Já a on

lenkalenka Komentářů: 2
upraveno 25. listopad 2012 v Povídky

Podruhé v životě jsem šla do telefonního automatu.Pošta, stará budova uprostřed města,putovaly tam tenkrát před lety denně desítky lidí.Možná,že se od té doby nic nezměnilo,ale vím,že dneska by tam člověk dřevěné budky hned u dveří nenašel a hlavně,kdo by je tam v době mobilních telefónů hledal.Pokud by tam zůstaly, byla by to spíž oprašovaná technická rarita,tak trochu pro smích.
Pro mě tenkrát cesta k ní byla jak po rozbitém skle.Chtělo to odvahu, né tam zajít ale odvahu to udělat a přijít tam a dozvědět se něco,co pro mě tenkrát bylo středobodem vesmíru.Věděla jsem,nebo spíž tušila,že není něco v pořádku,když přestal chodit do školy a měla jsem i pocit,že se mi vyhýbá. Proč? Co jsem udělala ? A na druhou stranu ve mně dozrávalo,že to jsem celá já,co jsem si myslela,že by mohl ? On,proč ? Seděla jsem v zadní lavici s kamarádkou a on vedle nás s Prokopem. Nenápadný, vysoký,věčně v džísce a džínácg,měl prsty pořád od inkoustu.
Jak to začalo,dneska už nevím,vím jen to,že mezi lavicemi začaly poletovat papírky,leží nekdě zaprášené v šuplíku. Dobírání jeden druhého,smích nad vtipnou řečí a pocit zvědavosti ale i nervozity. Tenkrát jsem ho začala vnímat,že existuje a že je mi s ním fajn,nikdy mě nenapadlo,že by mě pozval na rande. Jednou jsem stála u okna ,měla jsem na sobě modrý šaty s černým vzorem, sama jsem si je navrhla a nechala ušít.Měla jsem je moc ráda.Viděla jsem ho,jak jde s klukama z tělocviku a říkala si,že se od okna nehnu,když za mnou přijde,mám mě rád.Přišel.
Proč se to tak najednou všechno změnilo a někam beze slova a bez letáku zmizelo? Jen já uprostřed všeho,přestal chodit do školy. Nevěděla jsem proč,jen jsem v ruce držela dopis,který mi od něj přinesl Prokop. Něco jako omlouvám se,mám tě rád,ale Kučera tě má raději a tak se klidím stranou,měj se. Blbost na entou,ale realita jako ušitá.
Když jsem stála u toho okna,myslela jsem,že snad vypadnu,jak se moje tělo roztřáslo a zimnice ho ovládla od hlavy až k patě.Opřít se o sklo,asi by se rozsypalo,jak jsem se třásla.Stejně tak jsem se třásla,když jsem šla na tu zatracenou poštu,co mě to napadlo ?
V hlavě jsem pořád měla myšlenky na poslední zvonění.Vzali jsme si na sebe všechno možný a půjčili se kolečkový brusle.Hulákali jsme po škole,objeli náměstí a zastavili se u kašny. Skákačka, to byl náš cíl,tak jako se to dělo každým rokem,kdy se čtvrťáci chystali na svaťák. Najednou jsem ho uviděla ,stál s Prokopem ve dveřích hospody a díval se mým směrem,úsměv,který mu jistě zůstal do dneška. Byla jsem jak v sedmém nebi.Spolu s ostatníma jsem naskákala do vody a užívala si chvíli,která v podstatě pro mě nebyla až tak důležitá,protože tam stál on.Připojil se k nám a pak odešel.
Za chvíli jsme se všichni sešli na terase Bílýho koně a začala studentská oslava.Sedl si jakoby nic vedle mě a se na nic neptala, byla jsem šťastná. Dělala jsem,jak mi chutná pivo.V tomhle směru jsem vždycky byla dobrá herečka. Bylo to super až do doby,kdy vstal dal mi jednu velkou pusu na rozloučenou,prý že mu jede vlak a odešel.
Znovu ten samý pocit smutku a bezmoci a tápání.Stejný ,jako když mě do sebe vcucla dřevěná budka.
