První kapitola..

upraveno 22. leden 2013 v Povídky
Dobrý den, moc Vás prosím o kritiku první kapitoly mého "nápadu". Budu rád za každou připomínku. Mimochodem, je to jen pracovní verze. Předem se omlouvám za případné chyby. Díky


Sandra seděla na verandě v houpacím křesle a prohlížela si nabitou služební zbraň, která ležela v koženém pouzdře vedle její ruky. Kus vyčnívající hlavně matně odrážel poslední zbytky světla.
V hlavě měla zoufale prázdno, až na jednu věc. Byla to vzpomínka, týden stará, ale silnější než skutečnost. Obličej! Ten obličej s divokým úšklebkem, černýma očima a klikatou jizvou pod okem, který vyvstával každou chvíli s takovou silou, že mohla detailně prozkoumat každou vrásku. Tvrdé až nelidské rysy vystupující z temnoty.
„Proč? “ zeptala se nakonec nahlas a zvedla oči k tmavému nebi.
Slza, která jí stekla po napuchlé tváři z předchozích bezesných nocí se rozpila na starém tričku ve vlhký kruh. Dál seděla tiše a v nastávajícím šeru pozorovala nachově rudý nádech nad mořem, který po neklidné hladině posílal krvavé odlesky.
Z jejich vysněného domu byl krásný výhled na floridské pobřeží… Když se totiž do toho domu stěhovala, byla šťastně vdaná s Jimem a spolu s ním sloužila u policie ve West Palm Beach. Běžná práce řadového policisty, která se jí během jedné služby změnila v noční můru.

Bylo pozdní srpnové odpoledne a v okolí panovala ospalá nálada z neustálého vedra. Každý, kdo byl tou dobou venku se snažil vyhledat relativní bezpečí stínu.
Jim a Sandra pohodlně seděli pod velkým slunečníkem v kavárně na Royal Palm Way, kde si vychutnávali zákusek a krátili si tak nudnou službu. Přes tlumené rozhovory doléhalo z útrob kavárny tiché cinkání nádobí a hlas reportérky ze staré televize: tak se můžeme těšit, že nám vysoké teploty vydrží i nadále. Nikdo jí nevěnoval pozornost až na staršího muže s prošedivělými vlasy v zašlé košili. Zvedl hlavu, povytáhl obočí, přihnul si z orosené lahve a poté se přes výlohu zaujatě podíval ven na pár mladých policistů.
Oběma pomalu opadal úsměv z vtipu, který jim právě dopověděl číšník. Navíc měli ještě o jeden důvod k radosti navíc. Vzdálená Jimova příbuzná jim odkázala nemalé peníze, a tak mohli doplatit hypotéku na dům a bez starostí si užívat života.
Sandra zamyšleně prohodila: „Stejně mi to nejde do hlavy.“ Jim zvedl svůj opálený a decentně řezaný obličej, na kterém se vyjímaly velké nazelenalé oči, a pobaveně se na ní zadíval. Sandra se v nich utopila ihned, co ho poprvé spatřila. „Není to jedno? Tak si vzpomněla, já jí to nevyčítám.“ „Vzpomněla?“ Zeptala se napůl podrážděně, ale pobaveně Sandra, „Jak si nějaká ženská, která tě v životě neviděla, může najednou vzpomenout a hodit ti do klína ranec peněz?“
„Třeba vykradla banku…“ Žena se usmála. I přes to horko vypadala neobyčejně svěží a přirozená, že na ní Jim dostal chuť. Chtěl ještě něco říct, ale zapípal mu pager.
„A je po zábavě.“ Povzdechl si, když pager připínal zpět na opasek. Zamával na pozdrav Frankovi, který už dnes nechal rozebírání motorů a ve velkých drsných rukách s šedými fleky od zažrané špíny držel ranní vydání Timesů. Opětoval pozdrav a znovu se sklonil k novinám. Jim položil na stůl desetidolarovku, zatížil jí nedopitým šálkem kávy a spěšně zamířil na roh ulice pro auto. Sandra mu byla v patách.
Ještě než se ozval startér, připojil se k bankovce na stole, která začala vibrovat v lehkém vánku, nažloutlý list z nedalekého stromu, spálený neustálým vedrem. Jako osamocený poutník co se zastavil na kus řeči a poté pokračoval dál.

