začátek ???

lenkalenka Komentářů: 2
upraveno 16. listopad 2012 v Kurz: Jak napsat knihu
…. za svůj život vděčím své mamince, která si myslím, že tenkrát ve svých skoro 37 letech mohla klidně cuknou a říct tátovi, že do toho tedy vůbec nepůjde. Měla v té době již tři děti a tak se jí divím, že do toho šla. Že by podlehla tátovu kouzlu? Tomu moc nevěřím , ale stát se to mohlo , člověk u toho nebyl a tak nemůže chválit a ani kritizovat. Každopádně jsem tu a na tom se už nic nezmění. Za svůj rytmus v těle a na duši vděčím paní Tegerové. Provázela a v podstatě provází mě celým mým životem. Sem tam jí potkávám a hlavou mi vždycky bleskne , že jsem udělala chybu, že jsem její kroužek „rytmiky „ alá baletu sedmdesátých letech řekla „vale „ a s dětským nerozumem jsem se od prken, které pro mě mohly znamenat svět odvrátila. Matně si ale vzpomínám, že jsem možná v tom nebyla zase tak úplně sama, protože mám pocit , že celkem 3 kusy poskakujících dívek alá „baletek“ v jejím kroužku , nemělo šanci ani na tehdejší československá prkna natož mířit výš a koukat se směrem na východ ,kde se plynule mluvilo rusky, psalo azbukou a každá druhá holčička měla špičky u kolébky. Při pohledu na paní Tegerovou ale vím, že to přesto byla chyba. Vždy kolem mě probaletí s úsměvem na tváři, rozježenými krátkými vlasy, které snad nešediví , a v takovém rytmu chůze, že by jí kde kdo záviděl. Myslím si a přála bych si,abych jí potkávala ještě pěkně dlouho. Je pravda,že je příkladem nestárnoucí primabalerýny s velikosti XL, ale proč né ? Podívejte se směrem na východ ?
Vzpomínám si na to , jak jsem jako malá s radostí a v hnědých punčocháčích na gumu poskakovala po obýváku o rozměrech 3 x 4 m, rozhazovala ladně ruce vpravo a vlevo a udržovala balanc po skoku do výšky , který obsahoval ještě jeden obrat navíc. Představovala jsem si, že já jsem ta labuť o které jsem slyšela jen matně, protože teoretickou část kroužek vůbec neobsahoval . Balet jsem do té doby ale i od té doby ani koutkem oka nezahlídla. Nebyla jsem sama . V naší rodině to prostě bylo jen slovo bez obsahu. Jednomu z nás se ale poštěstilo, můj otec byl odborářsky odměněn zájezdem do Svazu sovětským socialistických republik a navštívil mimo jiné i baletní představení „Labutí jezero „ v Leningradě . Úchvatné, úžasné, popisoval ještě po letech svůj zážitek. Myslím si, že ale sedící někde v zadních lavicích , určených pro odboráře , toho moc neviděl a časem jsem ho podezřívala i z toho, jestli vůbec byl sedící, jestli nebyl náhodou po prvních tónech spící. Jakmile totiž u nás, v naší černobílé televizi zazněly tóny vážné hudby a nedej bože, někdo začal baletit, ihned jsme my děti měly povinnost ,na povel otce, přiskočit a přepnout na druhý fungující program i kdyby tam bylo cokoli. A tak kdybych se chtěla dívat , získávat nějaké zkušenosti, prostě jsem nemohla.
Baletní kroužek rytmiky se postupem času rozpadl, škoda,. Věřím tomu, že my tři pravidelně chodící dívky, budoucí baletky, jsme měly zážitek na celý život. Nacvičovali jsme v nádražáckém klubu „Hvězda“ a sem tam nám paní Tegerová domluvila představení při oslavách MDŽ / ten kdo neví – mezinárodního dne žen /, VŘSR / den Velké říjnové socialistické revoluce /, a náš nejoblibenější den „Den nádražáků „. Po baletních vystoupeních nezůstávalo jedno oko nádražáckých žen suché. Já jsem měla výhodu v tom, že jsem kromě „ dokonalých „ poskoků měla už tehdy tělo podobné vyžilým baletkám. Moje babička říkávala, že brzy umřu jestli nebudu jíst. Jak říkám dokonalá baletka. Po vystoupení , kdy mi maminka se svojí kamarádkou spíchli růžovoučkou sukýnku a připíchli do výstřihu krásnou umělohmotnou růžičku, jsem dostávala limonádu zn.Amara a párek s hořticí s jednám párkem navíc a nebo, když se zadařilo dva chlebíčky se šunkou. Vzpomínám si, že vrcholem