Do dneška nevím,jestli mu ujel vlak a nebo jestli se vrátil sám.Další pusa, takovou jsem do té doby ještě nedostala.Cesta na privát,plná hlazení a mazlení a mého štěstí a mého třesu.Když jsem pak ležela na posteli v roláku a nad sebou viděla namalovanou uvadlou růži, propíchnuté srdce a siluety prapodivný nahý ženský,nevěděla jsem kam mám dát oči.Ležela jsem přikrytá pod peřinou,třásla se a divila ,že se nic neděje a nedělo se ani dál.Tolik jsem se bála,bála se ,že se mi vysměje,že pozná, že by byl ten první.
Usnula jsem a ráno jakoby chlad noci pokračoval,pomalu jsem nemluvili a šli každý jiným tempem na jinou stranu náměstí. Autobusové zastávky, každá jiným směrem. Sedla jsem si na dřevěnou lavičku a mlčky ho pozorovala.Nic jsem nechápala .Nechce mě,to je ono,kdo by mě taky chtěl ? Samá noha,samá ruka a zkušenosti v posteli ani náhodou. Začala jsem se zase bát.Kam zmizel ten smích a ta pohoda a to chtění ?
Přijela jsem domů a otec udělal scénu,jasně,že mě přiřadil k těm děvám,který lezou každému do postele a jasně,že se o mě a parchanta starat nebude.Kolikrát jsem si tohle za svůj život vyslechla .Kdyby věděl ? Byl můj otec, ale vůbec mě neznal. Bylo mi to v tu chvíli jedno. Všechno mi to šrotovalo v hlavě a ještě se k tomu všemu přidat ten drb – prý se bude ženit?
Musím,se dozvědět,jestli je to pravda,musím to vědět. U okénka jsem nahlásila číslo,které jsem si vyhledala v telefonním seznamu.Městský národní výbor Nové Hamry.“Prosím“ ozvalo se,“dobrý den,chtěla bych matriku“.
„Chvilinku strpení,co byste si přála „ Myslela jsem v té chvíli,že ztratím hlas.Kdyby mě ta ženská na druhé straně drátu viděla,asi by hned zaklapla a nebo by mě posadila vedle sebe a nalila mi panáka. Panáka bych v té chvíli potřebovala nejvíc.
Začala jsem lhát, jako když mrská :“ víte, dostala jsem svatební oznámení a někam jsem ho dala, nemohla byste mi prosím říct,kterou sobotu se žení…….“
„Né takové informace nepodáváme,nashledanou.“.A bylo vykydáno.Konec telefonátu a konec mého trapného pokusu. Zůstala jsem stát jako opařená. Co jsem si asi myslela,že mi paní oznámí datum veselky a přidá pozvání ??? No to se tedy fakt asi nestává, opařenost mě v mém žití potkala ještě víckrát a nikdy na ní nic nefungovalo.Jen mám štěstí,že nikdy nebyla vidět na kůži.Ale to pálení uvnitř – síla ?
Maturita uběhla jako nic.Za dva dny bylo po všem,viděla jsem ho vždycky jen z dálky a nedej bože, aby se přiblížil. Ten pocit,kdy se mi moje druhý já vysmívalo a říkalo si o pochvalu,stylem „ já,já to věděla…hi,hi,hi ,“ ten se ozval za pár měsíců znova. Otevírala jsem schránku a vypadl na mě dopis a v něm ? Oznámení o proběhlé svatbě s černobílou fotkou svatebčanů.
Moje cesta na poštu byla zbytečná. Nezapomněl,ozval se .Stejně tak jak se ozýval z vojny a stejně tak,když se pochlubil s prvním i druhým přírůstkem do rodiny. Nezapomněl,ozval se,prý,že mě měl vždycky rád.

Komentáře

  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 211
    Ze života. Co dodat... Tak to prostě někdy je. Mohla bych vyprávět...
    Sálá z toho nostalgie a smutek.
    Téma pěkný. Jenom trošku víc propracovat, ohlídat si pravopis, slovosled. Občas máš trošku zmatek ve skladbě věty. Jako bys to po sobě už nečetla, nevím.
    Máš ještě napsaného něco dalšího?
    The world needs more cowboys.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.