Když o deset minut později vcházeli na stanici, ještě ve dveřích je zastavil udýchaný Clark, velitel zdejšího oddělení. Holohlavý a podsaditý a vždy kvalitně oblečen. Všichni mu říkali rychlík. Se vším si věděl rady a rychle přišel s účinným řešením, i když byl někdy až příliš zbrklý. Ovšem každý rychlík začíná časem brzdit a to i ten Clarkův, prostě už to nebylo ono.
Jim se na něj podíval a řekl si, že se v tak staženém límečku zákonitě musí dusit.
„To je dost že jdete! Všichni jeli k té vraždě na pláži a já tu mám hlášení na…“ „K jaké vraždě?“ přerušil ho Jim. Clark poněkud sípavě spustil: „Vy to nevíte? No samozřejmě, jak byste mohli. Před hodinou volal vyděšený mladík, že s kamarády našli na Singer Islandu mrtvolu.“ „Na Singer Islandu?!“ podivili se oba příchozí „Vždyť je to strašně frekventované místo. Jak by se tam uprostřed odpoledne dostalo tělo?“
„Zatím toho moc nevíme, ale už tam mohlo být dlouho. Podle prvních informací se jedná o ženu tak kolem pětadvaceti. Byla zahrabaná v písku, ale s hlavou opodál. Zajímavé je to, že nemá oční víčka a místo nich jen dva čtvrťáky!“ Sandra jen zakroutila hlavou. „Po vás teď ale chci, abyste okamžitě jeli na Bedford Avenue, máme hlášení, že z jednoho domu byl slyšet křik. Anie to ověřovala a už před měsícem byl vyklizen kvůli exekuci. Nejspíš tam řádí nějaký feťáci, tak si dejte pozor.“ Clark se viditelně unavený rychlou výpovědí otočil a zabouchl za sebou dveře do kanceláře.
Stažené žaluzie na prosklené kanceláři se mírně zatřásly a na chvíli tak přerušily tupé hučení klimatizace na liduprázdné chodbě.
Když se Sandra usadila na místo spolujezdce a zapnula si pás, utrousila: „Já se těšila, že už dnes budeme mít klid, vždyť nám za chvilku nám končí směna, sakra. Navíc si mi slíbil večeři, na to nezapomínej.“ Jim nastartoval s mírným úsměvem „Tu bez problému stihneme“.
Pohnul pákou automatické převodovky a svižně s autem vyrazil k výjezdu.
Clark ve své pracovně vyhlédl z okna právě ve chvíli, kdy se policejní Ford s mírným zahvízdáním gum vyjel z garáže a zmizel na konci ulice.
Na okamžik užíval sluneční paprsky jako by čekal, že mu dají odpověď. Připadal si starý, jeho vlaku už docházelo palivo. V duchu si představil himalaiské šerpy, jak se svým nákladem pomalu postupují do příkrého kopce. Ano, tak se cítil, jako již jednou strávené jídlo.
Hlasitě si vzdechl. Posadil za psací stůl a dál pokračoval v pochmurných myšlenkách.

Komentáře

  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 211
    To bylo dobré, jsem zvědavá na pokračování.
    Změnila bych akorát použitý obrat : nachově rudý nádech, protože nachově a nádech zní moc stejně a trochu mě to praštilo přes oči. Ale to je jen takové drobné slovíčkaření, s tím se ve svém psaní peru pořád. Dobře to vychytáš, když si to po sobě čteš nahlas.
    Jinak zajímavý, škoda, že to nepokračuje, četla bych s chutí dál.
    The world needs more cowboys.
  • Ahoj,jediné co mě napadá,je: Wow!
    Umíš psát,je to zajímavé,a zároven promišlené.Jen tak dál,pokračuj;)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.