Poslední aktivita

Activity List

  • Uživatel bibipaj se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    1. červenec
  • Uživatel MagpieGenic se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    27. červen
  • Uživatel Jarka se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    10. červen
  • Uživatel Tom se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    1. červen
  • 8. Ngidansa ngokushesha ngangokunokwenzeka ... I dance as fast as I can... Jeg danser så fort jeg kan ...
    (Zadejte do Google translatoru první větu ze své oblíbené knihy a postupně ji přeložte do tří cizích jazyků. Nakonec ji opět převeďte zpátky do češtiny. Výsledek těchto překladů je začátek vašeho dnešního příběhu… vylosované slovo SEŠIT)

    Bylo říjnové ráno. Marie otevřela okno a nadechla se vzduchu prosyceného vlhkou vůní tlejícího listí. Včera oslavila osmdesátiny. Od rána spíše drnčel telefon, taky přišlo pár mejlů a virtuálních přání. Osobních gratulací nebylo mnoho, ale byly, některé i milé a bez povinnosti.
    Květiny rozvoněly celý obývací pokoj, kurýr přinesl i několik bonboniér, dort, knihy, nový nůž do kuchyně, přívěsek s perlou od syna.
    Nejvíc jí však překvapil, potěšil a nervozně dojal balíček od neznámého gratulanta.
    Byly v něm černé střevíce, které nádherně voněly kůží. Byly obšity červenou nití a měly malou zlatou sponu na boku. Na botkách dominoval úžasný tvrdý pěticentimetrový podpatek jemně potažený. Na podrážce byly malé mosazné podkůvky z plíšku tenkého jak vlas... Kulatá špička, mírně zvednutá měla ještě speciélní futrálek ze sametu. V krabici byla ještě malá krabička a v ní náhradní podkůvky a náhradní spony. Marie si natáhla hedvábné punčochy, obula ty nádherné botky. Pocit velmi zvláštní. Padly bez odporu a nohy v nich vypadaly jako tenkrát...
    Lodičky s podpatkem měla naposledy téměř před deseti lety když byla pozvána na nějakou premiéru do oblastního divadla.

    Kdo mohl vědět, že chtěla tančit flamenco? Kdo čekal tak dlouho, přes 50 let a až nyní přišel s tímhle dárkem. Panebože, člověk zapomene na lidi, které kdysi potkal. Zapomene i na ty, kteří na něj nezapomněli. Kolik člověku projde lidí životem? Kolik jich vlastně za život potká?

    Marie si uvařila turka. Ne žádnou vodu z ponožek, jak říkala její maminka rozpustnému nebo filtrovanému kafi. Logr voní a je to káva, která neztratila po cestě do úst a těla paměť.

    Sedla si do křesla na nohou měla nové střevíčky. Přehodila nohu přes nohu vzala fix, který ležel spolu se sešitem na poznámky na stolku a na sklo napsala: Tančím tak rychle jak dokážu...
    1. červen
  • 6. …
    (Kouzelnický trik s kartami dopadl naprosto příšerně. Proč? Co se stalo? (vylosované: MASKA, INDIE, zapomenuté dítě)
    René Kuda tenhle trik prováděl s naprostou jistotou. Karty mu šustily v rukách jak motýlci a diváci ani nedýchali, když vylétly do výše a tvořily různé obrazce. S úžasem a obdivem všichni sledovali, jak se mu potom vracely do dlaní složené podle barvy a hodnoty.
    Veškerý um kouzelníka Reného Kudy byl ještě znásoben tím, že tento trik prováděl v masce, kterou si dovezl z Indie. Před časem ji procestoval téměř celou a ukazoval tam své triky. Dokonce natáčel reklamní šot v Bollyvoodu. Jednou po představení k němu přistoupil muž a beze slov mu podal plátěný pytel stažený šňůrkou, pokýval hlavou a zmizel v davu. Když René pytel rozvázal, vytáhl z něj nádhernou zvláštní dřevěnou masku. Jak se později dozvěděl, byla ilustrací hinduistického kánonu smrti. Epos za jehož autora je považován legendární mudrc Válmíki tvoří důležitou část a společně s Mahábháratou patří k nejvýznamnějším dílům indické epické literatury. Je nejoblíbenějším textem višnuistů.
