chyby, je to škoda, když to není pořádně česky. I tak tě obdivuji, že dokážeš v češtině psát :-)
    K příběhu - pro mě je zápletka s bývalým mužem zbytečná - je to trochu hůř pochopitelné - že by nějaký muž měl syna, pak se oženil a pak s bývalou ženou zase měl 2 děti - a ta je pak opustila?? - nebo jsem to pochopila špatně?
    Líbí se mi ten nenápadný nástin tragédie v počátku a stupňování na konci...
  • lulalula Komentářů: 99
    Díky i tobě. Pořád přemýšlím nad nějakou dobrou knihou s českým pravopisem, víš něco co je tak v kostce. Budu ráda, když mi nějakou poradíte. Nejlíp kdyby se dala sehnat na netu jako e-book. Prozatím mi pomáhá jenom kontrola pravopisu ve Wordu :( . K tomu příběhu, pochopila’s to správně a když to takhle shrneš opravdu je to dost zamotaný. Tak pro příště :)
  • LucieLucie Komentářů: 421
    S pravopisem mě kromě pravidel českého pravopisu nic jiného nenapadá... Asi bych se podívala v Luxoru na Václavském náměstí a nechala si poradit od prodavačů... možná bys pak mohla i to samé najít na netu.
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Mám jedno pdfko čeština v kostce pro střední školy, docela šikovná pomůcka. A pak mám jednu aplikaci na pc pravidla českého pravipisu včetně kompletního slovníku českých slov. Když mi pošleš mail tak ti to pošlu:)
  • lulalula Komentářů: 99
    to Mike: To bys byl zlatíčko :). Když teda můžu prosit, tak můj mail- jeden z mnoha :) lulabahome@yahoo.com
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.