mého snažení v té době mělo být vystoupení v dnes již neexistujícím divadle. Moje nadšení a moje malá dušička. Jeviště, opona, diváci a já – druhá nebo třetí třída ??? Povinná školská akademie školních dětí. Povinnost slušného oblečení, kdy se v hledišti objevila směsice barev a směsice oděvů, kdy maminky malých dětí / puberťáci si už tehdy dělali co chtěli/ na ně navlékly kde co, jen aby to vypadalo společensky a pokud to bylo velké nebo malé, nikdo neřešil. Po sestře, bratrovi, po otci nebo matce, či jiných příbuzných, to všechno bylo to pravé a všechno to šlo .Stejně se zhasne a nikdo to neuvidí. Již tehdy ale existovaly skupinky, které se vymykaly normálu a ty měly to výhodu, že mohly sedět v prvních lavicích , aby při pořizovaných fotkách z akademie mohly právě tyhle děti představovat budoucí kulturně vyvíjející se socialistickou mládež. Kde je tomu dnes konec ? Kultura, mládež ,natož socialistická ? Ale abych se vrátila k mému zážitku, třepala se mi kolena, zima mi byla jako blázen a poslouchala jsem poslední pokyny baletní mistrové. Určitě mě i symbolicky poplivala, co jiného mi ale neřekla, že hudbu mého baletního vystoupení bude muset v půlce utnout na pokyn řídící paní učitelky s drdolem. A já ?? Mě se náramně dařilo, ruku střídala ruka, jednu nohu jsem vyhazovala doleva, druhou doprava a moje růžička tak krásně voněla. Byla jsem v té chvíli dokonalá baletka. A na víc, k tomu všemu mi hrál sám pan Čajkovský. Hrál a hrál do chvíle, kdy ta zatracená „úča „ otočila knoflíkem kazeťáku. Ticho, úplný, jen já a můj výskok a dopad na prkna. Póza, naklánějící se labuť s jednou nožkou ve vzduchu, sotva lapající po dechu .
Zůstala jsem stát jako opařená a zírala jsem do černé díry, nic jiného jsem neviděla a neslyšela. Moment, který trval snad sto let a snad i stoi let si ho pamatovat budu. Dneska se tomu s radostí směju a dávám tuhle historku do placu ve fázi, kdy se chci zasmát sama sobě a vím, že budu mít u okolí úspěch. Hlavu jsem odvracela do strany a očima hledala někoho, kdy mě zachrání. Nikdo tam nestál, pouze na mě žena v zákulisí mávala ať změním pózu ukloním se . Pochopila jsem, nikdo netleskal. Nic jsem neslyšela, jen se na mě jakoby s omluvou usmívala hodná paní vzadu . Ostatní ? Myslím, že pár nastávajících dní jsem byla ta „slavná baletka „,hi,hi,hi a nic víc. Konec mé začínající kariéry ,ale nevadí. Myslím, si že pokud by rytmiku dostala do rukou „ta pravá „ stejně bych byla časem vyřazena. Samá ruka a samá noha mi zůstala, ale výška těla se postupně začala vymykat normálu, protože překročila časem i výšku normativně se v té době vyvíjejících se holek i kluků. Devátá třída – fotice, kdy zadní řadu odděluje směr vpravo i vlevo má vyčnívající postava. Ale ať je to tak nebo tak, jsem všemu tomu ráda. Určitě rytmus v těle i na duši mi zůstal a tak to měl být. Nevím, jestli to bylo kroužkem a nebo zapracovaly geny ale vím, že prostě mám a užívám si to. Řekla bych,že ruce a zvlášť nohy sem tam už vynechávám, poskoky a výskoty nahradilo ploužení, ale zase se přidalo vlnění v bocích a sem tam otáčivý pohyb a když sem tam zavřu oči vnímám muziku, jakoby se mi ten pocit té chvíle ukládal do hlavy a všechno ostatní se vypustilo ven a já se jen houpu a vnímám ten s devadesáti procent anglický text, kterému zaručeně nerozumím, ale který je zaručeně o lásce, pohlazení, chtění „americké svobodě „ a jisto jistě o mě. V ten moment v sobě objevím jakýkoli jazyk, který je totožný s písní a s přízvukem mým vlastním si prostě notuju . Miluju český texty, který znám, protože jak říkají moje děti v tu chvíli jsem k neudržení a zpívám a zpívám. Proč a jak dobře, to se dozvíte z další mé umělecké kapitoly mého života a to už profesionálně vedeného „pěveckého kroužku „ pana Bešťáka. A nechci nějak napínat, ale bude to stát za to.