    Maska kouzelníka padla na hlavu Reného, jako kdyby byla vyrobena na míru. Od chvíle kdy si jí oblékl poprvé, vše se mu dařilo a jeho sláva stoupala. Zvaly jej domácí i zahraniční agentury, až musel některá angažmá i odmítat.
    Dnes v Kulturním domě v Kaplici byla podivná atmosféra. Diváků bylo málo, přestože po městě visely plakáty a před vchodem byl umístěn baner v životní velikosti. Program začínal jako obvykle, nějaká komická dvojice se snažila lidi rozehřát, ale očividně se jim to moc nedařilo. Potom vystoupila místní popová hvězdička a nebýt její nadšené rodiny nikdo by si asi ani nevšiml, že je na jevišti.
    Potom měl první vstup René. Měl na tyhle chvíle vymyšlený postup, ale dnes to nezabralo. Spoléhal tedy na svůj jistý trumf s kartami, zařazený do druhého vstupu. Hadí žena se rozmotala a odhopkala s úsměvem číslo třináct. Za šálami jí úsměv zhasl. René se na ní usmál a vběhnul na jeviště.
    Rovnou předvedl pár osvědčených triků s kartami, nechal diváky vybírat karty. Musel až do třetí řady protože první dvě byly prázdné. Jen v první sedělo samo malé dítě asi tak dvouleté. Dívalo se velkýma hnědýma očima na Reného. Když se vracel na jeviště, zastavil se u něj a z balíčku vytáhl jednu kartu a dal mu jí. Dítě nic, drželo kartu a usínalo.
    René se uklonil a odešel do šatny. Poslední vstup měl až téměř na konci pořadu. Hodil do sebe panáka whisky a začal s připravovat. Ozvalo se zaklepání. Vstoupil pořadatel a v tváři měl provinilý výraz: „Já opravdu nevím, pane Kudo, na tyhle pořady vždycky narváno, to byla i naše jistota… Já fakt nevím. Samozřejmě honorář zůstává.“
    René se na něj podíval: „Vytáhněte si!“ Pořadatel Novák si otřel zpocené čelo a sáhl po první kartě. „Ukažte, no vidíte! Kule. To bude dobrý.“ Nalil dva panáky a podal Novákovi.
    Novák odešel a za chvíli se vrátil. „Pane Kudo, je mi to trapný, já vám jdu říct, že jsme to museli ukončit, hlediště je prázdné.“
    „No, tak já balím. Na jevišti mám ještě stolek, jdu pro něj.“
    Opona byla zatažená. René scvaknul nohy stolku a poodhrnul kus opony. Uprostřed ztemnělého hlediště sedělo se zkříženýma nohama spící mimino a v ruce drželo srdcové eso.
    1. červen
  • . Rajská s knedlíkem
    (Popište své vůbec nejneoblíbenější jídlo tak, aby ostatním připadalo jako úplně největší kulinářská lahůdka… (vylosované slovo VOLBY, CIRKUS, FANATICKÝ CYKLISTA)… no nevím…
    Sláva, poslední mítink. Tak tenhle předvolební cirkus, to bylo fakt hustý!
    Otevřely se dveře a do kanceláře vjel na svém posledním modelu starosta, fanatický cyklista. Tohle kolo má i na bilbordu pod heslem „šlapu za vás“. Slíbil, že když bude znovu zvolen, věnuje ho vylosovanému voliči. To samozřejmě vyvolalo hysterii a všichni tvrdili, že je jejich lídr. Jak to chce vybrat nevím.
    Každý ráno vyjíždí ze svýho baráku, typu podnikatelský baroko, zanechá tam tu svou zelenou vdovu a jede co nejdelší cestou, téměř všemi uličkami naše vzkvétajícího města, aby ho každý viděl. Zastaví se před krámem, kde už od sedmi stojí místní výkvět 70+ a probírá novinky, kdo, s kým a za co.
    “Tak co vám ta vaše dneska navařila pane starosto?“
    „Dneska si vezu kolínka, od včera tam mám ještě rajskou. Ta byla! I sekretářka Anička si pochutnala. To víte v tomhle čase je to frmol, nestačíme si dojít někam na oběd.“
    „No vono? Vono není vlastně kam, když Smotlacha zavřel, že jo. Kulichová s těmi svými spálenými smaženinami, který už nikdo nechce, pude brzo taky do kopru. No a ten novej, jak von se to menuje?... Jo Pivoda, tak ten je předraženej, no řekněte rajská s knedlíkem za 160,-! No řekněte! Copak si to může normální člověk dovolit. Ani důchod by mi nestačil… Máte štěstí, že paní starostová je taková dobrá hospodyňka a že vám navaří.“
    „Už musím, přijede asistent hejtmana, kvůli tomu sběrnýmu dvoru a cyklostezce.“
    Otevřela jsem kastrůlek a zvedl se mi žaludek. Přesně, podivně šedooranžová barva, po okraji žlutý tuk, sražený mastný oko. Uprostřed ostrov nabobtnalého zbylého knedlíku a vedle okoralý ostrov skoro nakousanutýho hovězího. Rychle jsem to přiklopila pokličkou, nadechla se zhluboka.
    Přede mnou se rozsvítila zaprášená žárovka. Já sedím na posledním studeném schodě za dveřmi, které vedou do sklepa kdysi krásné vily chmelařského magnáta a ve které je nyní naše mateřská škola. Zpocená záda strachy, ududlaný nos a oči plné slz. Na kolenou bílý talíř s obědem. Rajská omáčka s nasáklým nabobtnalým knedlíkem a suchým rozžvýkaným hovězím. Kolem mastný žlutý oko.Toho masa mám ještě plnou pusu, tak ho postupně plivu zpět do talíře. Za dveřmi se ozývá hlas soudružky učitelky… „a dokud to nesníš, tak tě nepustím ven“.
    Probudil mě až hlas mojí zlaté maminky.
    „No to nemyslíte vážně! Paní učitelko, to je na žalobu, vy dítě zavřete do sklepa, já si pro ní přijdu a vy nevíte kde je, protože jste na ní zapomněla! Ona tam sedí čtyři hodiny s talířem hnusný rajský na kolenou?“
    Osvobozena! Nikdy už nikdy… ani do školky ani rajskou!
    Ne děkuju, pane starosto! Vážně. Já vím, že ten Pivoda se snaží vařit dobře, ale děkuju – rajskou ne!
    1. červen
  • Uživatel hdk se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    28. květen
  • Uživatel rypdaj se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    23. květen
  • Uživatel Vendy se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    21. květen
  • Uživatel Isaak_Moselle a Martinn se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    19. květen
  • Uživatel LenkaFifkSkolnik a TeVor se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    18. květen
  • Uživatel Jarko, sestakovaeva, Pavlína, Darina, Zera a 3 others se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    16. květen
  • Do třetice 3. ... :-)
    3. Pondělí
    (Popište svoji obvyklou cestu do práce (nebo do školy) očima někoho jiného… (stín)

    Zamykám, seberu tašky z podlahy, udělám dva kroky a zase je položím. Sundám batoh a ukládám klíče do přední kapsy. V tom si vzpomenu, že jsem zapomněla v předsíni připravenou tyčku od koštěte. Vracím se, pokládám tašky, sundám batoh, vyndám klíče. Odemykám a za mnou se ozve: „Dobrý den paní učitelko! Dneska jdete nějak pozdějš, ne?“
    Ani nerozsvítím a sahám pro tyčku a zároveň vidím, že tam zůstala ještě jedna igelitka, vlezu zpátky a sednu si na židli a počítám do deseti, podle rady mé maminky. Vždycky když se po odchodu vrátíš pro něco zapomenutého, tak si sedni, napočítej aspoň do deseti a vyjdi znova. Pro štěstí.
    Mezi dveřmi se objeví stín. Stojí tam sousedka a zírá, co to dělám.
    „Vy nikam nejdete?“
    „Ale už jdu, paní Procházková, jen jsem se pro něco vrátila“
    „Jé vy toho zase nesete? To v tý škole nemáte tyčku na koště?“
    „My tam toho nemáme paní Procházková, táhnu i prostěradlo, vatu, těstoviny…“ Jmenuji všechny věci v igelitkách, ze strachu, abych nemusela s paní Procházkovou probrat obsah ostatních tašek.