Chci se totiž vrátit k tanci. Proč ? Protože z toho všeho je patrné, že umělecké sklony v naší rozsáhlé rodině jsou prostě zadrápnutý a já jen doufám, že se budou přenášet z generace na generaci. Vím na základě vlastních zkušeností z pravidelně se opakujících ročních setkání rodiny z maminčiny strany, že po „přeslici „ tato chuť nevymře. Důkazem toho jsou mé milované sestřenice a příbuzné , které se i v pokročilém věku těší na to, až po úvodních uvítacích ceremónií , po polévce, po pořádném kuse masa z domácích zdrojů a prvním panáku slivovice dostane pokyn jedna z nastupující generace a zazní hudba. Samozřejmě smě neustále se opakujících písní, které pomalu známe nazpaměť a možná že by se dalo říct, že i ten slet pohybů. Je fakt, že sem tam se nám už do kola nechce a sem tam se cukáme a zůstáváme sedět u vínečka a moravských koláčích a děláme, že se nás to netýká. Koho se to ale zaručeně netýká jsou naši mužové. U nich tanec „po meči „ vymřel. Myslím, že u mužů Bůh zapomněl na to, že by neměly mít nohy jen pro chůzi vpřed a vzad, ale že by mohlo existovat něco jako do strany a sem tam udělat pohup v kolenou. Někde se prostě ta chyba musela stát. Nevadí, alespoň nám že nám z maminčiny větve to nevadí. Nepotřebujeme je, ale oni potřebují nás. Rádi nás pozorují a pokud j e někdo vměstnán do víru našeho tance, zaručeně jsem přesvědčená o tom, že ze začátku je tomu rád. S přibývajícími „ťuky“ na zdraví jim slivovička rozjasňuje pohledy a v tu chvíli je na nich. Jak nás zaručeně milujou a jsme pro ně inspirací. Né však pro tanec, slivovice z domácích zdrojů ale způsobí i jakousi zkoprnělost do nohou a je zvláštní, že při nějakém chtění použít své tělo i jejich vlnění a problémy s koleny, které se nějakým zázrakem podlomují a dávají rukám možnost se roztáhnou aby mohly přispět k držením rovnováhy. A tak mužové raději sedí, hledí a našeho reje se nezúčastní. Lituju jen, že patřím k těm generačně mladším ,protože těchto dýchánků se zúčastňuji ve víru tance jen posledních pár let , za to je miluju a jsem vděčná že mi je život přinesl. Zejména jsem vděčná za poznání jedné z vůdčích osob ,která sice není přímo z „naší“ krve ale jakoby byla a navíc si myslím, že zaručeně se v ní muselo smíchat tolik genetických vlivů za celé rytmicky milujících generací. Né jen, že jí to kouká z očí, ale je problém do nich jen nakouknout. Jakmile se totiž zahledíte a nejste s ní ruku s ruce v kole, musíte do kola i kdyby Vás v tu chvíli bral čert. Takže z náš ženštin každý už ví, že Jarka, která se jmenuje Ivana / nevím proč je to pro mě Jarka / je tančící element ,který je sice pro svoji dobrosrdečnou povahu vítán,ale co se kola týče,sem tam bychom jí šoupli pod stůl a přivázali za nohu.Určitě by se škubala a určitě by na nás posílala satanášovy ohně,ale měli bychom čas na chvilku nabrat dech,případně ztlumit muziku a utřít pot z čela. A to neříkám proto,že tanec by pro nás nebyl život,ale proto že Jarka alias Ivana je v tomto směru neskutečný živel.Myslím si,že pokud by ona byla tou mojí „baleťáckou „ vedoucí, balet by mě přešel od první lekce a možná , že by ani tohle to kroucení ve věku pozdním nabralo jiný směr. Asi bych pak patřila do okruhu bratranců a přihlížejících mužů, hopsla bych do sebe v úvodu pár panáků,aby moje výmluva byla zřejmá i z výslovnosti a zejména z pachu z mých úst. Ale štěstí by mi to nepřineslo. Jak jsem říkala,patří do té mladší generace dychtící po tanci v rodinném kruhu,protože tam se v podstatě jinak než v kruhu netančí, a tak mám smůlu.Jarka si mě vždycky najde a já se v začátcích kroutím s ní a usmívám se.Kolem se taky všichni usmívají,protože jsou rádi,že nejsou chyceni a že já i ze zdvořilosti k moravákům,já „čehůň“ vstanu a jdu. Řekla bych ale,že i někdy jsem za to ráda,protože k tanci se opravdu dostanu jen jednou do roka když zavítám do moravských luhů a hájů.
Poslední dobou se dostávám ale i tak do stádia,kdy místo sebe postrkávám a nabízím své jiné náhodné příbuzné,že ty by mohli,ale nejraději nabízím své děti. V tu chvíli se ale ke mně nehlásí,říkají,že mě max.v uvozovkách milují a kroutí hlavou,že tohle teda ne a že jsem si zbláznila. Koneckonců si to nemyslí jen v tomto mém bujarém období,myslí si to a nebo přímo i naznačují a občas řeknou s plnou parádou.Ale mě to nevadí,miluju to.
Bujaré veselí mě čeká příští rok a to možná hned na dvakrát.Letos mám za sebou jednu akci,která byla tak trochu jiná – taneční kurz – alias prodloužená mého syna – akce stejně milá,vtipná ale i srdcervoucí.






Komentáře

  • Přečetla jsem asi půlku, pak už jsem to vzdala.
    Moc informací, moc popisů, moc zvratů a složitých myšlenkových pochodů, přeskakujících od tématu k tématu. Ze začátku se mi to celkem líbilo, potom už jsem se v tom ztratila.
    Asi bych to zjednodušila, rozdělila do více kapitol, trošku zpřehlednila.
    Ale nechci kibicovat, je to jen můj názor :-)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.