    Přitom zamykám.
    „ No toto.“
    Odcházím, hodná paní Procházková mi pomáhá otevírat dveře a dokonce se nabídne, že za mnou zamkne. Spokojená, že provedla průzkum a dohled, zvoní na paní Zoulovou, sousedku z přízemí a podává hlášení.
    „No já vám řeknu, paní Zoulová, ta učitelka z prvního, víte která? No… si představte, každý den tahá batoh, igelitky a dneska nesla i tyčku od koštěte. Toto školství vypadá, pak ty děti mají umět pozdravit, že jo.“
    Paní Zoulová pokývala hlavou a zalila muškáty. „Podívejte, už leze do autobusu, no to si počkám, jak se tam narve, v týhle ranní špičce. No vždyť to povídám! Koukejte, nevešla se! Hele, podívejte se, ten mladík. No to je mladej Novák! Zastavil autobus a nacpal tam učitelku i s tou tyčkou.“




    17. květen
  • Tak ještě Hotel...2. Hotel Zlatý lev
    (Odvyprávějte příběh člověka, který žije již několik let v hotelu… (vylosované slovo: psychiatr)
    Telefon zvonil dlouho. Viola Beranová měla už jednu nohu z vany venku, když telefon zmlknul, v klidu jí vrátila zpět a začala si připouštět teplou vodu. Na hlavě měla sněhobílý ručník, pod ním igelitový sáček, kterým přikryla kůru na vlasy z pomerančového oleje. Do příjemně horké vody si nakrájela slupky pomeranče a z misky na malém stolku vedle vany ujídala pomerančové dílky mírně polité rumem a posypané hrubým třtinovým cukrem. Takhle ležela ve vaně už téměř dvě hodiny. Oranžový den v tónech pomeranče. Nemyslela na nic, jen tak listovala už po desáté nějakým podivným dámským časopisem, který jí přinesl číšník se snídaní. „Madam, vzal jsem pro vás v hale tenhle časopis, zahlédl jsem tam fotografii, která by vás mohla zajímat.“
    Viola fotografii zahlédla hned při prvním otevření.
    Telefon zazvonil znovu. Tentokrát drnčel nepřetržitě. Viola k němu došla, chvíli váhala. Mokré stopy za ní pomalu vysychaly a mizely. Na displeji svítilo Beránek.
    „Ano synku? Jak se máš? Dneska? No… nevím, ještě mám nějaký plán. Jaký? Prostě nějaký, ptáš se mě jako vyšetřovatel… ale prosím tě, no tak přijďte.“
    Viola otevřela okno, nadechla se a zadívala se do rozkvetlého parku. Tenhle pohled milovala, proto si vybrala pokoj číslo 7 ve druhém patře. Tenhle prvorepublikový hotýlek se po revoluci vzpamatoval proto, že jej vrátili po letech socialistického chátrání a vybydlování, rodině původního majitele. Soudruzi kupodivu zachovali i původní název „Zlatý lev“ a i když z původního vybavení zbylo málo, prvorepubliková atmosféra, která tiše doznívala i v padesátých letech, se naštěstí vrátila. Viola se začala oblékat. Něžně bílé kašmírové šaty, tmavé lahvově zelené střevíce a ve stejné barvě přehodila přes ramena delší volný kardian. Šedé těžké vlasy si vyčesala do francouzského drdolu, sepnula sponou a kolem uší vytáhla tři tmavší vlnité pramínky. Zlatý prstýnek se smaragdem obřadně navlékla na prsteníček pravé ruky. Na levou přidala tenký zlatý náramek.
    V tom se ozvalo zaklepání. „Mami, to jsme my!“ Viola se znovu podívala do parku, venku se zvedl vítr. Za dveřmi stál syn Petr s kyticí, vedle něj stála jeho žena Irena, v ruce držela krabici od dortu. Za nimi dcera Nella a neznámý muž. Přestože byl krásný den, druhá květnová neděle, všichni měli zimní bundy.
    „Tak pojďte dál.“
    „Mami, tohle je pan doktor Votýpek.“ Muž se uklonil a natáhnul ruku k pozdravu. Viola vzala krabici a odnesla jí na stolek. „Posaďte se, objednám kávu k těm dortům.“
    „Mami, to nejsou dorty. Přinesli jsme ti fotky. Tady máš růže, od nás k dnešnímu svátku matek.“
    „ Aha, no ale kávu si dáte, ne?“
    „Já ne, já prosím jen vodu,“ pípnul doktor a znovu natáhnul ruku směrem k Viole. „Já jsem Votýpek, MuDr.“
    Viola zavolala do recepce.
    „Jaroušku, prosím čtyři kávy a jednu minerálku. A ještě prosím vyřiďte Janovi, že dnes budu večeřet později a ať mi přidá k salátu dvě topinky. Ano z česnekem! Děkuji… ano, ano… zavolám až návštěva odejde… Ano zítra to platí, ráno v půl deváté. Ale prosím, ať přijede pan Procházka přesně. Minule to bylo jen tak tak. Děkuji Jaroušku.“
    „Mami,“ začal nervózně Petr, který byl patrně vyvolen jako mluvčí. „Chtěli jsme s tebou hlavně probrat tu situaci. Opravdu nikdo z nás to nechápe,“ skočila mu do řeči ještě nervóznější Nella. Vyskočila z křesla, začala se procházet pokojem a pokračovala: „Mami, proč jsi prodala ten byt, ve kterém jsme vyrůstali?“
    Petr také vstal a pokračoval, když na něj Irena kývla. „A už vůbec nechápeme, tedy nikdo… z nás… proč bydlíš tady. U nás máš pokoj, vybavený, všechno máš k dispozici… Mami, prosím tě!“
    Irena se zvedla z pohovky a postavila se vedle Petra, nasadila tón, jako když mluví s duševně chorým: „Maminko, prosím vás, my jsme si mysleli, že si chcete odpočinout… proč jste nejela třeba do lázní nebo k moři!“
    Nella se rozhlédla jako by čekala pomoc od dalších přítomných. „My bychom ti to zařídili, dnes se dá jet kamkoliv a na jak dlouho chceš…“
    Viola stála u okna a dívala se do parku, kde se právě honily děti.
    Irena se zvedla a popošla k ní. Maminko, víte, co si říkají lidi, že jsme vás vyhnali nebo, že já nechci, abyste bydlela u nás. To je strašný!“ Vytáhla kapesník a otírala si slzy. „Děti by taky byly rády, kdybyste bydlela s námi.“
    Černý pták se usadil na parapetu.
    „Ehm, paní Beranová, vaše děti to myslí dobře. Já se snažím to vaše rozhodnutí bydlet zde v hotelu Zlatý lev pochopit, ale…“
    „Pane, vy nepochopíte nic! A víte proč? Protože, když to nepochopily moje děti… nebo víte co... Já vám to povím, znovu a všem!“
    „Když mi bylo deset, tak jsem byla s maminkou tady v hotelu na obědě. Měla jsem narozeniny a poprvé v životě jsem seděla v restauraci a mohla si přát cokoliv. Tatínek zůstal doma, protože na tři obědy bychom neměli. Po obědě s báječným hovězím vývarem s vejcem a rohlíkem, objednala maminka rakvičku se šlehačkou od Pastorků.“
    „Mami!“
    „Nepřerušuj mě, Nello!“
    „Já tohle nemůžu poslouchat!“ Nella se zvedla, popadla bundu a práskla dveřmi.
    Doktor si začal čistit brýle.
    Viola se podívala na syna.
    „Tady jsem sama sebou. U vás bych byla opět jen matka, babička, ta učitelka Beranová… tohle je teď můj domov.“
    Na stolku ležel časopis s fotografií hotelu Zlatý lev z roku 1957 a pod ní bylo napsáno“ Dnes byl hotel předán do rukou pracujícího lidu.“ Před dveřmi hotelu stáli dělníci místní šroubárny v rádiovkách, na schodech seděla malá holčička.
    17. květen
  • 1. Autobus D.M.
    „Dobrý den, prosím Vás jedete do Hodkovic…nad Mohelkou?“
    „Ten za mnou.“
    „Aha, děkuju.“
    Couvám, tlačím se ven skrz ty, kteří vědí, který autobus je jejich.
    „Promiňte, promiňte, s dovolením.“
    Na nástupišti si spočítám knoflíky u kabátu, batoh chytnu za zbývající popruh. Rozhlédnu se. Za autobusem, který jsem navštívila před chvílí, však nestojí žádný další. Uklidním se tím, že určitě přijede, protože na nástupišti čekají další lidi.
    Jdu k lavičce, kde sedí dáma a hrabe se v kabelce, spíš v kabele.
    „Dobrý den, můžu?“
    Kývnu hlavou na prázdné místo na lavičce. Paní vezme kufřík, původně postavený vedle nohy a přemístí ho na druhou stranu a dál dělá inventuru v kabelce. Usměju se, a aby řeč nestála, tiše řeknu. „Čekám na autobus“. Podívá se na mě, jako kdybych měla na hlavě hlávku zelí. Chci rychle přidat mému sdělení na zajímavosti a informuji jí: „Já jsem vlezla do támhle toho, ale on nejede do Hodkovic… nad Mohelkou“
    V tom přijel autobus, který vypadal přívětivě. Usmála jsem se na paní s kabelou. „Už mi to jede“. Šla jsem si stoupnout do fronty na odbavení. „Jednou Hodkovice… nad Mohelkou, senior.“
    „Brej, dvacet pět, čtyřka.“
    „Děkuju“ Sunu se k určenému sedadlu. Naštěstí není daleko. Zjistím, že čtyřka není u okna, ale zalezu tam. Vyhlížím spolucestujícího. Dáma z lavičky mi vysokým hlasem naznačí, že mám vypadnout.
    „Dovolíte, to je moje místo!“
    „Já vím, promiňte.“
    „ Když to víte, tak proč tam sedíte?
    „ Já jsem nechtěla překážet v uličce.“ Vysoukám se znovu do uličky a dáma se rozloží na sedačce, pod nohy zastrčí kufr, na klín si dá maxikabelu. Snažím se usadit a půlka mě stále přečuhuje do uličky. Autobus se mezitím rozjel. Vrávorám, padám, vlaju. Potom rychle sáhnu a nadzvednu madlo a v podstatě se s ním zaklíním a začnu přemýšlet, jestli se mi podaří vystoupit. Mám na to devadesát devět kilometrů. Dělám, že mě velmi zajímá, kudy jedeme a uličkou s soustředěně pozoruju přední sklo autobusu.
    „Žijete zdravě?! Ozve se vedle mne.
    „Prosím?“
    „Berete nějaké prášky?
    Chci se paní odměnit vstřícností, že jsem jí zasedla místo a přivodila trauma. Chci taky udržovat přátelskou atmosféru, když jedeme stejným směrem a tak se nadechnu a vyhrknu: „No jen nějaké vitamíny.“ Zase mám touhu si sáhnout na hlavu, jestli tam nemám to zelí.
    „Aha,“ odvětí a zadívá se oknem na pole s řepkou, kolem kterého jedeme už dvacet minut. Autobus jede do Hodkovic… nad Mohelkou.
    (vitamíny)
    17. květen
  • Honza changed jejich profile picture.
    Náhled
    17. květen
  • lenocka changed jejich profile picture.
    Náhled
    16. květen
  • Uživatel KattyV se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    15. květen
  • Uživatel Shravu, Alimak, Míša, KatkaLJ a Inka se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    14. květen
  • Alimak changed jejich profile picture.
    Náhled
    14. květen
  • Alimak changed jejich profile picture.
    Náhled
    14. květen
  • Alimak changed jejich profile picture.
    Náhled
    14. květen
  • Alimak changed jejich profile picture.
    Náhled
    14. květen
  • Alimak changed jejich profile picture.
    Náhled
    14. květen
  • Alimak changed jejich profile picture.
    Náhled
    14. květen
  • Uživatel lenocka, Lipka a Kalip se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    9. květen
  • Uživatel Mižu se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    6. květen
  • Anastasie changed her profile picture.
    Náhled
    3. květen
  • Uživatel lovecpříběhů se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    1. květen